Rubrika
HomilieSprávná vděčnost
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle je vděčnost. Co to je správná vděčnost? Můžeme namítnout: „No, když mi někdo něco dá, tak za to poděkuji. Konec konců i naše děti učíme, že když něco chtějí, aby řekly: ‚Prosím,‘ a když dostanou od někoho něco, aby řekly: ‚Děkuji.‘“ Ale zkusme se zastavit právě u toho malého dítěte. Jak to proběhne, když mu někdo něco dává, jakoukoliv drobnost, třeba čokoládu nebo něco takového. My hned řekneme tomu dítěti: „No jak se říká?“ A dítě řekne: „Kuju.“ Nevadí, že místo děkuju řekne kuju, ale jiná věc je tam důležitá, a tak to skutečně je. To dítě se zpravidla dívá na tu věc, na tu čokoládu, nedívá se na toho, kdo mu to dává, a to je i náš problém. My zpravidla vidíme svůj prospěch, tu určitou konkrétní věc, a nevidíme dárce, nevidíme toho, kdo za tím stojí. Podobně to bylo s Námanem. My jsem dneska četli jenom konec, rozuzlení, toho příběhu. On je velice dlouhý, ale myslím bude užitečné, abych to aspoň v kostce zopakoval. Náman byl velitel syrského vojska, řekli bychom dnes nějaký náčelník generálního štábu nebo něco podobného. Velmi bohatý, velmi vlivný, ale objevilo se u něho malomocenství. O všechno by přišel - o bohatství, o postavení, a tak hledá, hledá jak by se uzdravil. A teď si vzpomene jedna služka v domě jeho ženy, že v Judsku je prorok, řekne to své paní, ta to řekne svému manželovi, její manžel Náman to řekne syrskému králi, protože od něho potřebuje dovolení, aby mohl jít do Judska, král mu dovolení dá, napíše dopis judskému králi, Náman se vypraví s doprovodem, když přijdou do Judska, judský král to zjistí, tak se na jednu stranu zděsí, na druhou stranu rozzlobí, protože se domnívá, že syrský král proti němu hledá záminku, jak vyvolat válku, protože uzdravit někoho z malomocenství, to přece není jen tak, ale Eliseus vzkazuje: „Pošli ho ke mně, já už se o něho postarám.“ Mimochodem, jméno Eliseus znamená „Bůh zachraňuje, Bůh spasí“. Náman přijde k Eliseovi a Eliseus ani nevyjde ze svého domu, ale pošle svého služebníka, který řekne Námanovi: „Jdi se umýt do Jordánu sedmkrát.“ Teď se rozčílí Náman a řekne: „Jak to? Já se mám jít umýt? To jsem mohl udělat doma. Takovou cestu vážím.“ A nechce to udělat. Jeho doprovod říká: „Kdyby po tobě chtěl něco těžkého, určitě bys to udělal, ale když se po tobě chce taková jednoduchá věc, jdi to udělat a uvidíš.“ A tak s jakýmsi odporem, nechutí, Náman teda jde a umyje se. A teprve až se vrací a je zdráv, Eliseus vyjde ze svého domu a mluví s ním.
Co nám tento příběh chce připomenout, co nám tento příběh chce říct? Jednak třeba je to i o tom, nakolik posloucháme, když nám někdo něco říká, nakolik jsme vděčni třeba za rady, nakolik jsme ochotni respektovat nějakou autoritu, která po nás něco žádá. Žijeme v době, kdy mnoho lidí má nějaké poznámky zpět. A často ty poznámky bývají naprosto nevhodné a zbytečné. Žijeme v době, kdy mnoho lidí si myslí, že rozumí všemu. Eliseus neříkal Námanovi, jak má vést bitvu, jak má dělat v politice, ale říkal mu, co má udělat, aby dostal dar, aby dostal uzdravení. A potom, potom nám tenhle příběh chce připomenout, že toho dostáváme od Boha hodně, ale že Bůh nechce, aby to zůstávalo jenom na povrchu, že Bůh chce, aby to šlo do hloubky, aby nebylo uzdraveno jenom naše tělo, ale i naše duše. Pro Námana celá ta cesta byla velkým ponížením, protože on byl „Někdo“, z velkého království, a on musel jít do nějaké maličké zemičky, tam musel vyhledat proroka, o kterém nikdy neslyšel, a udělat něco, co mu říká tento v podstatě bezvýznamný člověk. Pro něho to bylo obrovské ponížení. On si myslel, že to budě záležitost obchodu. Má přece peníze, on za to zaplatí a dostane za to zdraví. A prorok mu říká: „Ne, ty dostaneš daleko víc. Když poslechneš, dostaneš poznání a budeš vědět, o koho máš opřít svůj život, komu ho máš svěřit. Nejen, že budeš zdravý, ale ty poznáš i toho, kdo ti to dává. Nejen, že dostaneš dar, ale poznáš i dárce. A Náman na to reaguje tím, že teda říká: „Tak já si aspoň vezmu tu zem, trochu hlíny, aby mi ta hlína připomínala, kde se mi to stalo, kde jsem to zažil, kde jsem poznal ve svém životě něco velkého. Chci si to odnést, aby mi to navždycky tady ta hlína připomínala, že jsem poznal dárce.
Bratři a sestry, v evangeliu se opakuje v podstatě to stejné, akorát je tam ještě jedna věc. Ti lidé, kteří byli malomocní, museli také projevit víru, protože Ježíš s nimi nevede nějakou zdvořilostní konverzaci typu: „Udělám všechno, co bude možné, uvidíme, jestli se něco dá udělat.“
„Běžte do Jeruzaléma a ukažte se knězi.“ Podle toho, jak je to napsáno, tak z toho vyplývá, že byli několik dnů cesty od Jeruzaléma. Asi tak dva až tři dni, a tedy že i oni museli projevit víru, důvěru v Ježíše, kdy se otočili a šli k Jeruzalému. Deset jich bylo uzdraveno, ale pouze jeden byl zachráněn. Těch devět se rozhodlo, že se vrátí k tomu, jak žili před tím. Malomocný nemohl žít ve své rodině, žili někde mimo, a těch devět zajásalo nad tím, že se vrací ten stav, který byl před tím, než onemocněli. Pouze ten jeden si řekl: „Teď je potřeba se vrátit a najít toho, který mi vrátil to zdraví, který mě obdaroval, a pak budu mít čas jít do Jeruzaléma a vrátit se ke své rodině.“ Pouze tento jeden člověk poděkoval, pouze tento jeden člověk viděl dárce. Těch devět to vzalo tak nějak samozřejmě: „Před časem jsme onemocněli, teď jsme byli uzdraveni. Život jde dál.“
Bratři a sestry, když je nám zle, když onemocníme, tak si často stěžujeme, naříkáme, ale málokdo z nás si vzpomene na ty tisíce, možná desetitisíce dnů našeho života, které prožijeme jako zdraví, ale na to, že jsem měl třeba tři neděle nohu v sádře, na to si vzpomínám a vždycky o tom budu vyprávět až do konce života. Když spočítáme ty dny, kdy jsme byli nemocní, tak je to zpravidla několik desítek v našem životě. A pak jsou tady tisíce dnů, kdy se nám dařilo dobře a nic nám nechybělo, a na ty už si nevzpomeneme. Nebo se po nás chce, abychom hodinu týdně, možná s cestou dvě hodiny týdně, věnovali Bohu na bohoslužbě tady v neděli. Nevím, kolik má týden hodin, nepočítal jsem to, ale je to zase nějaká stovka hodin, které máme pro sebe, kdy si můžeme dělat, co chceme, a přesto pro nás to bývá často velmi těžké: „A nám se nechce.“
Bratři a sestry, my bychom měli pod vlivem těch čtení, která jsme teď slyšeli, udělat takovou inventůru. Měli bychom si uvědomit, co všechno od Boha dostáváme. My jsme dělali tuto inventůru s dětmi ve škole v náboženství, s těmi největšími, a v podstatě jsme našli na každé písmenko abecedy věc, kterou potřebujeme pro náš život. Potřebujeme toho skutečně hodně a dostáváme to. A my tedy máme udělat tuto inventůru, poděkovat za to, co dostáváme, ale tak nějak pomyslně zvednout hlavu a nedívat se jenom na ty věci, co dostáváme, ale podívat se na toho, kdo nám to dává, a jemu říct to obyčejné a prosté: „Já Ti děkuju.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, první čtení i evangelium mluví o malomocenství, o nemoci, která byla, můžeme říci, opravdu takovou metlou té doby. Můžeme se na ty oba úryvky dívat z několika směrů, z několika pohledů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, dnešní evangelní úryvek zaznamenává takové poutavé vyprávění, skutečně velmi dramatickou událost. Uzdravení malomocného, to není něco, co by se stávalo každý den. Ale mimo toho vlastně na samotném začátku toho vyprávění je jeden takový, řekli bychom, detail, který je velmi důležitý pro badatele, kteří se zamýšlejí nad otázkou pravosti Písma svatého a věcí, které s tím souvisí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů je opět víra a zase to bude z trošku jiného pohledu. Víra je velmi rozmanitá. Celý ten příběh ze Starého zákona se odehrává někdy mezi lety 560 až 540 před narozením Pána Ježíše. Více...