Rubrika
HomilieJe to záležitost lásky
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, naším průvodcem po celou dobu velikonoční bude apoštol Jan se svým prvním listem. Je to dopis. Víme to z toho, že on tam říká: „Napsali jsme vám.“ Jinak bychom to ani nepoznali, že to je dopis, protože tam není odesílatel, nejsou tam adresáti, chybí tam jakékoliv oslovení. Ale z toho, že je tam napsáno „napsali jsme vám“, poznáváme, že je to dopis, že to není kázání.
Je to dopis, který byl určen několika církevním obcím. Ale jak už jsem říkal na začátku mše svaté, myšlenky platí úplně pro všechny. Jsou to myšlenky velikonoční, myšlenky, které my máme vesměs zažité. Ale první křesťané to zažité neměli a bylo potřeba jim to připomínat.
Třeba hned to první: Ježíš je Mesiáš, Zachránce, Vykupitel, Ježíš je Boží Syn. Nás asi nikdy ani nenapadlo, abychom o tomhle pochybovali, protože jsme se to učili v náboženství, ve škole, odmalička nám to říkají. Ježíš je Boží Syn, ale už v době, kdy apoštol Jan napsal tenhle dopis, byli lidé, kteří o tom pochybovali, a církev to musela vysvětlovat.
Je to velmi důležité, že Ježíš je Boží Syn, protože kdyby nebyl Boží Syn, tak by to nefungovalo. Byli tací, kteří říkali: „No, on to byl zvláštní služebník, on to byl jeden z andělů,“ a takhle. Ne, Ježíš je Boží Syn.
Celý ten dopis je napsán v první osobě množného čísla – my. Ne, že by si pisatel tak moc fandil, ale je to proto, že chce navodit takovou formu, která je přijatelná pro jeho posluchače.
Asi takhle: když někdo něco říká, hlavně třeba když něco doporučuje nebo když mu na něčem záleží a začne to říkat formou „ty“, to znamená: „Ty musíš udělat,“ nebo eventuelně „Vy musíte,“ tak se člověk tak nějak podvědomě naježí a řekne si: „Co ty mně budeš povídat, co ty mně budeš přikazovat.“ Ale když ten dotyčný řekne: „Měli bychom udělat,“ nebo „Udělejme, v tomhle se snažme, tady napněme svoje síly,“ zvolí tu formu „my“, tak je to daleko přijatelnější.
Ta forma „my“ chce říct: „My všichni jsme na tom stejně.“ Jak se říká: „Všichni jsme na stejné lodi.“ A tohle chce říct ten pisatel. Nechce říct: „Já jsem chytřejší, než vy. Já jsem nějak nad vámi, proto vám nařizuji.“ Ne. Ale říká: „My všichni jsme na cestě za Ježíšem, na cestě do Božího království.“ A proto používá tuhle formu, která je mnohem přijatelnější pro ty posluchače nebo pro ty čtenáře listu.
Tady ten list byl napsán někdy po roce 100, po evangeliu. Napřed Jan napsal evangelium, potom napsal listy. Že to je Jan, víme z toho, že je tam stejný jazyk jako v evangeliu, stejné obraty, stejné myšlenky. Autor listu není podepsán. Takže pouze ze souvislostí badatelé přišli na to, že je to Jan.
A co nám tedy Jan chce říct? Chce nám připomenout to, co jsem zase už říkal na začátku mše svaté: naše víra není jenom záležitost nějakého svátku, ale je to záležitost všech dnů našeho života. Je jedno, kde jsme. Je jedno, jestli něco slavíme, nebo jestli jsme zrovna v práci. Nemáme zapomenout na to, že nás Ježíš zachránil.
Potom tady autor listu zdůrazňuje lásku k Bohu a lásku k člověku. Připomíná, že křesťanství je vlastně jediné náboženství, které to má takhle spojené, jediné náboženství, které bezvýhradně říká: „Člověče, máš mít rád Boha a máš mít rád ty druhé.“ Většina náboženství totiž říká, že se mají mít rádi ti, kteří jsou uvnitř v tom náboženství, kteří mají stejnou víru. A ti, kteří mají jinou víru a jsou nevěřící, tak k těm se mohu chovat už daleko hůř, na ty nemusím brát ohled.
Ale křesťanství říká, že člověk je obrazem Božím, že my všichni máme stejnou důstojnost a proto se máme chovat jeden k druhému pěkně. Ne, že by nám to vždycky šlo, ne že by se nám to dařilo, ale máme to dělat, máme o to usilovat. Jan si troufne dokonce říct, že Boží přikázání nejsou těžká, zachovávat je, že to je záležitost lásky.
Bratři a sestry, když se řekne přikázání, nařízení, tak my to vnímáme jako něco těžkého, nepříjemného. Mnoho lidí se na to taky vymlouvá. Když nějaký člověk nechce uvěřit, tak často říká: „Pán Bůh mi bere svobodu. To já si nenechám vzít. Tady aby mi někdo něco nařizoval, no to vůbec ne.“ Ale Jan říká: „Je to záležitost lásky.“ Jak to takhle může říct? Protože láska je záležitost vztahu.
Jan vychází z takového přirozeného vztahu, který všichni známe. Když se dva mladí lidé rozhodnou, že se vezmou, protože se mají rádi, tak vědí, že si berou toho druhého takového, jaký je – s jeho klady, s jeho zápory. Vědí, že to přinese jejich životu obohacení – to, že budou spolu, ale také to přinese určité omezení. A nikdo nad tím nijak složitě nemudruje, nikdo o tom složitě nepřemýšlí. Prostě jdeme do toho. Proč? Protože mám rád, mám ráda.
A Jan říká: „Takhle je potřeba se chovat i k Bohu.“ Má to být pro nás o to snazší, když si uvědomíme, že On je první, kdo nám dal najevo, že nás má rád, že Mu na nás záleží. On je první, kdo udělal ten krok v Ježíši, v tom, že Ježíš přišel.
Bratři a sestry, jestliže se ztratí láska k Bohu, ztratí se často i láska k člověku. Nechtěl bych teď nějak to absolutizovat, ale často jsme toho svědky, že tam, kde lidé odložili víru, tak že tam jdou k horšímu, k mnohem horšímu i mezilidské vztahy. Proč? Protože chybí motiv. Chybí motiv, proč bych měl mít rád toho druhého člověka. Protože jenom víra mi říká: „On má stejnou důstojnost, jako ty. Bůh ho má stejně rád, jako tebe. Nezapomeň na to.“ Jestliže se tohle ztratí, tahle míra, tak zůstane sebeláska. „Já mám rád hlavně sám sebe a ostatní jsou mi ukradení.“
Když se ještě kousíček posuneme, tak Jan říká, že Ježíš Kristus přišel skrze vodu a krev. Má tím na mysli dva momenty z Ježíšova života. Ten první moment, kdy se Ježíš nechá od Jana Křtitele pokřtít (uvědomme si, že to je křest na odpuštění hříchů, kdy Ježíš žádné hříchy neměl), a konečný moment jeho života, kdy umírá na kříži a voják mu probodne kopím srdce.
Co tím chce Jan říct? Chce právě říct: „Člověče, uvědom si, co všechno pro tebe Bůh udělal. On se pro tebe postavil do fronty mezi hříšníky. On se pro tebe nechal zabít mezi hříšníky. On to všechno, co dělal, dělal pro tebe. Jan nám chce připomenout dvě věci: že Ježíš svoje dílo dobře začal, ale taky dokončil, dotáhl do konce. A Jan chce vyzvat adresáty, nebo ty, kterým ten list určil, ale taky nás, abychom i my jednali podobně. Abychom dobře začali, ale také dobře to dokončili.
Bratři a sestry, máme všechny možnosti, máme všechno, co potřebujeme. Bůh nám fandí, moc nám fandí. Dal nám příklad, dal nám návod, jak to dělat. Evangelium, to je takový „návod k použití“, návod k tomu, jak máme žít svůj život. Tak ten návod používejme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, na konci dnešního evangelního úryvku si můžeme přečíst něco, co bychom mohli označit, že je to podpis svatého Jana, evangelisty Jana. A sice kde taky vysvětluje, proč zapsal ve svém evangeliu zrovna to, co tam čteme.
Bude dobré si připomenout, že vlastně Jan psal z evangelistů poslední. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.04.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, apoštol a evangelista svatý Jan má ve svých dílech nároky na toho čtenáře. Klade nárok na čtenáře, a sice v tom, aby čtenář pozorně sledoval, řekli bychom, tu myšlenkovou nit, tu myšlenkovou osnovu, kterou Jan předkládá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, dnešní první čtení nám podává zprávu o věci naprosto unikátní, o společenství majetku, které bylo v první křesťanské komunitě v Jeruzalémě. Nikde jinde nikdy později už se to nepodařilo zopakovat, jenom tam. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, v knize Skutků apoštolů se můžeme dočíst o tom, co dělala první křesťanská obec, co dělali apoštolové Petr, Jan, Jakub, Filip. Potom, co dělali další, kteří se k nim přidávali, jako Pavel. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, velice takovou silnou myšlenkou dnešního evangelia už je samotný Ježíšův pozdrav: „Pokoj vám.“ Vlastně každý pozdrav vyjadřuje něco, co ten člověk, který přichází, chce sdělit tomu, kterého zdraví, tam, kam přichází. Když si k tomu uvědomíme, že hned druhá věta říká, že ti učedníci ze strachu před Židy měli dveře zavřeny, tak to znamená, že byli plni nepokoje, neklidu, že se báli, že se třásli. A do toho on přichází s tím svým pokojem, s tím přáním pokoje. Je to vlastně takový Ježíšův odkaz, nebo můžeme říct, je to hlavní myšlenka, kterou on po svém zmrtvýchvstání říká velice často. Více...