Rubrika
HomilieNasadit se v dnešním světě
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, v knize Skutků apoštolů se můžeme dočíst o tom, co dělala první křesťanská obec, co dělali apoštolové Petr, Jan, Jakub, Filip. Potom, co dělali další, kteří se k nim přidávali, jako Pavel. Ale mimo toho se také v té knize můžeme dočíst, jak, jakým způsobem žili první křesťané. Říká se tomu takové shrnutí. My jsme dnes slyšeli v tom prvním čtení takzvané druhé shrnutí, jak žila první obec křesťanů v Jeruzalémě.
Většina zpráv, co k nám doléhá z televize, z rozhlasu, co čteme v novinách, tak je zaměřena na konání, na akci. Ale trošku nám chybí to jak, jakým způsobem. V tom prvním čtení, to jak žili, nebylo vykresleno do všech detailů. Spíš to bylo jenom tak lehce načrtnuto. Někdo by mohl říct: „To byly převratné novinky.“ Nebyly. Vůbec nic převratného to nebylo. Za chvíli to vysvětlím. Ale než se budeme věnovat přímo tomu textu, tak bych chtěl něco málo říct o té první obci křesťanů v Jeruzalémě.
Tak v první řadě nebyla veliká. Ve Skutcích sice můžeme číst, že po Petrově kázání ten den se k nim přidalo na tři tisíce mužů, další den na pět tisíc mužů přijalo víru. Ale toto nebyli zdaleka obyvatelé Jeruzaléma. To byli zbožní židé, kteří přišli do Jeruzaléma oslavit nějaké židovské svátky, a pod vlivem Petrova kázání přijali víru v Ježíše Krista. Těch, kteří žili trvale v Jeruzalémě, zdaleka nebylo takové množství. Byli to lidé vesměs chudí, nebyli tam žádní velcí boháči a byli to lidé, kteří očekávali skutečně blízký příchod Ježíše Krista, počítalo se tak do deseti let, a proto si říkali: „Tak, nebudeme ten majetek potřebovat.“ Tady to, že se zbavovali svého majetku, tady nešlo o nějaký socialismus, nešlo tady o to, že by k tomu byl někdo nucen nebo že by to dělali hromadně. Z toho textu vysvítá, že když bylo potřeba a někdo to viděl, cítil, že už ten dům třeba nebude potřebovat, tak ho prodal, a potom nabídl ty peníze ke společnému použití pro všechny. Rozhodně k tomu nebyl nikdo nucený.
Tady jsme slyšeli tu první větu, že obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Skutky apoštolů v žádném případě nechtějí první křesťany nijak idealizovat. Okamžiku ustanovení jáhnů předchází rozepře. Hebrejsky mluvící vdovy a řecky mluvící vdovy – cítí se požkozeny, zdá se jim, že nedostávají stejně jídla. Nebo další rozepře, kdy Ananiáš a Safira prodají svůj majetek, peníze část odevzdají, část si nechají, ale říkají, že dali všechno, tedy dopustili se podvodu. Na druhou stranu zase v těch Skutcích se dočteme o velkorysosti člověka, který se jmenoval Barnabáš.
Takže Skutky nám líčí skutečnou komunitu, skutečné lidi. Nic nepřibarvují, nic nevynechávají. Ale když sečteme ty vlivy – bylo jich málo, očekávali blízký příchod Pána Ježíše a drželi pohromadě. Toto všechno je vedlo k takovému velkému nasazení, ke skutečně hlubokému prožívání jejich víry ve zmrtvýchvstalého Krista.
Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. To je jasná narážka na hlavní židovské přikázání, na přikázání, kterému se říká Šema Jisra'el - Slyš Izraeli, Hospodin, tvůj Bůh je jediný Bůh. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou myslí, celou svou silou. Tady to vyjádření, že měli jedno srdce a jednu duši, je převzato z řečtiny. Tady na tomto krásně vidíme, jak se stýkají myšlenkové proudy – starý z izraelské tradice, a nový z řeckého prostředí, pro které kniha Skutků apoštolů byla vytvořena.
Vůbec, myšlenka rozdělování majetku nebo podělit se o svůj majetek s někým, kdo to velmi potřebuje, zase to není nic nového. O kousek dál můžeme číst: A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Nouze je stav, kdy člověk má hlad. Kdy mu chybí něco z jeho základních potřeb, nemá se do čeho obléci, mrzne někde. Nouze, to je horší než bída. A už právě ve Starém zákoně, je to v páté knize Mojžíšově, Mojžíš nařizuje Izraelitům a říká: „Nikdo z tvých bratří ve tvém středu nebude trpět nouzí.“ Tedy, jak říkám zase, křesťané sáhli do té staré tradice.
Ale nebylo to cizí ani Řekům. Ve filozofii řeckého filosofa Aristotela nacházíme výroky o tom, když mluví o přátelství, tak říká, že skutečný přítel je ten, kdo se se mnou rozdělí o svůj majetek, kdo mě pozve do svého domu, abych já tam mohl bydlet, kdo mi nabídne něco z toho, co má, a řekne: „Můžeš to používat se mnou,“ rozdělí se se mnou. Takže tedy bylo to společné oběma těm myšlenkovým světům.
Vidíme tady, že ti první křesťané dokázali jaksi vyloupnout, vytáhnout z té tradice to podstatné, to důležité. Oni si to samozřejmě spojili s výrokem Pána Ježíše: Miluj Boha nadevšechno a bližního, jako sám sebe, a snažili se co nejlépe naplnit tato dvě přikázání.
Bratři a sestry, ještě je tady zmíněno, že na všech spočívala velká milost. Tím se myslí, že všichni přijali dary Ducha svatého a byli vedeni Duchem svatým a mohli se opírat o Jeho pomoc. Toto platí i pro nás. A i pro nás platí ta výzva, abychom se snažili vyloupnout z tradice to nejkrásnější, to ryzí, co jsme zdědili, a abychom se snažili tu tradici uskutečnit teď, dnes. Ten způsob, jakým to dělali první křesťané, je platný pořád a bude platný vždycky. Ty konkrétní výsledky, jakým způsobem projevíme svou lásku k Bohu a jakým způsobem ukážeme své přátelství k bližním, to už se může lišit a to už se liší dobu od doby, místo od místa. Ale to je na nás.
Jak říkám, Duch svatý přichází i k nám a nabízí nám svoje dary, ale co od nás čeká, je to nasazení. Nechme se inspirovat, nadchnout nasazením prvních křesťanů v Jeruzalémě a usilujme o to, abychom toto nasazení aspoň trošku měli, protože to nasadit se o nějakou věc, to je něco, co v dnešním světě velmi, velmi chybí, a my křesťané jsme povoláni k tomu, abychom na toto ukazovali a toto plnili. Kéž se nám to s Boží pomocí podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, na konci dnešního evangelního úryvku si můžeme přečíst něco, co bychom mohli označit, že je to podpis svatého Jana, evangelisty Jana. A sice kde taky vysvětluje, proč zapsal ve svém evangeliu zrovna to, co tam čteme.
Bude dobré si připomenout, že vlastně Jan psal z evangelistů poslední. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.04.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, apoštol a evangelista svatý Jan má ve svých dílech nároky na toho čtenáře. Klade nárok na čtenáře, a sice v tom, aby čtenář pozorně sledoval, řekli bychom, tu myšlenkovou nit, tu myšlenkovou osnovu, kterou Jan předkládá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, dnešní první čtení nám podává zprávu o věci naprosto unikátní, o společenství majetku, které bylo v první křesťanské komunitě v Jeruzalémě. Nikde jinde nikdy později už se to nepodařilo zopakovat, jenom tam. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, naším průvodcem po celou dobu velikonoční bude apoštol Jan se svým prvním listem. Je to dopis. Víme to z toho, že on tam říká: „Napsali jsme vám.“ Jinak bychom to ani nepoznali, že to je dopis, protože tam není odesílatel, nejsou tam adresáti, chybí tam jakékoliv oslovení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, velice takovou silnou myšlenkou dnešního evangelia už je samotný Ježíšův pozdrav: „Pokoj vám.“ Vlastně každý pozdrav vyjadřuje něco, co ten člověk, který přichází, chce sdělit tomu, kterého zdraví, tam, kam přichází. Když si k tomu uvědomíme, že hned druhá věta říká, že ti učedníci ze strachu před Židy měli dveře zavřeny, tak to znamená, že byli plni nepokoje, neklidu, že se báli, že se třásli. A do toho on přichází s tím svým pokojem, s tím přáním pokoje. Je to vlastně takový Ježíšův odkaz, nebo můžeme říct, je to hlavní myšlenka, kterou on po svém zmrtvýchvstání říká velice často. Více...