Rubrika
HomilieMěli jedno srdce a jednu duši
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, dnešní první čtení nám podává zprávu o věci naprosto unikátní, o společenství majetku, které bylo v první křesťanské komunitě v Jeruzalémě. Nikde jinde nikdy později už se to nepodařilo zopakovat, jenom tam. Bylo to tedy něco naprosto unikátního a mnozí myslitelé, teologové se ptají, proč se to podařilo jenom tam.
Ten úryvek, který jsme slyšeli, tomu se říká sumář nebo shrnutí. Je to už druhý takový sumář, který ve Skutcích apoštolů jsme mohli číst. Ten první je na samém začátku hned po seslání Ducha svatého a je v něm shrnuto nakolik, jak ti první věřící v Jeruzalémě, jak přijali a jak v jejich životě se uplatňují dary Ducha svatého. A právě ti teologové říkají: „Právě proto, že tak přijali naplno ty dary Ducha svatého, proto dokázali uskutečnit to, o čem jsme dnes četli.“
„Měli jedno srdce a jednu duši.“ Toto jsou termíny, které zná Písmo svaté už ve Starém zákoně. Ve Starém zákoně se o tom mluví, když přijdou Izraelité za Davidem a žádají po něm, aby se stal králem nad celým Izraelem, ne jenom nad Judou, ale i nad těmi severními kmeny. A říkají právě: „My máme jednu duši.“ Zná tady toto i řecká filosofie, to pojmenování jedno srdce, jedna duše. Řecký filosof Aristoteles o tomto hodně mluví ve své Etice a říká: „Mít jedno srdce, jednu duši, to je pravé přátelství.“ A říká, při tom pravém přátelství se smazává hranice majetku. Už neplatí „to je moje, to je tvoje“, ale platí „co je moje, to je tvoje“, to můžeš používat, je to naše společné.
Víte, každý z nás má, jak se říká, někde něco pro strýčka Příhodu a cítíme se tím nějak víc v bezpečí. Domníváme se, že náš život je tím víc zajištěn. Částečně ano, ale rozhodně ne absolutně. A ti první křesťané toto dokázali odložit. Je to těžké. Je to vlastně proti lidské přirozenosti, protože člověk chce být nějak zajištěn, pamatovat na ta zadní vrátka, mít něco někde, na co se můžu spolehnout, mít nějakou rezervu. A oni řekli: „Tou naší rezervou jsi, Bože, ty!“ Dokázali to taky proto, že čekali na brzký druhý příchod Pána Ježíše, počítali tak do pěti let.
Tady to společenství majetku v jeruzalémské církevní obci fungovalo do té doby, než vypuklo to první židovské povstání proti Římanům. Potom křesťané odešli z Jeruzaléma. Ale už předtím vlastně i sami se dostávali do té situace, že jak se říká, neměli. A víme právě, jak svatý Pavel organizuje sbírky pro chudé křesťany, především v Jeruzalémě. Tedy tady to povědomí té solidarity v té prvotní církvi bylo velmi vysoké.
Svatý Lukáš, který svůj spis Skutky apoštolů adresuje, řekli bychom, především k řecky vzdělaným lidem, toto připomíná právě z toho důvodu, že o tom pravém přátelství a tady o těchto věcech pojednával ten zmíněný Aristoteles, kdy ti Řekové si taky kladli tu otázku: „Dá se to někdy uplatnit?“ Zkoušeli to a moc jim to nešlo. A právě svatý Lukáš s jakousi hrdostí ve Skutcích říká: „Dá se to uskutečnit, ale člověk nemusí znát Aristotela, nemusí číst jeho Etiku Nikomachovu, ale musí znát Ježíše Krista. Víra je skutečnost, která člověku dává sílu, povzbuzuje ho k věcem, které by nikdy jinak neudělal.
V jedné knížce, jmenuje se to Odpusť Natašo, vypráví svůj příběh jeden voják ze Sovětského svazu, který vlastně se podílel napřed na pronásledování křesťanů (ne katolíků, ale křesťanů, baptistů), a potom, když zkonvertoval, se rozhodl, že uteče. A využil k tomu příležitost, kdy ta loď, na které on sloužil jako námořník, byla v blízkosti kanadských vod. A takhle jednou v noci prostě skočil do vody a doplaval do té Kanady. A když se ho ptali ti úředníci, vlastně policisté, jak se tam dostal, tak říkal: „No, tak jsem plaval.“ A oni za nějakou dobu přišli a říkali: „To není možné. Byla bouřka,“ bylo to v nějakých osmdesátých letech, takže říkali: „Dali jsme to do počítače, prostě to není v silách člověka, aby to uplaval. Vy musíte být špión. Vás sem prostě někdo poslal, vám pomohli, abyste se sem dostal.“ A pak se ho ptali: „Můžete ještě něco říct, abyste to líp vysvětlil?“ A on se zamyslel a říká: „No, moje víra mi dodávala sílu.“ A oni teda odešli a vrátili se za nějaký den a říkali: „NO, my jsme to znovu přepočítali, může to znít úsměvně, ale do toho vzorce jsme zařadili tu položku víra a vyšlo nám, že se silnou vírou jste to mohl uplavat.“ Víra je tedy něco, co člověku pomáhá v tom, aby se rozhodnul a to rozhodnutí potom aby uskutečňoval.
Měli jedno srdce, jednu duši, proto se potom povedlo všechno to další. Ale povedlo se to také proto, že (to zmiňuje hned v tom stejném odstavci) apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. První církev neměla žádné hlasatele evangelia z povolání, žádné misionáře z povolání. Všichni to brali tak: „Je to můj úkol. Já mám na tom podíl, já jsem přijal a já mám taky dávat dál.“ A proto se prvotní církev šířila tak rychle. Navíc nešlo jenom o nějaké vyučování, ale právě o svědectví.
Papež Pavel VI., jsme teda v 2. polovině 20. století, když se zamýšlí nad tím, jak by se měla hlásat víra, evangelium dnes, jsme tedy v polovině toho 20. století, tak říká: „Je potřeba, aby dnešní křesťané byli svědky své víry. Nestačí jenom něco říkat, ale musí to být podloženo tím, jak se chovám, svým životem to musím podložit.“
A nakonec se ten Lukáš znovu vrací k otázce toho majetku: „A tak nikdo u nich nežil v nouzi.“ A teď mluví o tom, jak to probíhalo v praxi. Mohl by někdo říct: „Proč? Vždyť už o tom mluvil. Proč se k tomu vrací?“ On chce ukázat ještě jiný aspekt té stejné situace, toho stejného úkazu. A sice ve Starém zákoně v V. knize Mojžíšově v 15. kapitole je takový příslib. Hospodin říká Izraeli: „Když budeš zachovávat všechna má přikázání, nebude mezi tebou nikdo, kdo by trpěl nouzí.“ A je to příslib, slib, Bůh se zavazuje. A svatý Lukáš v tuto chvíli zase Izraelitům, kteří nepřijali Ježíše Krista, chce ukázat a říct: „Když se na toto podíváte, tak by vám mělo dojít, že v tuto chvíli se ten příslib naplnil, na těchto prvních křesťanech v Jeruzalémě, a mělo by vám to pomoci k tomu, abyste přijali víru v Ježíše Krista.
A dál je tam líčeno, jak to probíhalo prakticky. Vlastně z toho vyplývá, vysvítá, že tady ta starost pro ty chudé, potřebné, že to nebylo nic nahodilého, ale že to byla soustavná péče.
„Kladli apoštolům k nohám.“ Zní to tak hodně vznešeně, ale musíme si uvědomit, že ti první křesťané byli docela chudí a v místech, kde se scházeli, tak byl právě vždycky jenom oltář a oni stáli kolem toho oltáře, takže ono to tam prakticky nebylo kam jinam dát.
Samozřejmě bylo to všechno na dobrovolnosti a Lukáš ve Skutcích o kousek dál připomíná příklad nějakého Josefa, kterému dali jméno Barnabáš, který prodal své pole a ty peníze dal apoštolům k dispozici. Ale také hnedka potom se tam mluví o dvou manželech, Ananiášovi a Safíře, kteří prodali pole, nikdo je k tomu nenutil, část peněz si schovali, jak se říká, ulili si je, a přišli, donesli peníze apoštolům a dělali, předstírali, že dávali všechno. Oba je ranila mrtvice a oba zemřeli. A tam svatý Petr krásně vysvětluje a říká: „Nikdo vás nenutil. To bylo vaše. Vy jste si to mohli nechat nebo jste s těmi penězi mohli naložit, jak jste chtěli.“ Samozřejmě mohli přijít a říct: „Tohle vám dáváme a tohle jsme si nechali,“ a bylo by to v pořádku. Ale špatně je, když člověk předstírá, když hraje, jak se říká, nějakou habaďůru, když prostě se nechová upřímně.
A co dnes, jak ten úryvek uchopit? On není ukončený, protože je to život, je tam líčen všední život církve. A měl by to být i všední život náš. I my máme usilovat o to, aby naše farnost, naše společenství mělo jedno srdce, jednu duši. I my máme se snažit o to vydávat s velkou věrohodností a působivostí svědectví o zmrtvýchvstalém Kristu. I my se máme dívat na to, jestli kolem nás někdo nežije v nouzi. Teď nemám ani tak na mysli tu nouzi hmotnou, díkybohu nám se daří celkem dobře, ale mám na mysli tu nouzi duchovní, protože v té nouzi duchovní se nachází mnoho lidí kolem nás. A ta první církev toto všechno dokázala zvládat proto, že přijala dary Ducha svatého a žila z nich.
Tak i my si je vyprošujme a prosme o to, když už je tedy dostaneme, abychom je dokázali zakomponovat do svého života, abychom s nimi počítali, abychom je dokázali uplatnit.
Kéž se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.04.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, svatý Jan nám podává zprávu o dvou setkáních zmrtvýchvstalého Pána s jeho učedníky. Říkal, to první se odehrálo v tu neděli velikonoční, v tu neděli zmrtvýchvstání. To druhé se odehrálo o týden později, tedy řekli bychom v tom harmonogramu, jak to sledujeme my, jaksi dnes. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, my jsme dnes v evangeliu slyšeli o dvou setkáních. O tom, jak Ježíš přichází mezi své učedníky hned v tu neděli, kdy vstal z mrtvých. Řekli bychom, že toto první setkání se odehrálo před týdnem, to jsme slavili velikonoční neděli. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
01.05.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Když pozorně čteme nebo slyšíme ty texty o Ježíšově zmrtvýchvstání a o jeho působení po jeho zmrtvýchvstání, tak tam můžeme vidět takovou zlatou nit, jednak že Ježíš utvrzuje víru svých učedníků, že opravdu vstal z mrtvých. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, naším průvodcem v letošní době velikonoční bude apoštol Petr. Po celou dobu velikonoční o nedělích budeme druhé čtení číst vždycky z prvního listu apoštola Petra.
Říká se list. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
 |
Pokoj vám | 8:11 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.78 MB] |
Bratři a sestry, chtěl bych dnes říct pár slov k tomu, co všichni nějakým způsobem prožíváme, k odchodu papeže Jana Pavla II. Souvisí to vlastně i s dnešním evangeliem, Ježíš přichází a zdraví učedníky: „Pokoj vám“. Je to pozdrav, který na památku tady tohoto Ježíšova pozdravu apoštolům používají všichni biskupové. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
07.04.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, všichni známe ten pojem „nevěřící Tomáš“. Co bylo na jeho víře či nevěře podstatné? On chtěl se přesvědčit na vlastní oči, že Ježíš skutečně vstal. On nevěřil svým nejbližším, když mu tuto skutečnost sdělovali. Je to asi tak, jako kdyby někdo řekl: „Víš, existuje delfín. To je taková ryba, která pluje ve vodě a vždycky vyskočí na tu hladinu, a někde ji chovají ve velkém akváriu a dělají s ní různé atrakce.“ A někdo by řekl: „Ne, taková ryba nemůže existovat.“ Protože zná jenom kapra nebo štiku apod. Více...