Rubrika
HomilieVždycky buďme k Pánu upřímní
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, celá ta scéna Ježíše a lidí se přesunula vlastně do výchozího bodu, do místa, kde to začalo. Cesta z Kafarnaum na to místo, kde došlo k tomu rozmnožení chlebů, bývá taky někdy nazývána nový exodem nebo, řekli bychom, jakýmsi exodem v duchu, kdy Ježíš se snaží svým posluchačům připomenout tady tuto událost.
A teď ta cesta zpět z toho opuštěného místa zpátky do Kafarnaum bývá nazývána antiexodem. Proč?
Ježíš odchází se svými učedníky od zástupu, aniž by se rozloučil, aniž by je vyzval k něčemu. K tomu exodu vyzval na Boží pokyn Mojžíš. Mojžíš si to nevymyslel, ale Bůh ho poslal. Nicméně teď tedy Ježíš odchází a dává těm lidem svobodu, aby se rozhodli: „Tak zůstaneme na tom místě? Půjdeme domů? Nebo budeme hledat Ježíše?“
Těch možností, jak vidíte, je víc. A určitě někteří tam třeba zůstali a někteří šli domů a tu událost, můžeme říci, nějak hodili za hlavu a řekli si: „To byl hezkej zážitek. Dobrý, tak to skončilo a jdeme dál.“ A je tady ale velká skupina lidí, kteří hledají Ježíše. Nicméně Ježíš jako Boží Syn ví, že ten důvod, proč ho hledají, není proto, že jim bylo dobře, když byli spolu, že je nezajímá to, co jim říkal. Dokonce že nemyslí ani právě na to rozmnožení jako na to znamení, na ten zázrak, ale že si říkají: „Bylo to fajn, že jsme se bez práce a zadarmo najedli, a kdyby to tak pokračovalo, tak to by bylo úplně bezvadný.“
Vidíme potom, že tam je později zmíněno, že ho chtějí provolat králem, protože si říkali: „Kdyby ten král se o nás takhle staral a my bychom nemuseli dělat nic, tak to by bylo bezva.“
Jenže to Ježíš nechce. Ježíš se snaží ten zástup nějakým způsobem vychovávat. Ježíš k nim přistupuje, řekli bychom, čestně a upřímně. Kdežto oni k němu ne. Ta otázka: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“, to není to pravé, na co by se chtěli zeptat. Oni by se chtěli zeptat: „A dostaneme dnes najest?“ Ale to jim připadá hloupé, hloupé vybalit to na Ježíše hnedka na začátku. Takže položí tady tu otázku: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“
Ta otázka není úplně od věci, má svou logiku, ale měla by logiku, kdyby ji pokládali rodiče svému dítěti: „Jak to, že jsi sem přijel? Jak to, že jsi nám nic neřekl? Jak to, že jsi nám to neoznámil?“ Takto mohou jednat rodiče se svým malým dítětem, ale rozhodně ne zástup s Ježíšem. Je to docela neuctivé a je z toho vidět snaha mít ho pod kontrolou. Nemůžeme tedy nějakým způsobem ovlivnit, kdy odjede, kdy přijede, nemůžeme ho takhle úplně vést, ale ať máme aspoň kontrolu nad tím, kde se vyskytuje. Protože pořád doufají, že se bude dávat to jídlo, a přece bylo by škoda o to přijít.
Ježíš tedy to vlastně poznává a okamžitě jde na to jádro. Ježíš odhaluje tu pravdu. Nechce s nimi hrát tu hru na slepou bábu o tom, že vy položíte nějakou otázku a de facto se ptáte na něco úplně jiného. A říká jim, jak to je.
My tedy jsme vyzváni, jak už jsem to říkal na začátku mše svaté, abychom udělali inventuru, jak my jednáme s Bohem, jak jednáme s Ježíšem, jak k němu přistupujeme. To neznamená, že bychom neměli prosit. To neznamená, že by bylo zakázáno přednášet Pánu svoje potřeby. Naopak, Pán nás vyzývá k tomu, abychom všechno, co prožíváme v modlitbě, mu předkládali. Ale vždycky chce, aby to bylo upřímné. Aby ta otázka, aby ta prosba, to poděkování, to, co přednášíme, aby to, co naše ústa řeknou, aby to byl také jakýsi plod našeho uvažování, našeho rozumu a našeho srdce. Aby v tom byla harmonie, aby v tom byla jednota. Potom je všechno v pořádku.
A můžeme říct Ježíši, že si nevíme rady. Vždyť nakonec celá ta řeč vyústí do odpovědi, kdy Ježíš se ptá učedníků, jestli chtějí odejít, těch dvanácti, a Petr řekl: „Kam bychom šli? Ke komu bychom šli?“ To je to. Petr zdánlivě neodpoví, jestli ano nebo ne, ale řekne: „Ale vždyť kde bychom našli někoho jiného? Kde by byl někdo jiný, kdo se nám tolik věnuje?“ a tak. Tedy v té Petrově odpovědi je určitá bezradnost, ale je tam upřímnost, to je to, o co tu jde a o co tu běží.
Takže Ježíš tedy je chce nějakým způsobem vychovat, chce je posunout. Oni se vrátili fyzicky do toho výchozího bodu, kde to celé začalo, tedy neposunuli se fyzicky nikam dál, ale Ježíš chce, aby se posunuli aspoň na té duchovní rovině, v duchovním životě.
„Usilujte o pokrm, který zůstává, a to dokonce k věčnému životu.“ Co to je? O čem to Ježíš mluví? On nemluví překvapivě o žádném jídle, ale mluví o slově. Slovo je to, co člověka odlišuje od jiných živých bytostí, od zvířat. Zvířata také přijímají potravu, ale přijímají ji pouze pro tento život. Slovo je to, co člověka dělá člověkem. Slovo formuje, utváří náš život na této zemi. Velmi a velmi lidská slova, lidské projevy, to je to, co velmi ovlivňuje naše soužití, to, jak to vypadá na této zemi. A slovo je to, co nám nějakým způsobem otvírá přístup do života věčného.
Někteří vykladatelé říkají, že Ježíš tady mluví o eucharistii. Mohlo by to být, ale vezměme to takhle, především je to o tom slovu. Protože než kdokoliv z nás přistoupil poprvé k svatému přijímání, k eucharistii, tak musel prodělat přípravu. A příprava sestává ze slov. Slovy jsme poučování o tom, co je nám nabízeno, a slovy se také dozvídáme to, co se očekává od nás, jak máme my odpovědět. Takže je to tedy slovo.
„Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Pořád, pořád jaksi hrají tu svou hru. Pod tím je ta otázka: „A máme jít teda něco nakoupit? Máme nachystat stoly? Máme něco udělat?“ Oni očekávají, že Ježíš jim řekne, že mají udělat jednu činnost, jednu věc. Jo? Postarejte se o to nebo ono. Ale Ježíš po nich chce, aby změnili svůj přístup. Ježíš od nich očekává důvěru, víru. Tedy to, že změní svoje chování k němu, že ho budou respektovat jako Božího Syna.
A teď oni, aby ospravedlnili to svoje, tak se vracejí: „Co uděláš? Jaké znamení? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Chléb z nebe jim dal jíst.‘“ Oni uznávají, že v minulosti se něco stalo, něco velkého, ale říkají: „To už bylo. To už teď se nebude opakovat. To s námi nemá nic společného.“ Pořád to vracejí do té minulosti, a dokonce se ukazuje, jak to jejich chápání minulosti je odtržené od reality.
Věta „chléb z nebe jim dal jíst“ v Písmu svatém není. Není ve Starém zákoně. Tu si vytvořili. My jsme v nebezpečí, že si vytvoříme něco svého, něco odtrženého od reality. Ono to bude naše, ale je otázka, jestli je to Ježíšovo. To je, o co tu běží.
Ježíš to celé uchopí a z té minulosti to převede do přítomnosti. Oni mluví v minulém čase: „Naši předkové jedli na poušti…“ Ježíš říká: „Chléb z nebe vám nedal Mojžíš.“ Ježíš mluví v přítomném čase, aby jim ukázal a řekl: „Ano. To, co bylo, bylo. Ale Boží plán spásy pokračuje.“ Je to Boží plán záchrany, který je nabídnutý každému člověku. „A ten plán došel k vám.“ My můžeme říct, ten došel k nám, dneska. A protože každý z nás je originál, tak ke každému z nás takto originálně Ježíš přistupuje, každý z nás v tom plánu záchrany má své místo, s každým z nás se tam počítá. Ano, to, co bylo, to si připomínáme, za to děkujeme, ale neměli bychom nikdy zapomenout, že ten plán pokračuje, a teď jsme do něho zapojení každý z nás osobně.
Děkujme za to, radujme se. A když se budeme modlit, předložme Pánu cokoliv – cokoliv, co nám radost dělá nebo radost bere, ale vždycky buďme k Pánu upřímní.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a evangelium jsou vlastně dva totožné texty. Jsou si mnohem víc blízko, než by se třeba na první pohled mohlo zdát. Jsou si blízko, protože Ježíš ty dvě situace přibližuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.08.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, zkusme si položit tu otázku, jak to tak přišlo, jak se to tak stalo, že jsme dnes tady? Tu otázku si položili Izraelité na poušti, ve čtení, které jsme vyslechli před chvílí. Časově se to stalo asi měsíc po odchodu z Egypta, začali se ptát, proč jsme tady, jaktože jsme tady, jak jsme se tu octli. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
02.08.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Na tom prvním i třetím čtení dnešní bohoslužby slova můžeme dobře postřehnout tu rozdílnost lidských a božích plánů, lidského a božího uvažování. Na jedné straně Hospodin skrze Mojžíše činí veliké podivuhodné věci, ujímá se svého lidu a vyvádí je z Egypta, a oni záhy, když přijde nějaká potíž na cestě, tak reptají: „Tos nás semka vyvedl proto, abysme v poušti zahynuli?“
Hospodin je nezatracuje v jejich malé víře, ale znovu se jich ujímá a sesílá jim pokrm, manu, aby za chvilečku zase znovu reptali, jak dobře víme: „Vždyť ta mana se nám přejedla, ta strava je jednotvárná,“ a já nevím co dalšího. Více...