Rubrika
HomilieJak se to stalo, že jsem, kde jsem?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.08.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, zkusme si položit tu otázku, jak to tak přišlo, jak se to tak stalo, že jsme dnes tady? Tu otázku si položili Izraelité na poušti, ve čtení, které jsme vyslechli před chvílí. Časově se to stalo asi měsíc po odchodu z Egypta, začali se ptát, proč jsme tady, jaktože jsme tady, jak jsme se tu octli. V evangeliu se ti lidé neptají a tu otázku pokládá Ježíš. A Ježíš už i vlastně odpovídá. Říká, kde se stala ta chyba, že oni se jakýmsi způsobem přetvařují a že on po nich očekává především upřímnost.
Když se podíváme blíže na první čtení, tak tam je té upřímnosti hodně. Jak jsem říkal, Izraelité asi před měsícem odešli z Egypta. Bylo to o Velikonocích, tedy na začátku dubna, takže jsme teď někde v první polovině května, a už se objevily první těžkosti, první potíže. Chybí jídlo. Člověk, který žije v nějakém zajetí, tak mimo toho, že to zajetí je nespravedlivé, každé zajetí je nespravedlivé, že toho člověka utiskuje, tak v člověku to zajetí, nevolnictví ubíjí myšlení, ubíjí, říká se tomu invence. Prostě, zkrátka a dobře, ten člověk začne být líný, protože si říká: „Co se budu namáhat. Přikázali mi, co mám udělat, tak to udělám, ať mám pokoj. Když to udělám trošku jinak, tak stejně dostanu vyhubováno. Proč tedy něco vymýšlet.“ A takový člověk vnitřně, hlavně vnitřně se stane lenivým, rezignuje. A toto se stalo i Izraelitům. Oni si neuvědomili, že svoboda žádá nasazení, odpovědnost. Že to znamená, že člověk bude přemýšlet. Oni měli uvažovat, co budeme dělat, abychom se nasytili. Ale oni zvolili jinou metodu. Metodu, kterou velmi dobře známe: „Kdo za to může? Jak jsme se sem vlastně dostali?“ A oni si začínají klást otázku, jestli jsme Mojžíšovi a Áronovi náhodou nenaletěli.
Na první pohled to vypadá lákavě: „Nenechali jsme se zavést na nějakou falešnou cestu?“ Dokonce to podepřeli argumentem: „Vždyť v Egyptě jsme měli hrnce plné masa.“ Ale tenhle argument je úplně lživý, protože když se podíváme na to, jak se Izraelitům vedlo v Egyptě, ať už na ty zprávy biblické, nebo můžeme srovnávat i z mimobiblických pramenů, tak se tam nikde o žádných hrncích plných masa nemluví. Ten výraz, ten obrat „hrnce plné masa“ chce říct: „Tam jsme měli nadbytek, všeho dost. Ještě nám zbývalo. Bylo toho tolik, že jsme to nedokázali sníst.“ Ale to vůbec nebyla pravda. Oni tam byli nevolníky, pracovali na stavbě měst a tak tak se uživili. Jim tam šlo o život. Ale někdo v tuto chvíli, kdy mají svobodu, ale není co jíst, tak to někdo úplně celé překroutil a takzvaně vzpomíná na staré zlaté časy.
Máme podobné tendence říkat si, že dřív to všechno bylo lepší. Máme podobné tendence myslet si, že nás někdo někam zavedl, někam vmanipuloval. Ale když odcházeli ti Izraelité z Egypta, tak všichni šli dobrovolně. Mojžíš nikoho nenutil. To rozhodnutí bylo na nich, jestli tam zůstanou nebo jestli odejdou.
Celý ten příběh ukazuje první krůčky Izraelitů na svobodě. První kroky, které jsou velmi roztřesené, jak my říkáme, tápavé. Kroky, které ukazují, že nevědí, jak tu svobodu použít. A my si máme při četbě těchto řádků uvědomit, ať je nám kolik chce let, že se neustále učíme používat svou svobodu. Izraelité měli tu poušť přejít za necelé čtyři měsíce, to se jim podařilo, ale nebyli schopni vstoupit do zaslíbené země. Museli se vrátit a dalších čtyřicet let chodili po té poušti.
Poušť je místo, kde člověk nemůže trvale žít, místo nepřátelské, místo, které se vylučuje se životem, ale je to místo, kde Bůh je jim blízko a kde Bůh pomáhá. I my v našem životě zažíváme různé pouště, různá nepřátelství, protivenství a podobně, situace, kdy si říkáme: „Je možné to přežít?“ A i nám chce tento úryvek říct: „I s tebou je Bůh.“
Podle našeho myšlení, podle naší logiky by se ten příběh měl vyvíjet trošku jinak. Izraelité reptali proti Bohu a proti Mojžíšovi. My bychom čekali, že Mojžíš a Áron bude prosit Boha, Hospodina, aby něco udělal. Ale toto tam není, to tam nebylo. Bůh zasahuje přímo. Bůh se nenechává doprošovat. On to ví. On ví, v jaké jsme situaci. A stačí mu málo a jedná sám. Jedná způsobem, který je překvapivý. Jedná způsobem, kde se kombinují zákony přírody a kde se kombinují teda i věci naprosto neočekávané – křepelky, mana. Křepelky dvakrát ročně létají přes Sinajskou poušť. Na podzim letí dolů na jih, na jaře letí zpátky nahoru na sever. V přírodopisných publikacích se můžeme dočíst, že ty křepelky tam odpočívají, často bývají tak unavené, tak vysílené, že je možné je chytit i do ruky. Už nemají sílu se bránit. Ale jak jsem říkal, ony létají na jaře a na podzim. Toto je doba, kdy křepelky už mají být dávno na severu. Mají tak měsíc, měsíc a půl zpoždění. Tedy to, že ty křepelky táhnou, není nic neobvyklého. Ten zázrak spočívá v tom, že se tam objeví v momentě, kdy je Izraelité potřebují. Jak jsem říkal, je to kombinace zákonů přírody, kombinace obvyklých situací s něčím.
Bratři a sestry, nepodceňujme náš život. Nemysleme si, že je příliš obyčejný, a nečekejme, že se za každým rohem musí objevit nějaký zázrak, něco naprosto vyjímečného. Bůh dokáže použít obvyklé situace, obvyklý běh času, běh dějin.
To druhé, mana, to už si nedokážeme vysvětlit vůbec. Než budu o ní dál mluvit, tak bych chtěl zmínit ten duchovní smysl. Bůh jim totiž říká: „Vy teď máte nabrat sílu, ale máte se taky prohloubit ve víře. Víra „Bůh se stará“. To říkáme, v to věříme, Bůh se postará. Ale pro ty Izraelity to bylo mnohem zásadnější, protože dostali nařízeno, že smějí nasbírat jenom na jeden den. Pokud někdo byl takový hamoun, takzvaně si ulakotil a nasbíral si víc, tak se mu to přes noc zkazilo a druhý den se to stejně nadalo jíst. Takže tedy, když ti Izraelité řekli: „My věříme, že se Bůh postará,“ tak v tom bylo něco mnohem opravdovějšího, protože tam bylo vlastně v tom řečeno: „Já věřím, že zítra to bude padat zase, nebo že to zítra zase najdeme.“ Ne za rok, za deset let, ale zítra. To byla víra, o kterou oni museli zápasit ze dne na den, z hodiny na hodinu. Tedy něco velmi blízkého, něco, co je opravdu provázelo na každém kroku.
Obyvatelé Sinajské pouště si dodneška připomínají to, co tam zažili Izraelité. Jednak si to Arabové připomínají ve svém jazyku. Jak jsme slyšeli, Izraelité viděli cosi šupinatého, a řekli: „Co je to?“ Hebrejsky: „Man hu?“ Nazvali to „co je to“, protože to nikdy předtím neviděli. V Egyptské arabštině slovíčko man znamená dar. Tedy si připomínají dodneška, tady na tom místě, kde je to neslučitelné se životem, Bůh, Hospodin obdaroval svůj národ.
A potom si to připomínají ještě, když vidí tamaryšek. Tamaryšek je rostlina, že jo, a když tamaryšek napadnou škůdci, takzvané puklice, to všichni známe, tak jak ho rozkoušou, tak ten tamaryšek začne ronit šťávu. Šťávu, která přes noc ztuhne a je nasládlá, ale v žádném případě jí není tolik, že by dokázala člověka nasytit. V žádném případě tam těch tamaryšků nebylo tolik, aby se z toho najedlo několik tisíc lidí. Tento přirozený jev se stal pro lidi připomenutím toho, jak se Bůh stará.
Ježíš tuto myšlenku vtělil do modlitby Otčenáš: chléb náš vezdejší dej nám dnes. Tam je to důležité „dnes“. Pane, nenech nás příliš čekat, protože jsme slabí, protože toho moc nevydržíme. Prosíme tě, starej se o nás každý den, jako ses staral o ty Izraelity na poušti. Ale Ježíš, jak jsem říkal, toto naučil svoje učedníky, ale těm, kteří přišli do Kafarnau, tak říká: „Zamyslete se nad tím. Všechny tyto věci, které se kolem vás dějí, učte se je hodnotit, neposuzovat je jenom z toho pohledu, co vidíte.“ Jak jsem říkal, i na poušti měli nabrat síly, aby byli schopni jít dál. Ale mělo to taky posunout jejich víru, aby byla hlubší, aby byla opravdovější.
Bratři a sestry, položme si čas od času tu otázku, jak se to stalo, že jsem, kde jsem. Ať už v tom vnějším slova smyslu, ve své životní situaci, ale jak se to stalo, že jsem tam, kde jsem ve svém duchovním světě. A neměl bych se třeba posunout kousek dál, trošku víc do hloubky?
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, celá ta scéna Ježíše a lidí se přesunula vlastně do výchozího bodu, do místa, kde to začalo. Cesta z Kafarnaum na to místo, kde došlo k tomu rozmnožení chlebů, bývá taky někdy nazývána nový exodem nebo, řekli bychom, jakýmsi exodem v duchu, kdy Ježíš se snaží svým posluchačům připomenout tady tuto událost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a evangelium jsou vlastně dva totožné texty. Jsou si mnohem víc blízko, než by se třeba na první pohled mohlo zdát. Jsou si blízko, protože Ježíš ty dvě situace přibližuje. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
02.08.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Na tom prvním i třetím čtení dnešní bohoslužby slova můžeme dobře postřehnout tu rozdílnost lidských a božích plánů, lidského a božího uvažování. Na jedné straně Hospodin skrze Mojžíše činí veliké podivuhodné věci, ujímá se svého lidu a vyvádí je z Egypta, a oni záhy, když přijde nějaká potíž na cestě, tak reptají: „Tos nás semka vyvedl proto, abysme v poušti zahynuli?“
Hospodin je nezatracuje v jejich malé víře, ale znovu se jich ujímá a sesílá jim pokrm, manu, aby za chvilečku zase znovu reptali, jak dobře víme: „Vždyť ta mana se nám přejedla, ta strava je jednotvárná,“ a já nevím co dalšího. Více...