Rubrika
HomiliePramen vody, který tryská do života věčného
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
02.08.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Na tom prvním i třetím čtení dnešní bohoslužby slova můžeme dobře postřehnout tu rozdílnost lidských a božích plánů, lidského a božího uvažování. Na jedné straně Hospodin skrze Mojžíše činí veliké podivuhodné věci, ujímá se svého lidu a vyvádí je z Egypta, a oni záhy, když přijde nějaká potíž na cestě, tak reptají: „Tos nás semka vyvedl proto, abysme v poušti zahynuli?“
Hospodin je nezatracuje v jejich malé víře, ale znovu se jich ujímá a sesílá jim pokrm, manu, aby za chvilečku zase znovu reptali, jak dobře víme: „Vždyť ta mana se nám přejedla, ta strava je jednotvárná,“ a já nevím co dalšího.
Lid se nezměnil, a v té Ježíšově době opět nechápou a nerozumí. Vidí zázraky a mocná znamení, které Bůh skrze Ježíše koná. Jsou účastni rozmnožení chlebů, nasycení snad desetitisícového zástupu lidí několika chleby, a ještě zbylo mnoho plných košů, a vyvolává to velikou senzaci. A Ježíš ví, že když k němu přichází, tak ne proto, aby se najedli toho chleba, který živí duši a který otvírá cestu do života věčného, ale že mají hlad, že chtějí pozemský chléb, utišit jejich pozemský hlad. Přece si na chleba nebudou vydělávat vlastníma rukama, když mají mezi sebou takového proroka, který jim může dát chleba zadarmo.
Vidíme tu různici mezi řečí jeho učedníků a Ježíšovou řečí. Když on je připravuje na to a říká jim: „Já jsem ten chléb, který živí duši. Jezte ze mne a nebudete mít nikdy hlad.“ A oni nechápou, nerozumí: „Ukaž znamení, že toto můžeš říkat, a my ti uvěříme. Ale, přece jenom, dej nám aspoň kousek toho chleba!“
Potom, když mluví dál, že budou se sytit jeho tělem, tak říkají: „Toho je silná řeč,“ a mnozí z nich odešli. Z těch tisícových zástupů, které ho téměř obléhají a nedají mu chvilku klidu, tak prostě utíkají pryč a říkají: „Jak toto může říkat? Jak můžeme jíst jeho tělo a pít jeho krev? To je něco nepředstavitelného.“ A z toho obrovského zástupu, který ho senzačně vzývá a chtějí ho provolat králem, tak zůstává jenom hrstka těch nejvěrnějších učedníků. A on se i těch nejvěrnějších apoštolů ptá: „I vy chcete odejít?“ A Petr odpovídá: „Pane, kam bysme šli? Vždyť ty máš slova života věčného.“
Do tohoto starozákonního i novozákonního zástupu se zařaďme my, a v dnešní době, ve které žijeme. Svět hladoví, a tím nemyslím jenom třetinu nebo možná dvě třetiny světa, kteří žijí v nouzi, ale myslím tím vekou část světa nebo prakticky celý svět, který hladoví duchovně. Když necháte vyhladovět zvíře, tak se z něho stane nebezpečná šelma a člověk je tou vlastně nejnebezpečnější šelmou v řádu stvoření. A když vyhladoví, tak je nebezpečný tomu člověku vedle sebe, přírodě, světu, sám sobě. Tím nemyslím jenom ten hlad pozemský, kdy člověk třeba pod tíží hladu jde ukrást sousedovi pokrm nebo ukradne chléb v obchodě, ale tím myslím hlad duchovní. A to se domnívám, že je největší nebezpečí dnešního světa a největší ohrožení dnešního světa. Ne nějaké nemoci pozemské, které přicházejí a odcházejí, nějaké chřipky a já nevím co dalšího, co nám představují sdělovací prostředky, ale hlad duše.
Žízeň, kterou člověk nemůže utišit tím, co mu nabízí tento svět. Vzpomeňte si na setkání se samařskou ženou. Ta samaritánka u studny, která váží vodu, je strašně podobná Máří Magdaléně, jejíž památku jsme před pár dny oslavili, a její setkání s Ježíšem je velice symbolické. Ježíš k ní přichází, bere si od ní vodu, začíná s ní dialog a říká jí: „Mělas už mnoho mužů ve svém životě a ani ten poslední není tvým mužem.“ A ona mu říká: „Pane, ty jsi veliký prorok. Ty poznáváš hlad, který v sobě mám, a žízeň, kterou nemohu utišit. Dej mi vodu, abych nemusela chodit pořád k této studni, abych utišila aspoň tu svoji pozemskou žízeň.“ A Ježíš jí ukazuje sám na sebe a říká: „Já mám pramen vody, který tryská do života věčného. Já jsem tím pramenem.“
„Dej mi pane tuto vodu, abych už nikdy nezakusila žízeň.“ Tuto vodu v Ježíši poznala Máří Magdaléna a tam je klíč k jejímu obrácení. A tuto vodu, který utiší naši žízeň po všech možných radostech, žízeň po štěstí a hlad po pravdě, tak je skutečně jediným pokrmem a jediným nápojem Ježíš, který může světu sám sebe nabídnout.
Že svět bloudí a žízní a hladoví, tak je vidět na každém kroku. Filosofové konce devatenáctého století, kteří byli ohromeni vědeckotechnickým pokrokem a všemi těmi vynálezy, tak slibovali, že dvacáté století bude stoletím štěstí. Vždyť se zmírnila lidská bída, ustoupila negramotnost a všechny možné vynálezy slibují, že prostě lidé už nebudou dál trpět, ale budou žít ve štěstí. A právě to dvacáté století bylo stoletím největších válečných konfliktů a nedorozumění mezi lidmi a národy. Století štěstí se nedostavilo, protože lidé opustili Boha, protože opustili ten pramen vody, který tryská do života věčného, protože se přestali sytit Kristem. A proto zažívají daleko větší žízeň ve svém životě a daleko větší hlad, který nemohou utišit ty pozemské prostředky, které se nám dneska nabízejí a různé náhražky, které vzbuzují ještě větší hlad člověka.
Člověk, když hladoví, tak se chová jako ta nebezpečná šelma, jako zvíře. To je nebezpečí sekularizace společnosti, zesvětštění společnosti. Kdo má lidi přivést zpátky k Bohu? My, hrstka, kteří jsme v Něho nepřestali věřit. A proto kerigmatem té dnešní bohoslužby slova je slovo apoštola národů, kde nás zapřísahá a říká nám: „Nežijte už jako pohané. Jejich smýšlení je neplodné.“ My musíme žít novým životem. Nejenom proto, abysme neztratili život věčný, nejenom proto, abysme tady na zemi nežíznili a nehladověli, ale abysme taky ukázali směr světu, abysme ukázali cestu ostatním, kteří jsou vedle nás. Sami svýma silama to nedokážeme. Ty naše lidské síly jsou omezené a předsevzetí slabá, jak zvítězit nad sebou a nad svými nedostatky, ale Ježíš nám dává sám sebe, abysme nehladověli, nežíznili. Dává nám sám sebe v pokrmu silných, aby z nás slabých a neduživých se stali ti silní, kteří přemohou sebe sama, Zlého, který nás někdy navádí a svádí, a kteří se stanou světlem a cestou pro ty ostatní.
A tak skutečně tím jediným klíčem k dobrému životu tady na zemi a ke štěstí jednou na věčnosti je časté setkání s Ježíšem v eucharistii. Takové ty falešné a plané ohledy: „Vždyť já jsem nehodný, a hříšník,“ a já nevím co dalšího, ty jsou skutečně strašně nebezpečné a zavádějící, a troufám si říct, že je to našeptávání od toho Zlého.
Vemte si biblickou zprávu, kdy Ježíš se nevyhýbá ani tomu celníkovi ani Máří Magdaléně. Setkání s Kristem v eucharistii není nic víc a nic míň, je to setkání s živým Kristem a On se nevyhýbá ani těm hříšníkům. A všem nám říká: „Jezte a pijte, abyste měli život věčný, abyste utišili váš pozemský hlad a vaši pozemskou žízeň.“
V ermitáži v Petrohradě visí krásný Nestoriův obraz, na kterém je rozjasněná krajina s břízami, uprostřed té krajiny je kostel a před ním stojí Kristus. Má rozpřažené ruce a k němu přicházejí věřící. Ti, kteří jsou v dáli, tak jsou zobrazeni jako takové stinné černé postavy, a ti, kteří se postupně k němu přibližují, jsou ozářeni jasem jeho světla, které z něho vychází. A ti, kteří jsou nejblíž, tak v jasu toho světla tají a ztrácejí se.
Je to možná návod nebo cesta ukazující, čím se máme stát. Když budeme vzdáleni od Krista, tak budeme těmi temnými a stinnými postavami, které budou klopýtat a ubližovat. Když se dostaneme blíž, budeme osvíceni jeho světlem, když se přiblížíme nejblíž, tak se proměníme a budeme vlastně pohlceni Kristem. Teprve tehdy jsme schopni předávat Krista těm ostatním - když pomine to naše lidské já a bude v nás Kristus.
A tak ať chléb silných nám dává posilu, abysme toto své poslání ve svém životě splnili.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, celá ta scéna Ježíše a lidí se přesunula vlastně do výchozího bodu, do místa, kde to začalo. Cesta z Kafarnaum na to místo, kde došlo k tomu rozmnožení chlebů, bývá taky někdy nazývána nový exodem nebo, řekli bychom, jakýmsi exodem v duchu, kdy Ježíš se snaží svým posluchačům připomenout tady tuto událost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a evangelium jsou vlastně dva totožné texty. Jsou si mnohem víc blízko, než by se třeba na první pohled mohlo zdát. Jsou si blízko, protože Ježíš ty dvě situace přibližuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.08.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;
Bratři a sestry, zkusme si položit tu otázku, jak to tak přišlo, jak se to tak stalo, že jsme dnes tady? Tu otázku si položili Izraelité na poušti, ve čtení, které jsme vyslechli před chvílí. Časově se to stalo asi měsíc po odchodu z Egypta, začali se ptát, proč jsme tady, jaktože jsme tady, jak jsme se tu octli. Více...