Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Svoboda nás vede k tomu, abychom přijali odpovědnost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;

Svoboda nás vede k tomu, abychom přijali odpovědnost12:33
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.67 MB]

Bratři a sestry, dnešní první čtení a evangelium jsou vlastně dva totožné texty. Jsou si mnohem víc blízko, než by se třeba na první pohled mohlo zdát. Jsou si blízko, protože Ježíš ty dvě situace přibližuje. To co se stalo na poušti asi měsíc od vyjití z Egypta, asi měsíc po překročení Rákosového moře, tak Ježíš se snaží navodit situaci velmi podobnou, aby, můžeme říci, se svými posluchači pokročil, aby se posunul. Zkusíme oba ty texty trošku srovnat, doufám, že se nám to aspoň trochu podaří.

Začneme od Starého zákona. Jak jsem říkal, asi měsíc po odchodu z Egypta, když se objevují potíže, tak Izraelité, Písmo svaté říká, reptají. Dalo by se taky říct, že doslova nadávali. Ta situace je velmi zlá. Oni obviňují Árona i Mojžíše, že je svévolně odvedli z Egypta. Celou dobu v Egyptě Mojžíš říká: „Mě posílá Hospodin. On vás chce vyvést, to není moje dílo.“ A oni mu teď vlastně říkají: „Ty sis to celé vymyslel. Tys nás dostal tady do těch problémů.“

Oni se cítí ohrožení na životě. My jsme rádi, když je náš život nějakým způsobem zabezpečen. Když máme nějaké zásoby ve spižírně, když máme nějaký účet, vkladní knížku, kde máme nějaké peníze naspořené, a říkáme si: „Tak, můj život je aspoň trošku nějak chráněný.“ Ale na té poušti nic. Nic není v žádné spižírně, o penězích ani nemluvě. Není kde nakoupit. A zapomněli na to, co jim říká Mojžíš. Zapomněli na ten cíl, který je před nimi. A zapomněli, že když je Bůh vyzval k té cestě, že je na té cestě taky neopustí.

Oni mají jeden zásadní problém. Protože v Egyptě žili v otroctví, tak neuměli používat svoji svobodu. Jak se říká, každá mince má dvě strany. Když řekneme, že jednou stranou té mince je právě svoboda, tak druhou stranou té mince je odpovědnost. Jestliže nemám svobodu, tak mi někdo určí a řekne: „Běž tam, udělej to nebo ono.“ A já se musím poslechnout nebo se mohu vzbouřit a budu potrestán. Jestliže mám svobodu, tak jsem to já, kdo se rozhodne, půjdu tam nebo onam, udělám to nebo ono. Ale je tady ta druhá strana té mince, a to je odpovědnost, ze které třeba i vyplývá to, že nikdo mi nepřipraví jídlo, nikdo mi nedá nic k jídlu a bude na mé odpovědnosti, abych já si to připravil, abych já si to obstaral.

A Izraelité, kteří takhle získali svobodu, nějakým způsobem nechtějí ještě přijmout svoji odpovědnost. A tak se vracejí do té minulosti, tu minulost si idealizují a de facto si nalhávají, že se měli v Egyptě dobře. Vůbec se tam neměli dobře. Šlo jim o život, protože víme, že faraón přikázal, aby všichni novorození chlapci byli zabiti. Rozhodně neseděli u hrnců plných masa, rozhodně nehodovali, to je obraz hostiny. Naopak dělali cihly a byli rádi, že dostali něco k jídlu.

Ale i my jsme svědky toho, že mnozí lidé vzpomínají a říkají, jak to před těmi pětadvaceti lety třeba bylo lepší, že byl větší pořádek a podobně. No, možná byl, ale bylo to za cenu velkého strachu a velkého teroru a bylo to za tu cenu, že většina lidí ve společnosti nemohla říct, co si myslí, nemohla projevit svoje názory, nemohla jít, kam by chtěla, a tak dál, a tak dál. Situace, ve které žijeme, kdy máme svobodu, nás vede k tomu, abychom přijali odpovědnost. Přijmout tu odpovědnost, to už znamená vlastně nějakým způsobem se právě posunout, vnitřně.

A to je to, o co jde v obou těch textech. V tom prvním čtení je naznačena ta cesta z Egypta do zaslíbené země. Je to cesta, kdy se oni ubírají, jejich nohy jsou na cestě. Ale je tam zmíněna ta další, vnitřní cesta, přijetí tady právě té odpovědnosti, uzavření smlouvy s Hospodinem a tak dál, a tak dál. To je to, čemu se říká ten skutečný exodus.

V evangeliu, tam jsou taky cesty. Jsou mnohem kratší a jsou to cesty, které byly obvyklé. Z jedné strany Genezaretského jezera na druhou, za rybolovem, za obchodem a podobně. Za návštěvou příbuzných, za prací, a tak dál, a tak dál. Ta cesta starozákonní, to bylo něco jedinečného, ale tady ty cesty v tom Novém zákoně se zdají nutné, a přesto jich Ježíš využívá k tomu, aby pohnul právě se svými posluchači, aby oni se posunuli v té rovině vnitřní.

Přicházejí a říkají: „Kdy jsi sem přijel?“ Na první pohled je nám jasné, že to je taková divná otázka. Kdyby řekli: „Jsme rádi, že jsme tě našli,“ nebo: „Bylo nám s tebou dobře.“

„Kdy jsi sem přijel?“ Je to taková otázka, kterou třeba pokládají rodiče svým dětem: „V kolik přijdeš? Buď doma v osm.“ Je z toho vidět určitá snaha mít Ježíše pod kontrolou, mít pod kontrolou ten zdroj obživy, ta snaha zajistit se. „Jak to, žes nám neřekl, že sem pojedeš? Jak to, že jsme to nevěděli?“ Je v tom ukryta taková velká sebeláska: „Vždyť my jsme ještě dneska nejedli, tak se o nás postarej!“

A Ježíš by je mohl poslat pryč, ale neudělá to. Pojmenuje tu situaci, vyčistí to, řekne jim, proč přišli. Nebude jim nic nalhávat, on ví, proč přišli, ale nechá je u sebe. Pracuje s nimi a chce udělat ten další krok.

V tom Starém zákoně je zajímavé, že Mojžíš nemusí prosit Hospodina. Ta situace je tak zlá, že Hospodin zasahuje přímo a říká: „Dám jim chléb, ale budu je zkoušet.“ Jde o to, že to, čemu my říkáme, že padala mana, má v sobě tři takové jakési momenty. První je Boží péče, Boží starostlivost, je co jíst. Na druhou stranu pořád zůstává ten prvek, ten moment víry, důvěry. „Každý den budou sbírat. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně nebo ne.“ Nebude plná spižírna, nebude plný stan, nebude možné říci: „Dneska sbíráme víc a zítra si odpočneme.“ Každý den.

A samozřejmě, oni když snědí tu dávku na den, tak ať chtějí nebo nechtějí, tak v nich bude ta otázka: „A bude zítra padat? A co když nebude zítra padat, co budeme dělat?“ Je to otázka víry a tato víra se má projevit. Teprve později přijde to, čemu říkáme Smlouva, čemu říkáme Desatero, ale už je tu náznak, „jestli půjdou v mém zákoně nebo ne“. Je tu náznak třetího přikázání, toho čemu říkáme světit sváteční den. Tím oni mají vyznávat, že Hospodin je jejich bůh, jenom Hospodin. Hospodin je ten, kdo je vzal na tu cestu, Hospodin je ten, kdo slíbil cíl - „dojdete do zaslíbené země“, Hospodin je ten, kdo se o nás na té cestě stará. A my si to připomínáme ten každý sváteční den.

Ježíš žádá po svých posluchačích něco podobného: „Budete věřit, že mě, Ježíše z Nazareta, poslal Bůh jako Vykupitele, jako Zachránce.“ V obou případech se žádá víra, důvěra.

Víra, důvěra je vždycky těžká, ale to co víru posiluje, jsou dary. Na té poušti to byl ten dar toho chleba, eventuelně masa, křepelek. A v Novém zákoně jsou to další dary. Ale mimo toho máme vidět každý den dary, které dostáváme od Boha.

Izraelité, když našli to, čemu říkali mana, hebrejsky „Man-hu?“, s otazníkem doslova „Co je to?“ tak z tohoto pojmenování se to přeneslo do některých dalších jazyků a dodnes v arabštině slovo man znamená dar. Tedy toto pojmenování připomíná, že Bůh je ten, který dává dary.

Izraelité na poušti každý den si připomínali, uvědomovali: „On je se o nás stará, on nás obdarovává.“ Pro Ježíšovy posluchače v Kafarnaum už to bylo těžší, ale Ježíš jim to připomíná a říká: „Dívejte se na to, uvědomte si to. Neberte to samozřejmě, ale děkujte za to a buďte šťastní, když si to uvědomíte.“ A takto se ten text dostává i k nám, i nás ten text vybízí k tomu, abychom udělali určitý exodus, abychom se posunuli a uvědomili si, že Bůh se o nás stará po té stránce hmotné, ale i po té stránce duchovní. Ježíšova řeč je mnohem slavnostnější než řeč Starého zákona. Je to proto, že Ježíš nabízí velký dar a tou slavnostnostní to chce zdůraznit, chce to nějakým způsobem vypíchnout a říct: „Běží tady o hodně.“

Bratři a sestry, Bůh je ten, který živí naše tělo, živí naši duši. Dělá to každý den, ne jenom občas. A my si to máme uvědomit a máme mu za to děkovat. I my máme radost z toho, když někomu dáme dárek, on ho přijme a raduje se z toho. Věřme tomu, že Bůh bude mít velkou radost z toho, když my přijmeme jeho dary a budeme mu za ně vděční.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Vždycky buďme k Pánu upřímní

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;

Vždycky buďme k Pánu upřímní10:50

Bratři a sestry, celá ta scéna Ježíše a lidí se přesunula vlastně do výchozího bodu, do místa, kde to začalo. Cesta z Kafarnaum na to místo, kde došlo k tomu rozmnožení chlebů, bývá taky někdy nazývána nový exodem nebo, řekli bychom, jakýmsi exodem v duchu, kdy Ježíš se snaží svým posluchačům připomenout tady tuto událost.    Více...


Jak se to stalo, že jsem, kde jsem?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.08.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;

Jak se to stalo, že jsem, kde jsem?13:06
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.68 MB]

Bratři a sestry, zkusme si položit tu otázku, jak to tak přišlo, jak se to tak stalo, že jsme dnes tady? Tu otázku si položili Izraelité na poušti, ve čtení, které jsme vyslechli před chvílí. Časově se to stalo asi měsíc po odchodu z Egypta, začali se ptát, proč jsme tady, jaktože jsme tady, jak jsme se tu octli.    Více...


Pramen vody, který tryská do života věčného

P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
02.08.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení Ef 4,17.20-24; evangelium Jan 6,24-35;

Pramen vody, který tryská do života věčného11:42
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.20 MB]

Na tom prvním i třetím čtení dnešní bohoslužby slova můžeme dobře postřehnout tu rozdílnost lidských a božích plánů, lidského a božího uvažování. Na jedné straně Hospodin skrze Mojžíše činí veliké podivuhodné věci, ujímá se svého lidu a vyvádí je z Egypta, a oni záhy, když přijde nějaká potíž na cestě, tak reptají: „Tos nás semka vyvedl proto, abysme v poušti zahynuli?“

Hospodin je nezatracuje v jejich malé víře, ale znovu se jich ujímá a sesílá jim pokrm, manu, aby za chvilečku zase znovu reptali, jak dobře víme: „Vždyť ta mana se nám přejedla, ta strava je jednotvárná,“ a já nevím co dalšího.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.