Rubrika
HomilieJežíš dělá všechno pro to, abychom my všichni obstáli
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, evangelium a první čtení v neděli vždycky tvoří jakýsi celek. První čtení bývá předobrazem evangelních událostí. Když srovnáme ty dvě události, o kterých jsme dnes slyšeli, četli, tak nás napadne otázka, a jak to spolu souvisí? Vždyť to evangelní vyprávění je vyprávění o radosti, o slávě, proměnění, oslavení. Ale vyprávění ze Starého zákona, čtení s první knihy Mojžíšovy, vypráví, mluví o okamžiku, který byl pro Abraháma velmi těžký. A přece ty texty mají něco společného a patří k sobě.
V tom vyprávění ze Starého zákona to jde tak, jak my jsme většinou zvyklí. To znamená, přijde zkouška, a když člověk v té zkoušce obstojí, tak potom přijde nějaká oslava, pochvala. Tady je to pochvala od Boha.
To evangelní vyprávění, tam je to přesně naopak. Zkouška ještě není ani vidět, a Ježíš bere své tři učedníky, aby se jim ukázal ve slávě, aby posílil jejich víru pro ty okamžiky, které přijdou, pro Velký pátek. Pro to, kdy se čekalo, že především tito tři budou stát pod křížem.
Tedy Ježíš ze své strany jaksi pracuje napřed. Dělá všechno pro to, aby tito tři obstáli. Ale Ježíš také dělá všechno pro to, abychom my všichni obstáli. Vzpomeňme na to, když se nám bude zdát, že jsme v nějaké zkoušce, v nějakém problému a budeme si říkat: „Bože, kde jsi?“ On dělá všechno pro to, abychom my v té obtížné situaci obstáli.
A jak to dopadá? Přesto, že Ježíš udělal ze své strany maximum, tak pod křížem na Velký pátek z těch tří stál jeden. Tedy řekněme, Ježíšovi se to podařilo na třicet procent, z jedné třetiny. Na to bychom si měli vzpomenout vždycky, když nám se nebude něco dařit. My toužíme po tom a považujeme to za správné, aby se nám všechno dařilo ze sta procent. Ale tady vidíme příklad Božího Syna, kdy přes veškerou jeho snahu se to daří pouze částečně. Neměli bychom tedy být nějak skleslí, malomyslní, ale měli bychom si vzpomenout na Ježíše. Ani Božímu Synu se nepodařilo všechno na sto procent.
Ale chtěl bych, abychom se teď společně vrátili k tomu starozákonnímu čtení. Abychom to lépe pochopili, bude dobré zasadit to vyprávění do jakéhosi kontextu. Člověk, který se jmenoval Abrám, se narodil daleko od země Kanaán, a byl vyzván Hospodinem, aby se přestěhoval do země, kterou mu ukáže. „Vezmi svou rodinu, všechno, a jdi do země, kterou ti ukážu.“ Dneska slyšíme: „Vezmi svého syna, jdi do země Moria na jednu z hor, kterou ti ukážu.“
Abrám nebo Abrahám putuje většinu svého života a nezná cíl. My bychom řekli, to je hodně depresivní. Pro toto všechno Abrahám dostává ten titul Otec nebo praotec víry.
Ale vraťme se ještě k tomu, kdy se tento člověk jmenuje Abrám a Bůh mu slibuje dvě věci. Když dojde do té země Kanaán: „Tuhle zemi dostaneš a budeš mít syna, dědice.“ Ti místní, kteří tam byli, tušili, že se tam Abrám míní usadit a nechtěli mu prodat. My bychom dnes řekli, ani metr čtvereční. Potom, po čase, je přiměl k tomu, aby mu prodali místo, které by stačilo, aby tam mohli zřídit pohřebiště pro svoji rodinu. Ale jinak nic. A dlouho, dlouho čeká na narození syna dědice. A Bůh žádá od Abráma, aby se nějakým způsobem rozloučil se svou minulostí, a proto mu mění jméno na Abrahám. Jméno Abrám dostal tento člověk od svého pozemského otce. Abrahám, což znamená Otec mnohých, dostává od Hospodina. Tím Hospodin říká: „Máš velký úkol, teď už jsi někým jiným. Musíš se rozloučit s tím, co bylo.“
Toto všechno je v předešlých kapitolách, a v té dnešní kapitole, je to 22. kapitola první knihy Mojžíšovy, jsme četli o tom, jak Abrahám má odevzdat do Božích rukou budoucnost. Konečně má něco, toho syna, vymodleného, vyprošeného. A teď mu Bůh říká: „Dej mi ho zpátky.“ My si často říkáme: „A Bože, když jsi mi něco dal, proč to teď chceš zpátky? Proč tak brzo? Proč teď? Proč jsi mi to teda vlastně dával?“
Bůh říká: „Vezmi svého jediného syna.“ To slovo jediného je tam ve smyslu jedinečného. Protože Abrahám má ještě druhého syna, nebo spíš prvního Izmaele, kterého měl s otrokyní Hagar. Ale Izák je jedinečný, protože ho měl se svojí manželkou Sárou a Izák je nositelem Božího požehnání a Božího zaslíbení.
Vezmi tedy svého jedinečného syna a jdi. Zase někam, já ti ukážu kam. Izraelité podle tradice potom ztotožnili tu horu Moria s Chrámovou horou, s horou, kde byl postaven Jeruzalémský chrám a kde byly potom přinášeny oběti.
My jsme ten příběh nečetli úplně celý. Tam se mluví ještě o té cestě, o tom že Abrahám bere s sebou dva služebníky a že ta cesta trvá tři dni. Zkusme si představit, jaké to muselo být, když si Abrahám říká vždycky: „A co přinese dnešní den? A co bude na jeho konci? A co bude zítra? A bude něco?“ Abrahám pořád jedná a mluví jako člověk víry. Když nechává ty služebníky stát pod tou horou, tak říká: „Budeme se klanět Hospodinu, a potom se k vám vrátíme.“ V tom množném čísle je vyjádřeno to, že ten příběh neskončí, že bude pokračovat. Že ta oběť není zánik.
Pro nevěřícího člověka je oběť zbytečná. Obětovat znamená vzdát se něčeho milého, něčeho příjemného, ale obětovat znamená také dát třeba svůj život ve prospěch někoho. Pro nevěřícího člověka, proč by měl za někoho něco dávat? Proč by měl někomu dávat něco, když si to můžu nechat? Oběť je objasnitelná a pochopitelná pouze z toho pohledu víry. Dělám to pro někoho, protože je to pro něho dobré, užitečné a věřím, že to prospěje jemu, ale také mně.
Celé to vyprávění o Abrahámovi a Izákovi je předobrazem velikonočních událostí. Abrahám je v roli Boha Otce, Izák je v roli Ježíše Krista. I to, jak ten Izák si nese dříví té oběti na svých zádech, je předobrazem Pána Ježíše, který nese svůj kříž. Tedy Abrahám vyjadřuje svoji víru a říká: „To neskončí, to bude pokračovat, i když já teď nevím a nevidím jak, jakým způsobem.“
V okamžiku, kdy dojde k té oběti, Bůh zasahuje, a teď jsme byli svědky velkého, řekli bychom, Božího monologu. Abrahám nikoho nevidí, on nemá zjevení, ale slyší hlas. Znovu se tady říká, naše víra je založena na slově, na Božím slově. Je to dlouhý Boží monolog, ve kterém Bůh chválí Abraháma. Je tomu věnováno tolik prostoru, abychom si uvědomili, že Bůh zná naše zápasy, naše oběti, tak jako věděl o tom Abrahámově zápase, kdy ten Abrahám tam stál sám s tím synem. Když totiž přijde, jak se říká lidově, na lámání chleba, tak člověk je v tom takzvaně sám. A tady ta, řekněme, chvála Abraháma, je vyjádření toho, že Bůh to ví. Ví o našich zápasech, ví o našich bojích, vnitřních často, o kterých třeba neví nikdo jiný, a Bůh tady říká: „Jako jsem ocenil Abraháma, tak chci ocenit i tebe. Chci ocenit i ty tvoje zápasy, i to, že ty se s tím pereš, i to, že to nevzdáváš, že bojuješ o svoji víru.
Bratři a sestry, Abrahám dostal titul Praotec víry. Je nám vzorem, jeho chování se stalo normou, jakýmsi, můžeme říci, základem nebo laťkou postavenou hodně vysoko. Hodně vysoko a asi nikdo z nás nebude v takové situaci, že by po nás Bůh žádal něco tak velikého, ale měli bychom si zapamatovat, že Bůh je s námi v každé situaci a že Boží Syn Ježíš Kristus dělá pro nás to stejné, co udělal pro ty tři apoštoly. Ví o tom, co nás potká, a posiluje nás už dopředu, abychom ve chvílích zkoušek, ve chvílích těžkostí byli na to připraveni a s jeho pomocí abychom obstáli.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, úryvek, který jsme slyšeli, je z deváté kapitoly Markova evangelia. Ale začali jsme číst od druhého verše, a to ještě z jeho prostředku. Ta devátá kapitola začíná tím, že Ježíš upozorňuje a říká apoštolům, že bude trpět, že bude zabit. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
 |
Tady jsem! | 10:50 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB] |
Bratři a sestry, zastavíme se u dnešního prvního čtení. Na úvod bych chtěl dodat jednu takovou historickou poznámku. Církev nám neustále připomíná a říká nám, že dárcem života a pánem života je Bůh, člověk, že je jeho správce, a v době, kdy žil Abrahám, tak pohané to brali tak, že Bůh je svrchovaný pán a majitel života. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, my se dnes znovu setkáváme se svatým Pavlem a s listem Římanům. Četli jsme z něho kousek, tři a půl verše, a začínalo to takovou známou větou: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Co tím chce Pavel říct?
Bude asi trošku dobré vysvětlit kontext, souvislosti, okolnosti, za jakých to Pavel napsal a komu to napsal. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, vrátíme se dnes k prvnímu čtení, vrátíme se k Abrahámovi. Co se mu to stalo, co se mu to přihodilo, že ho Bůh zkoušel? Musíme se vrátit na úplný začátek, kdy Bůh říká Abrahámovi, tenkrát ještě Abramovi: „Vyjdi ze svého města, ze svého příbuzenstva, vezmi svůj majetek a jdi do země, kterou ti ukážu.“ Abram, pozdější Abrahám, to udělá. Nemá nic, nic než tenhle Boží hlas, než tuto výzvu. On tomu věří, a proto je nazýván Otec víry. Přestěhuje se, přijde do země Kanaan, a Bůh mu říká: „Já ti tuhle zemi dám. Více...