Rubrika
HomilieVrcholem stvoření je přece život
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, úryvek, který jsme slyšeli, je z deváté kapitoly Markova evangelia. Ale začali jsme číst od druhého verše, a to ještě z jeho prostředku. Ta devátá kapitola začíná tím, že Ježíš upozorňuje a říká apoštolům, že bude trpět, že bude zabit. Apoštolům se to samozřejmě nelíbí. Je to zpráva, která je vlastně téměř vyděsí a chtěli by, aby se to změnilo. A svatý Marek říká, šest dnů nato, tedy sedmého dne, si vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu. Svatý Marek se zpravidla nezdržuje nějakými časovými údaji. Jeho nejčastější spojení je, že řekne „a potom se stalo“, „a potom Ježíš šel, udělal“ a podobně. Svatý Lukáš, ten si dává záležet na tom, aby vypsal dopodrobna i časový průběh těch událostí. Marek ne. Ale v tuto chvíli právě Marek zdůrazňuje „šestý den nato“.
Co to je, šestý den nato? To je vrchol stvoření. A Ježíš ohlásil utrpení, smrt, ale chce říct: „Vrcholem stvoření je přece život.“ A stejně tak jakýmsi vrcholem tady toho našeho snažení na této zemi je, abychom získali život věčný. Tedy dostáváme se k tomu přes různé těžkosti, přestože musíme vystoupat na různé hory, ale to není cílem. Cílem je dojít k Bohu, setkat se.
„Vzal je, aby byli sami.“ Doba postní je zvlášť příhodná k tomu, aby člověk byl sám s Ježíšem, aby člověk s Ježíšem „prodiskutoval“, promodlil, promeditoval životní okolnosti, události, aby se ptal, aby u Ježíše hledal odpovědi.
Celá ta scéna, která se odehrála tady na hoře Tábor, hodně připomíná putování Izraelitů z Egypta do zaslíbené země, kdy přišli k hoře Sinaj. Na horu Sinaj směl vystoupit jenom Mojžíš. Teď v tuto chvíli jsou tady další, už je jich víc. Mojžíš měl to právo, že viděl pouze, řekli bychom, Boží záda. Nesměl spatřit Boží tvář. Ti apoštolové už viděli proměněného Ježíše, viděli jeho tvář. A stejně svatý Petr skončí u toho (Marek tam nebyl, jemu to vyprávěl Petr), že popíše Ježíšovy šaty a vlastně řekne: „Nikdy jsem nic takového neviděl a neznám člověka, který by dokázal něco takového udělat. Tak nádherné to bylo.“ Svatý Petr potom později vlastně přizná, že nevěděl, co by měl dál říct. Ale co z celé té scény vyplývá, co je z toho cítit je to, že oni jsou šťastni, že jsou spojení, že poznávají, že tam jsou dobře.
Když přeskočíme zatím Mojžíše a Eliáše a zůstaneme u těch Petrových slov: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Tady jsme doma.“ V té době hodně lidí bydlelo ve stanech, proto Petr říká: „Postavíme stany.“ Kdyby v té době třeba většina lidí bydlela v domech, tak by řekl: „Postavíme domy,“ ale postavíme stan. Je to místo, kde člověk je chráněný, je to jeho domov. Někteří z těch Izraelitů žili celý život ve stanu. Tedy Petr chce říct: „Fakt je nám tady dobře. Tady se cítíme šťastní a chtěli bychom tu zůstat.“ Vlastně tím říká: „Všechno to ostatní, to je cesta, ale ten moment, kdy se setkám s Ježíšem, to jsem doma.
Je to další takové důležité poselství, protože my často se setkáváme s tím, že i nás se někdo ptá, co mě udělá šťastným, nebo kdo. Co, to je věc, udělá člověka šťastným na chvíli. Kdo? Člověk může druhému člověku ukázat cestu ke štěstí, ale šťastným člověka udělá jenom setkání s Bohem, protože je to tak, že vždycky ten vyšší může učinit šťastnějšího toho nižšího. Musí tam být někdo, kdo přesahuje, kdo ze své plnosti rozdává. A tak Petr říká: „Chtěl bych tu zůstat, protože tady se cítím dobře, tady jsem doma. Tady jsem nějakým způsobem zakotvený.“
Mojžíš, to je právě ta kotva. To je zákon, Desatero, Smlouva. Všechny texty letošní doby postní budou zaměřeny na Smlouvu, respektive na obnovu Smlouvy. Bůh uzavíral smlouvu s celým národem Izraelitů, ale taky s jednotlivci. Ale protože my lidé jsme lidé chybující, tak bylo potřeba tu smlouvu obnovovat. O tom jsme vlastně slyšeli v prvním čtení. Ta obnova pro Abraháma byla velmi těžká, velmi svízelná, ale byla nutná, aby Abrahám pochopil, že Bůh to s ním myslí vážně a že je jeho průvodcem, že je jeho ochráncem a že to, co Bůh říká, že to nejsou jenom nějaká slova pronesená, jak se říká, nazdařbůh, ale jsou to vážně míněná slova. A vlastně takovým jakýmsi smyslem všech těch textů, které uslyšíme v letošní době postní, je to, abychom i my, každý z nás osobně, obnovili svoji smlouvu s Bohem.
Takže Mojžíš, to je ta smlouva, to je to ukotvení. Eliáš je nazýván otcem proroků. Prorok, to je ten, který vidí dopředu, dívá se dopředu. Ohlašuje, říkáme tomu, přísliby. V Ježíši Kristu se to obojí protíná. Ježíš říká: „Já jsem nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit.“ I v době Nového zákona platí Desatero. A v Ježíši Kristu se naplnily přísliby, které Bůh dal ve Starém zákoně. Tedy v Ježíši Kristu se protíná minulost i budoucnost. On je ten, který to má všechno v rukou, a my, když se k němu přidáme, tak toto všechno můžeme získat.
Celé to zjevení je krásné v tom, že je to člověk, který je proměněn. Ve starých řeckých bájích se dočteme o tom, jak bohové na sebe brali lidskou podobu, a pak se zjevovali tady na zemi, chodili tady mezi lidmi. Ale toto je přesně naopak. Toto nikdy nikdo z lidí nevymyslel, protože jim to připadalo, že to snad ani není možné, aby člověk byl proměněn. A přesto Ježíš to ukazuje a říká: „To je ten cíl, a vy tento cíl byste neměli ztratit z očí, ze zřetele, kdykoliv prožíváte třeba i ty těžkosti, když vystupujete na ten kopec.“
A ještě je tady jedna krásná věc. My se velmi často ptáme, jak vypadá Bůh. Pohané dělají různé modly. Často ty obličeje jsou tam všelijak hrůzostrašné, protože ten, kdo to vyrobil, tak se domnívá, že to dodá tu patřičnou úctu. I my si říkáme: „Jakpak asi ten Bůh vypadá? To jsem zvědavý, to jsem zvědavá. Doufám, že jednou v nebi budu vidět, jak vypadá.“ A zapomínáme na to, že Bůh, který nám neukázal svoji tvář, tak nám ukázal a zjevil něco mnohem důležitějšího – svůj hlas. To, jak člověk vypadá, není to nejdůležitější. Mnohem třeba důležitější je to, co říká, protože může být, že někdo, kdo vypadá velmi krásně, může říkat hrozné věci. Může svými slovy ubližovat, může navádět ke zlému, může zlořečit a tak dál, a tak dál. A někdo, kdo třeba nevypadá vůbec pěkně, třeba po nějakém úraze nebo podobně, tak to může být člověk, který bude velmi moudrý a bude svým slovem povzbuzovat, pomáhat, těšit, dobře radit a podobně. Bůh nám tedy dal, zjevil sebe, svůj hlas. Což je mnohem důležitější, jeho slovo je mnohem důležitější, než to jak Bůh vypadá. Ale my pořád tady s tím zápasíme a pořád toužíme po tom, co se nám zdá důležité. Ale o to nejdůležitější se s námi Bůh podělil.
No, a nakonec jdou samozřejmě dolů. Ježíš je tady na tu horu Tábor bere proto, že oni, hlavně tito tři, by měli stát pod křížem. Ale nakonec tam stojí jenom Jan. Petr a Jakub nenajdou sílu, aby tam stáli. Vlastně vidíme z toho, že tady toto zjevení splnilo svůj význam nebo svůj účel z jedné třetiny. Oni měli být natolik silní, aby potom dokázali stát pod křížem. Dokázal to jeden z nich.
Vidíme tady z toho, jak Bůh je velkorysý. Jak Bůh, přestože ví o našich slabostech, pořád nás nějakým způsobem pozvedá k sobě, vede nás k sobě, nabízí nám tu cestu k sobě, ukazuje nám ji a doufá, že jednou k němu dojdeme a doufá, že my přijmeme tady tuto jeho nabídku.
Bratři a sestry, toto evangelium bychom si měli v sobě nést a vzpomenout si na ně právě tenkrát, když prožíváme něco těžkého, když vystupujeme do nějakého kopce, když je před námi něco obtížného, nějaký problém nebo když řešíme nějakou naši slabost, a měli bychom do toho řešení pozvat Ježíše, jít s ním na ten kopec. Ale potom taky, když to s ním vyřešíme, tak je potřeba vrátit se dolů a děkovat tady za toto.
Myslím, že každý z nás někdy zažil takovou horu Tábor, moment, kdy jsme se cítili od Boha zvlášť obdarováni a kdy nám bylo dobře. Kdy jsme za to děkovali a kdy jsme tam třeba i chtěli zůstat. Toto všechno nám má být posilou, a toto všechno taky má být posilou pro ty druhé. Ježíš jim říká: „Nemluvte o tom teď, ale až vstanu z mrtvých, tak o tom mluvte.“ Ježíš vstal z mrtvých, takže je i na nás, abychom my svědčili tím, že i my jsme byli s Ježíšem na hoře Tábor, že jsme od něho byli obdarováni a toto obdarování, že nám dává sílu potom jít v životě dál.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, evangelium a první čtení v neděli vždycky tvoří jakýsi celek. První čtení bývá předobrazem evangelních událostí. Když srovnáme ty dvě události, o kterých jsme dnes slyšeli, četli, tak nás napadne otázka, a jak to spolu souvisí? Vždyť to evangelní vyprávění je vyprávění o radosti, o slávě, proměnění, oslavení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
 |
Tady jsem! | 10:50 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB] |
Bratři a sestry, zastavíme se u dnešního prvního čtení. Na úvod bych chtěl dodat jednu takovou historickou poznámku. Církev nám neustále připomíná a říká nám, že dárcem života a pánem života je Bůh, člověk, že je jeho správce, a v době, kdy žil Abrahám, tak pohané to brali tak, že Bůh je svrchovaný pán a majitel života. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, my se dnes znovu setkáváme se svatým Pavlem a s listem Římanům. Četli jsme z něho kousek, tři a půl verše, a začínalo to takovou známou větou: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Co tím chce Pavel říct?
Bude asi trošku dobré vysvětlit kontext, souvislosti, okolnosti, za jakých to Pavel napsal a komu to napsal. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; 2. čtení Mk 9,2-10 ; evangelium Řím 8,31b-34;
Bratři a sestry, vrátíme se dnes k prvnímu čtení, vrátíme se k Abrahámovi. Co se mu to stalo, co se mu to přihodilo, že ho Bůh zkoušel? Musíme se vrátit na úplný začátek, kdy Bůh říká Abrahámovi, tenkrát ještě Abramovi: „Vyjdi ze svého města, ze svého příbuzenstva, vezmi svůj majetek a jdi do země, kterou ti ukážu.“ Abram, pozdější Abrahám, to udělá. Nemá nic, nic než tenhle Boží hlas, než tuto výzvu. On tomu věří, a proto je nazýván Otec víry. Přestěhuje se, přijde do země Kanaan, a Bůh mu říká: „Já ti tuhle zemi dám. Více...