Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Bůh dopřává člověku čas

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.01.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Sam 3,3b-10.19 ; 2. čtení 1 Kor 6,13c-15a.17-20; evangelium Jan 1,35-42;

Bůh dopřává člověku čas12:56
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.83 MB]

Bratři a sestry, první čtení z knihy Samuelovy a evangelium mají mnoho společných myšlenek. Je tam to, co jsem říkal už na začátku mše svaté, a to je takové to stěžejní. Jednak přijmout to pozvání k tomu být učedníkem, ale potom také dávat to dál, zvát další.

Když se podíváme na starozákonní čtení, tak tam vidíme hnedka na začátku vylíčení těch poměrů. Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. To nebyla žádná veliká prostora. To byla spíš místnost, možná tak velká jako naše sakristie. A cítíme z toho takovou téměř až domáckou atmosféru. Opravdu ten Samuel spal vedle té archy. On ji asi hlídal. Je to asi, jako kdyby si někdo tady lehl ke svatostánku. A v té době oni to nebrali vůbec jako nějaké znesvěcení, zneuctění nebo něco takového.

Teprve později tam přibyla ta opona, rozdělení svatyně, velesvatyně a takhle. Ale tady cítíme tu blízkost. Blízkost na metry nebo spíš centimetry, tu blízkost opravdu jaksi tělesnou, ale Bohu tady půjde ještě o to, aby tak, jak mu byli blízko v tom prostoru, aby mu byli blízko i duchovně. Vlastně je tady naznačeno, když se tady říká, že Samuel neznal Hospodina, protože Hospodin se mu ještě nezjevil ve slově, tak je naznačena právě určitá vzdálenost. A Bůh přichází, aby tuto vzdálenost překonal.

Bohu nevadí, že člověk nereaguje hned třeba na první pokus, na první zavolání. Bůh je ochotný to opakovat. Bohu nevadí, že reaguje nějakým jiným způsobem. Bůh dopřává člověku čas.

Ale ještě než budeme pokračovat tímto směrem, tak bych se chtěl zastavit právě u postavy Eliho. Eli je podobný Janu Křtiteli. Vlastně jako Jan Křtitel posílá ty svoje učedníky za Ježíšem, tak Eli je ten, kdo směřuje Samuela k Bohu. Eli je postava, která je v mnohém, můžeme říct, tragická, protože se mu nepodařilo předat víru ve své rodině. Měl dva syny, Chofniho a Pinchase, a oni byli předurčeni, aby pokračovali v té kněžské službě. Oni by pokračovali, což o to, to jako jo, ale nebyl v nich ten zápal a nebyla tam víra. Oni by pokračovali a dělali by to jako řemeslo. Ale tady jde o mnoho víc a Eli z toho byl na jednu stranu špatný a mohl by si teda říct, tak doma se mi to nepodařilo předat, co teď? A vlastně až je starý, je taky už skoro slepý, tak přichází Samuel, vyprošené dítě, které za to, že bylo vyprošeno, že ho ta rodina dostala, tak byl dán do služby v Boží svatyni.

A Eli by si mohl říct: „Tak doma se mi to nepodařilo, tak co teď? Co teď zase na stará kolena?“ A na ta stará kolena dostává do péče vlastně malého chlapce, který je nadšený, upřímný, věřící.

Vidíme z toho to, že Bůh má různé cesty a my nikdy nevíme, koho a jakým způsobem oslovíme, koho a jakým způsobem vlastně můžeme přivést k Bohu. Je v tom skryta ta myšlenka, abychom nepodceňovali žádné setkání a žádný okamžik dne nebo žádnou událost. To všechno nějakým způsobem zapadá do toho Božího plánu a můžeme vykonat mnoho dobrého, pokud nějakým způsobem to vezmeme vážně a nasadíme se.

Takže Samuel našel cestu k Bohu skrze Eliho, protože Eli ho nasměroval. A stejně tak nasměroval Jan Křtitel svoje učedníky. My víme, že Jan Křtitel říká tu větu: „Hle, Beránek Boží,“ a ukazuje na Ježíše. Ale asi málokdo ví, je potřeba Janovo evangelium číst velmi pozorně, že Jan Křtitel tuto větu řekl dvakrát. Ukázal, řekl jeden den, a nic. A tak to zopakoval druhý den. Taky by si mohl říct: „Tak já jsem svůj úkol splnil, ukázal jsem, řekl jsem. No, že vy nereagujete, tak to je váš problém, vaše věc.“ Ne. Stejně tak jako Eli to nevzdal, tak to nevzdává Jan Křtitel.

A Jan Křtitel vlastně je ten hybatel, ten který je tam pošle. To povolání jaksi zdánlivě nezačíná u Ježíše. Vypadá to jako že to má v režii, ve svých rukou Jan Křtitel, ale není to tak. Ježíš to má ve svých rukou, ale Jan je ten, který mu nahrává.

Tady povolání prvních učedníků. Víme, že jeden z nich byl Ondřej a druhý není zmíněný jménem. S největší pravděpodobností je to samotný Jan, evangelista. Ale mohl by to být také z logiky toho příběhu Filip. Ale faktem je, že to jméno zmíněno není, ať už třeba ten Jan z pokory nechce jmenovat sám sebe, anebo z toho symbolického hlediska je to místo prázdné, je volné je možné ho obsadit. Každý z nás si tam může dosadit své vlastní jméno a můžeme to považovat za své osobní povolání.

Toto setkání, toto povolání se uskuteční na cestě. Není to v chrámu, není to v synagóze, není to na žádném posvátném místě, ale je to tam, kde my se pohybujeme, kde my žijeme. Ježíš přichází za námi. Navíc je zde zase symbolický rozměr, protože náš život je cesta, životní cesta – odněkud někam. Je mnoho lidí, kteří nemají ten cíl. Ježíš přišel proto, abychom si to ujasnili, protože se jich taky zeptá: „Co byste chtěli?“

Pořád něco chceme, pořád se o něco zajímáme a chceme věci, o kterých si říkáme, že pro nás budou užitečné, prospěšné a že nás ty věci učiní šťastnými. Někdy to tak je, ale často to tak není a často hledáme znovu a znovu a říkáme si, jak to, že ne, a jak to, že to nefunguje. A Ježíš tady říká: „Já jsem přišel právě proto, abych vám pomohl oddělit ty skutečné hodnoty od toho nánosu. Já jsem přišel, abych vám ukázal, co vás opravdu udělá šťastnými a co máte chtít. A naopak, od čeho se třeba máte i držet dál.“

Odpověděli mu: „Kde bydlíš?“ Na první pohled ta odpověď, ona je to vlastně zase otázka, nevypadá moc duchaplně. Připomíná to trošku to: „Jak se máš?“ „No, dobře, no tak jo.“ Ale tato odpověď tou otázkou: „Kde bydlíš?“ má svou logiku, má své místo. Proč? Ti učedníci zřejmě cítili, že tady začíná něco trvalejšího, že to nebude jenom záležitost jednoho půldne nebo tady toho podvečera, ale že to bude mít delší trvání. A v tom případě je potřeba vědět, kde bydlí, protože když víme, kde bydlí, tak ho můžeme vyhledat znovu, podruhé, potřetí. Víme, kam za ním přijít. Právě když nikdo nemá kontakt, tak se potom těžko hledá.

Takže oni žádají vlastně o možnost tady v té otázce: „Kde bydlíš,“ oni už říkají to: „My bychom chtěli přijít častěji. My bychom se s tebou chtěli setkat víckrát. Protože asi budeš teda někdo výjimečný, když nás Jan Křtitel za tebou posílá.“

A Ježíš říká: „Pojďte a uvidíte.“ Oni chtějí být u Ježíše doma a Ježíš chce být doma u nich. Tak jako vlastně můžeme říci, byla ta domácká atmosféra v té svatyni, kde Samuel spí vedle archy, tak Ježíš se chce takhle nějakým způsobem „ubytovat“ u nás a chce, abychom my bydleli s ním, abychom měli svůj domov. Protože domov, to je místo bezpečí. To je místo, kde se člověk projevuje, kde se realizuje, kde je sám sebou.

Když někoho pustíme domů, tak mu tím projevujeme důvěru. Když přijde někdo něco vyřídit, tak to vyřídíme mezi dveřmi, na prahu. „Ty sem nechoď.“ Ale návštěva, někdo mně milý, někdo mně drahý, toho pustíme dovnitř. A přesně o toto Ježíšovi jde, abychom měli k němu takhle blízko a aby on měl takto blízko k nám.

No, a teď se dostáváme vlastně k tomu, jak ta vlna pokračuje. Že ti, kteří objevili ten domov u Ježíše, jdou a oznamují to dalším. Tady je to jenom Ondřej, ale ten příběh pokračuje. Kdy Ondřej oznamuje svému bratru Šimonovi, koho našli, a přivádí ho k Ježíšovi, nám dává možnost uvědomit si, že Ježíš dobře ví, koho povolává: „Budeš se jmenovat Kefas, to je Petr.“ Překládá se to do češtiny jako skála, ale doslova to znamená kámen, tvrdý jako kámen. A toto má dva rozměry. Ten Šimon bude houževnatý. Bude stát za Ježíšem. Nepustí se ho. Ale na druhou stranu bude také místy hodně tvrdohlavý a Ježíš s ním bude mít hodně práce.

Tento Kefas zastupuje zase nás všechny, s našimi klady, s našimi limity, s tím, co umíme, s tím, co neumíme. Ježíš si nedělá žádné iluze, ale Ježíš také nepovolává žádné nadlidi, ale povolává lidi z masa a kostí, lidi stejné, jako jsme my. Proto buďme za to vděčni, že nějakým způsobem vlastně se ta zvěst dostala až k nám, přijměme ji a předávejme podle svých možností, schopností a sil tuto zvěst také dál.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Není žádná přehrada mezi člověkem a Bohem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.01.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Sam 3,3b-10.19 ; 2. čtení 1 Kor 6,13c-15a.17-20; evangelium Jan 1,35-42;

Není žádná přehrada mezi člověkem a Bohem11:48

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavní myšlenkou dnešních textů, které jsme slyšeli, je povolání. Tedy to, aby každý z nás si uvědomil, že nás Bůh volá. To povolání může být ve velmi mladém věku tak, jako se to stalo Samuelovi. Může to být ve zralém věku tak, jak se to vlastně stalo třeba Šimonovi a Ondřejovi a dalším apoštolům.    Více...


Co hledáte?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.01.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Sam 3,3b-10.19 ; 2. čtení 1 Kor 6,13c-15a.17-20; evangelium Jan 1,35-42;

Co hledáte?13:33
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.69 MB]

Bratři a sestry, obraz, na který se díváte, je fotografie řeky Jordánu kousek u Genezaretského jezera, vlastně ještě nad jezerem. Svatý Jan ten text, který jsme teď slyšeli, taky situuje právě do blízkosti Jordánu. Ono není jasné kam, nebo kde by to přesně mělo být, ale o to Janovi vůbec nejde.    Více...


Bůh přichází nenápadně

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.01.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Sam 3,3b-10.19 ; 2. čtení 1 Kor 6,13c-15a.17-20; evangelium Jan 1,35-42;

Bůh přichází nenápadně14:13
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.03 MB]

Bratři a sestry, první čtení a evangelium, jak jsme je teď právě slyšeli, mají velmi mnoho společného, víc, než se na první pohled zdá. Mluví se tady o setkání člověka s Bohem. Na jedné straně je člověk, který má touhu se setkat, a na druhé straně je Bůh, který tuhle touhu naplňuje, plní toto přání - Bůh, který jde vstříc, neschovává se, ale je aktivní.    Více...


Lidské tělo má v Božích očích velkou hodnotu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.01.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Sam 3,3b-10.19 ; 2. čtení 1 Kor 6,13c-15a.17-20; evangelium Jan 1,35-42;

Lidské tělo má v Božích očích velkou hodnotu7:32
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 1.62 MB]

Bratři a sestry, slyšíte, jak mluvím, nebo spíš nemluvím, takže bude to jenom pár takových střípků, pár myšlenek k zamyšlení, v podstatě ke každému čtení.

Když to vezmeme od začátku, tak jsme slyšeli v prvním čtení o tom, jak Samuel se poprvé setkává s Bohem a neví, jak na to má reagovat, protože to bylo poprvé.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.