Bůh přichází nenápadně

	Bůh přichází nenápadně	14:13
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.03 MB]

Bratři a sestry, první čtení a evangelium, jak jsme je teď právě slyšeli, mají velmi mnoho společného, víc, než se na první pohled zdá. Mluví se tady o setkání člověka s Bohem. Na jedné straně je člověk, který má touhu se setkat, a na druhé straně je Bůh, který tuhle touhu naplňuje, plní toto přání - Bůh, který jde vstříc, neschovává se, ale je aktivní. Té aktivitě člověka odpovídá aktivita Boží.

Při prvním přečtení těch textů si třeba všimneme, že na ty aktéry, kteří tam v nich vystupují, to zanechalo tak silný dojem, že si pamatují nějaké podrobnosti: v evangeliu, že to bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, v prvním čtení, že lampa v Hospodinově svatyni ještě svítila.

Mimochodem to, že ta lampa svítila, tak mnozí lidé si myslí, že se to stalo tak někdy třeba, řekněme, v devět, v deset večer. Ne, to se odehrálo před rozedněním. Ta lampa hořela celou noc, aby právě bylo jasné, že to je místo, kde je Hospodinova svatyně.

Tedy bylo to tak silné, že ti, kteří se toho zúčastnili, si to pamatovali včetně podrobností. Ale to je jenom jedna rovina. Ty další roviny vypovídají o skutečnostech, které jsou pro nás důležitější. V obou těch případech je ta scéna taková velmi skromná, řekli bychom, až pokorná. V evangeliu je to Ježíš jako člověk, který vypadá jako obyčejný člověk, někde jde. On sám vlastně nemluví, nic neříká a čeká, až Jan Křtitel za ním pošle svoje učedníky, svoje žáky.

V tom prvním čtení, mimochodem v komentáři zaznělo, že to bylo v Jeruzalémě, ale ono to bylo v městě, které se jmenuje Siloe, a celé se to odehrálo asi 1100 let před narozením Pána Ježíše. A vlastně archa v té době byla umístěna v domě kněze Eliho. To nejcennější, co Izraelité měli, nebylo v žádném paláci, v žádném chrámě, v žádné velké svatyni, ale v domě. Řekli bychom, Eli vyklidil parádní světnici a tam umístili archu. Z toho na jedné straně vidíme, jako oni si té archy velmi vážili, velmi byla ceněna, ale na druhé straně tady vidíme tu blízkost. To, že není oddělena jako v tom smyslu „daleko, vysoko“, ale vlastně může přijít každý.

Samuel spal v místnosti, kde byla archa. To celé je takové malé, skromné, pokorné. V mnoha ohledech ta scéna z prvního čtení připomíná Betlém a narození Pána Ježíše. Ale koneckonců tomu odpovídá i ta scéna, kdy Ježíš jde po břehu Genezaretského jezera, kdy Jan Křtitel na něho ukáže. Boží Syn nepůsobí nějaký rozruch, nepůsobí kolem sebe nějaký zmatek, ale je to všechno ve velkém pokoji. Ti, kteří se setkávají s Bohem, ať už v tom prvním čtení, nebo v tom evangeliu, dělají takové nesmělé krůčky. Apoštolové, kteří jdou za Ježíšem, když se jich zeptá: „Co byste chtěli?“ nemají odvahu říct: „Chtěli bysme být s tebou, chtěli bysme tě slyšet, chtěli bysme tě lépe poznat,“ a v podstatě asi byli překvapeni tím, že Ježíš si jich všiml a že je oslovil. A z toho překvapení řekli větu, která v tu chvíli větu, která v tu chvíli nezní příliš duchaplně: „Kde bydlíš?“ Ale Ježíšovi to nevadí a říká: „Pojďte.“ Oni, můžeme říci, nějakým způsobem, pomyslně řečeno, navázali známost, tak se tak trošku zahákli, a Ježíš to jejich pouto upevňuje. Hned chytá ten jejich prst a říká: „Pojďte!“

Samuel neví, co má dělat. Samuelovi to trvá dost dlouhou dobu. My jsme zvyklí, že v pohádkách to trvá třikrát – na třetí pokus se něco podaří. Tady je to dokonce až na čtvrtý pokus. A toto není pohádka, toto se stalo, a toto vypovídá o vytrvalé Boží snaze navázat s námi kontakt, vypovídá to o tom, že Boha neodradí, když se to nepodaří napoprvé, napodruhé, dokonce ani napotřetí.

Samuelovi pomáhá kněz Eli. Můžeme říci, že ten kněz Eli na jednu stranu byl Samuelovi dobrým učitelem, ale na druhou stranu ten kněz Eli zažívá takovou osobní tragédii. On má dva syny – Chofniho a Pinkase, a ti dva synové po něm měli převzít ten úřad kněze. Oni ne, že by nechtěli, ale… bylo tam „ale“ a bylo tam velké „ale“. Oni vykonávali tu službu kněží, ale vykonávali ji jako zaměstnání: „Něčím se živit musíme.“ Vykonávali ji po vnější stránce dobře. Dobře v tom smyslu, že plnili všechno to, čemu my bychom řekli rituály. Ale dělali to proto, aby z toho měli, aby z toho měli zisk. Vadilo to těm lidem, kteří tam přicházeli, kteří si toho všimli, a vadilo to samozřejmě Bohu, že tam nebylo to vnitřní nasazení, vnitřní přesvědčení. Nebyla tam ta ryzost víry, byl tam ten obchod a to vadí.

Jak jsem říkal, Eli byl dobrým učitelem pro Samuela, ale nedokázal dobře předat víru svým synům, nedokázal je dobře vychovat v tomto směru. A tady už vidíme prostě paralely do všech věků, do každé generace. Něco se člověku daří a něco se člověku nedaří.

Eli by mohl žárlit na Samuela, protože Eli poznal jako první, nebo dřív poznal, co se tu děje, i když mu to taky dlouho trvalo. A na to, že on kolem té archy žil celý život, on to měl poznat dřív. Ale ani toto Bohu nevadí, že až teda napotřetí Eli pozná, co se tu děje. Eli by mohl na Samuela žárlit, mohl by mu, jak se říká, házet klacky pod nohy: „Když to nemá naše rodina, když to nemají moji synové, nebudeš to mít ani ty.“ Ne. Eli je Samuelovi dobrým učitelem a dobrým průvodcem. Na jednu stranu prožívá osobní zklamání, osobní jakousi tragédii, že v jeho rodině, v jeho rodu nebude pokračovat ta kněžská služba, ale na druhou stranu podporuje toho, kterému Bůh předal tuto službu, tento úřad.

Kdo to je ten Samuel? Samuel je človíček, je to mladík, který se narodil proto, že si jeho matka, která se jmenovala Channa (z toho je to české Ana nebo Hana), ona si ho vyprosila, když se svým mužem Elkánou přicházeli každý rok na pouť do této svatyně v Siloe, a slíbila, že pokud jí Bůh dá syna, tak že ten syn bude sloužit jako kněz v Hospodinově svatyni. To se stalo. Mimochodem, Channa potom měla další děti, ale splnila tady ten slib a poslali Samuela na vychování a na to, jak my bychom řekli, vyučení se do Hospodinovy svatyně.

Jméno Samuel se překládá jako „Bůh vyslyšel“, ale přesný překlad toho slova je „Jeho jméno je Hospodin“. Proč o tom tak mluvím? V té době se Samuela nikdo neptal: „Chceš tam jít? Nechceš tam jít?“ „Půjdeš tam! My jsme to slíbili.“

Samuel by mohl říct: „Tak když vy jste to slíbili, ale já jsem to neslíbil, vy mě do něčeho tlačíte, vy mě do něčeho nutíte.“ Jak říkám, v té době se nikdo nikoho neptal, v tom je naše doba úplně jiná, ale Samuel přesto, že mu tato role toho (on měl být pomocným knězem v tom Siloe), že mu byla nějakým způsobem vnucena, tak není takový, že by to právě dělal z toho donucení, že by to nějakým způsobem šidil nebo že by to vykonával jenom na oko. Ne. U něho je právě vidět ta ryzost víry a to vnitřní nasazení.

Ten svatopisec to zdůrazňuje tím, jak on vlastně třikrát jde k tomu Elimu a říká: „Tady jsem. Volal jsi mě?“ Tam je důležitý ten moment, že je to nad ránem. To je to, kdy nad ránem se nejlépe spí a člověku se nechce vstávat. A když se vrátil od Eliho poprvé, eventuelně podruhé, tak si mohl říct: „Mám nějaké halucinace, něco se mi zdá. Už slyším trávu růst. Nepůjdu nikam, nebudu si toho všímat.“ Ne. On vydrží, vytrvá tady v tomto a potom to přinese své ovoce.

Bratři a sestry, když to tedy celé nějakým způsobem shrneme. Bůh přichází, přichází nenápadně, přichází způsobem, který třeba my nečekáme. Nejčastější způsob, který lidé čekají, je zjevení, obraz. I takto se nejčastěji zjevuje Bůh v Písmu, že ho někdo vidí. Tady ho Samuel slyší. Je to upozornění na to: „Bůh může přijít jiným způsobem, úplně jiným způsobem, než ty si představuješ, než ty si, člověče, plánuješ. Ale vždycky je to setkání takové pokojné, radostné. Člověku nějakou dobu trvá, než to odhadne, než na to přijde, ale to Bohu nevadí.

A možná si kladete otázku: „Kým jsem v tom příběhu? Samuelem, nebo někým jiným?“ Ano, každý z nás je Samuelem, ale nejenom to, protože každého z nás Bůh oslovuje a s každým z nás počítá, ale každý z nás je zároveň i Elim, tedy tím, který zase druhé učí a druhým pomáhá, aby ten hlas slyšeli. Je to střídavé – někdy jsme Samuelem, někdy jsme Elim. Někdy jsme těmi, kteří víru máme přijmout, někdy jsme těmi, kteří víru máme předat. Ne vždycky se nám to daří, ne vždycky je to snadné, ale Bůh s námi má velkou trpělivost a nevadí mu naše třeba váhavé kroky, naše nejisté počínání. Ale to, co tam hledá, je ten úmysl, ta ryzost té víry. Rozhodně nechce, abychom si na něco hráli.

Bratři a sestry, apoštolové zůstali u Ježíše. Šli, viděli, slyšeli a zůstali. Samuel se stal prorokem. Tady na tom všem, na těch obou příbězích se nám chce říct důležitá věc: „U Boha máš své místo.“ Teď nemyslím jako někde v kostele nebo takhle, ale „u Boha“. To je něco trošku jiného. Tato myšlenka „u Boha mám své místo“ by nás měla provázet, až půjdeme domů, až odsud odejdeme. Měla by jít s námi a měla by proniknout nějakým způsobem náš život. Mám u Něho své místo, protože to je smysl a cíl mého života – setkat se s Ním, přijít k Němu, být u Něho tak v klidu a v radosti, jako tam byl ten Samuel, jako tam byli apoštolové, kteří se setkali s Ježíšem. Ať nás tedy tyto myšlenky provázejí i do našich všedních dnů.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Ježíš přichází, aby napravil příčinu zla, ne důsledky

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.01.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,3.5-6; ž. Žl 40; 2. čt. 1 Kor 1,1-3; evang. Jan 1,29-34;

Ježíš přichází, aby napravil příčinu zla, ne důsledky

9:41

---

Dej našim dnům svůj řád a mír

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.01.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,3.5-6; ž. Žl 40; 2. čt. 1 Kor 1,1-3; evang. Jan 1,29-34;

	Dej našim dnům svůj řád a mír	15:16
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.49 MB]

Bratři a sestry, ve vstupní modlitbě jsme prosili Boha, aby dal našim dnům svůj řád a mír. Vrátím se k tomu, s čím jsem mši svatou začal. Skončily svátky a vrátili jsme se ke svým každodenním povinnostem.    Více...

---

O obraze Matky Boží z Veveří

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.01.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,3.5-6; ž. Žl 40; 2. čt. 1 Kor 1,1-3; evang. Jan 1,29-34;

	O obraze Matky Boží z Veveří	18:18
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.58 MB]

V tyto dny se hodně mluví zase o obraze Panny Marie z Veveří nebo Matky Boží z Veveří a některé ty dotazy mi připadají přinejmenším zvláštní. Nejčastěji se objevuje dotaz: „A co s tím budete dělat?“ Taková zvláštní souvislost, byl jsem v Brně, potkal jsem jednoho známého a ten říká: „Pane faráři, já jsem byl v hospodě a chlapi se ptali, co s tím budete dělat?“ Dotazy tohoto typu vypovídají o mentalitě naší společnosti.    Více...

---

Vydávat svědectví o Ježíšovi

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.01.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,3.5-6; ž. Žl 40; 2. čt. 1 Kor 1,1-3; evang. Jan 1,29-34;

	Vydávat svědectví o Ježíšovi	16:45
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 3.48 MB]

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou všech dnešních textů je svědectví. Co to je svědectví? Svědectví má v našem životě velké místo. Ani si to moc neuvědomujeme. Všichni známe svědectví někde u soudu, když člověk má dosvědčit, že se nějaká věc stala tak, jak se stala, třeba dopravní nehoda.    Více...