Rubrika
HomilieCírkev má jeden velký poklad, a to je víra
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.08.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, v úryvku o tom, jak Ježíš kráčí po vodě, předchází úryvek, který vypráví o zázračném nasycení více než pěti tisíc lidí. My jsme to minulou neděli nečetli, protože na tu minulou neděli připadl svátek Proměnění Páně, a tak jsme četli jiné texty. Ale to dnešní evangelium a evangelium, které by se četlo normálně o 18. neděli v mezidobí, patří k sobě.
Celé to vyprávění o té lodičce, která se tedy zmítá někde uprostřed Genezaretského jezera v noci, je vyprávění o církvi. O církvi, o té době, ve které žijeme my. My žijeme v době církve. A církev má jeden velký poklad, a to je víra. Ale tato víra není jako něco hotového, není to něco, co by bylo úplně dokonalé, ale je to hodnota, o kterou vlastně každý člověk znovu a znovu musí zápasit. Je tam ten problém, to co říká Ježíš Petrovi: malověrný. On neříká, nemáš víru, ale říká, máš ji malou. A to je náš problém a to je problém ale všech lidí. Máme si uvědomit, že toto máme společné a že společně máme usilovat o upevnění víry, o to, aby ta víra byla pevnější, hlubší, opravdovější.
Ten text nám chce říct, že od té malé víry nebyl ani uchráněný první papež, první z apoštolů, Petr. Protože my někdy si říkáme, že ta naše víra je taková nějaká, nebo podobně, a mnohdy si říkáme: „Ale ti ostatní, ti ji mají určitě větší“ Může být, že ji mají hlubší, opravdovější, ale buďme si jisti, že oni museli o tu víru zápasit.
V té době, ve které žijeme, jak jsem říkal, je to doba církve. Celé to vyprávění vlastně má připravit apoštoly na to, až budou sami. Sami v tom smyslu, že Ježíše nebude vidět. Ježíš dal těm zástupům chleba, nasytil je. Tady to nasycení je předobrazem Poslední večeře, předobrazem eucharistie. Ježíš je přítomný v tom chlebu, je přítomný ve svém slovu, ale není přítomný tak, že by ho bylo vidět.
Ta lodička, to je, jak jsem říkal, církev. To je komunita, která žije z Ježíšova slova a z eucharistie. To je to, kvůli čemu jsme se tu shromáždili. Abychom slyšeli slovo a slavili eucharistii. Ta lodička, na které oni jsou a na které veslují proti větru, to jsou všechny ty překážky, všechny ty těžkosti, tak tato loď nemá nějaké záchranné čluny. Prostě o tu víru je potřeba zápasit společně, a buď tedy společně oni doplují na druhý břeh, anebo se teda utopí. Je to prostě, jak se říká, hop nebo trop.
Když Petr se dívá na Pána Ježíše a poslouchá jeho slovo, tak dokáže následovat Ježíše. On nejde na té vodě svou silou, ale následuje Ježíše. Naopak když se začne zaobírat sám sebou, když si začne říkat: „Přece není normální, aby člověk šel po vodě,“ tak se začne topit. Je to takový určitý paradox. Když se díváme na Ježíše, zvládáme ty těžkosti a naše víra se upevňuje. Ale v okamžiku, kdy se zaobíráme sami sebou, tím třeba jak si mnozí lidé říkají, jak to mají těžké a podobně, tak paradoxně zabředávají do těch svých problémů a začínají se v tom topit. To je důležitá myšlenka, kterou nám chce ten úryvek předat. Naše síla nebo to, co nám umožňuje všechno to překonat, co upevňuje tu víru, je právě to, když si uvědomíme, že Ježíš jde k nám.
My bychom chtěli, aby to často probíhalo jinak. Jak jsem říkal, ty dva úryvky, to nasycení a tady ta chůze po vodě patří k sobě. Celé to začínalo tím, že Ježíš učí, nastává nějaký večer a není jídlo. Apoštolové řeknou: „Pošli je domů, ať si najdou. Ať se každý postará sám o sebe.“ A Ježíš říká: „Ne. Vy se o ně postarejte.“ Apoštolové se chtějí v tu chvíli zachovat tak, jako to děláme my nebo jak nás to první napadne: „Ať se každý postará sám o sebe. Já mám svých starostí dost, proč si mám komplikovat život.“ Takže apoštolové by je poslali pryč.
Po tom nasycení ti apoštolové chtěli, aby to pokračovalo. Lidé chtěli Ježíše provolat za krále a apoštolové by byli rádi, kdyby ta chvíle té slávy, kdyby se to protáhlo, kdyby to pokračovalo. A v tu chvíli Ježíš posílá apoštoly pryč. Nechce, aby tam dále zůstali. Vyloženě je posílá, aby sedli do té lodi a veslovali na druhý břeh, a Ježíš sám v tuto chvíli ty zástupy rozpouští. Ta Boží režie je jiná, než nás by napadlo, je jiná, než my bychom čekali a než bychom to udělali my. Proč? No, protože Bůh sleduje jiný cíl než my. Nesleduje ten okamžitý, ten moment té slávy, těch díků, kdy lidé byli ochotní apoštolům děkovat, Ježíše provolat za krále, ale sleduje ten cíl konečný. Ten, aby nakonec to dopadlo dobře, aby se všichni setkali u něho.
Bratři a sestry, ti lidé, kteří se najedli, potom hledali Ježíše a Ježíš jim víceméně položí stejnou otázku: „Proč jste mě hledali? Proč jste přišli?“ „Protože jste se najedli.“ Ale Ježíš říká: „Ale já vám jsem schopen nabídnout něco víc.“
Apoštolové tady tuto pomoc zažili na tom jezeře. V okamžiku, kdy byli vprostřed jezera, foukal vítr a oni sami cítí, že nejsou schopni se proveslovat, že nejsou schopni se sami svou silou dostat na tu druhou stranu. A potřebují nějakou pomoc, pomoc někoho. To jméno Ježíš, Jehošua, znamená Bůh je spása, Bůh je záchrana. Takže když Petr volá tady to, Pane, zachraň mě, tak on vyslovuje Ježíšovo jméno. A proto taky ti ostatní potom na konci říkají: „Ty jsi Boží Syn,“ protože on Petra vytáhne.
Co si z toho všeho máme odnést? Měli bychom si udělat čas a vzpomenout si, kolikrát už Bůh nás vytáhl, kolikrát nám pomohl, kolikrát nás usadil, jak se říká, na pevnou zem, pomohl nám začít znovu. To je první věc. A potom bychom tento úryvek měli mít v hlavě schovaný. V okamžiku kdy se nám bude zdát, že máme nějaké velké problémy, tak si máme uvědomit, že to co nám pomůže, je to, že se budeme dívat na Ježíše. Máme si uvědomit, že naše víra není něco hotového, ale o to, aby ta víra byla skutečně opravdová, hluboká, poctivá, že o to budeme muset zápasit, bojovat. Tak jako třeba Petr a ostatní apoštolové. Nemáme propadat nějaké malomyslnosti, ale máme prosit o to, abychom byli lidmi opravdové, skutečné, pevné víry.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď slyšeli, tak už jsme v minulosti na každý ten text samostatně rozjímali, zamýšleli jsme se nad tím, a dnes bych chtěl, abychom se na ty texty podívali víc dohromady, protože, jak už jsem to zmínil na začátku mše svaté, ve všech těch textech můžeme najít společnou jednotící myšlenku, a to je sice hledání pokoje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, dnešní texty, především tedy první čtení a evangelium, vypovídají o tom, že je možné, aby se člověk setkal s Bohem. Oba dva mohou na svých cestách jít si naproti.
Když se zastavíme u těch dvou setkání, tak si uvědomme, že jsou to setkání, kdy člověk je v nějakých nesnázích. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení se otevírá takový nový myšlenkový okruh. Budeme tady tu myšlenku sledovat celkem třikrát v nedělních čteních, a sice je to otázka vyvoleného národa.
Pavel nám tady znovu dává nahlédnout do svého nitra a vidíme, že ho něco trápí: „Velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, všechna dnešní tři čtení hledají odpověď na otázku: Jakou tvář má Bůh, jaký je? Je spíš přísný nebo spíš milosrdný? Nepřístupný anebo, jak my říkáme, dá se s ním mluvit?
Často lidé dávají Bohu tady tu přísnou tvář. Více...
P. Václav Groh, OM, paulán z Vranova
11.08.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Milovaní bratři a sestry, Ježíš nás zve k sobě. Někdy to vypadá, jako bychom měli jít po vodě. Když čteme denní tisk, tak mnoho dobrého o církvi se tam nedočteme. V některých národních denících, když čteme o papeži, tak je to vždycky stařeček, ale trošku se to už zmírňuje. Teď, když bylo setkání papeže s mládeží v Torontu, tak už o něm psali hezky. Bůh nás zve k sobě, říká: „Pojď!“ Šimon Petr jde proti vší přirozenosti k Ježíšovi po vodě. Úplně po vodě. Je to v moci Boží a je to v moci člověka, když jsme spojeni s Bohem, když mu důvěřujeme. Více...