Rubrika
HomilieEliáš se setkává s Bohem v tichu a samotě
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, dnešní texty, především tedy první čtení a evangelium, vypovídají o tom, že je možné, aby se člověk setkal s Bohem. Oba dva mohou na svých cestách jít si naproti.
Když se zastavíme u těch dvou setkání, tak si uvědomme, že jsou to setkání, kdy člověk je v nějakých nesnázích. Eliáš pochybuje o smyslu svého života, o smyslu svého poslání. Je unavený, chce rezignovat. Petr, ten se přímo topí. Mu jde přímo fyzicky o život. A těmto lidem v nesnázích je Bůh nablízku.
Petr, Eliáš. Oba dva jsou velcí muži, velké postavy. Eliáš ve Starém zákoně, Petr v Novém. Eliáš, to je největší prorok. Jeho pozemská existence vyvrcholila tím, že nezemřel, ale byl vzat do nebe. A přesto tento člověk, tato vyjímečná osobnost se potýká se slabostmi, právě s únavou, s pochybnostmi a zápasí o svoji víru, o smyl svého života. Vzpomeňme na to, když my sami budeme takhle nějak bojovat, když my sami budeme řešit nějakou těžkost.
Jak to celé s tím Eliášem vlastně bylo? Většina z nás asi zná tu událost, kdy Eliáš svolal na horu Karmel jednak lidi, Izraelity, a jednak tam také pozval kněze, proroky, služebníky boha Baala. Nachystali dříví, na dříví položili obětní zvíře, ale nezapalovali tuto oběť, byla to zkouška. A Eliáš říká: „Ten Bůh, který pošle oheň z nebe, to je pravý Bůh.“ Jako pravý Bůh se ukázal Hospodin a služebníci boha Baala „trhli ostudu“. Neodešli, protože lidé, kteří tam byli, si uvědomili, že tito lidé je celou dobu podváděli, a Izraelité tam všechny tyto kněze a služebníky boha Baala pobyli.
Když se to dozvěděla královna Jezábel, vzkázala Eliášovi, že ona nechá zabít jeho, a Eliáš utíká. Utíká z izraelské země a utíká na horu Choreb, na horu Sinaj, tam, kde to všechno začalo – kde Mojžíš dostal od Boha Desatero, kde Bůh uzavřel s Izraelity Smlouvu. Ta cesta, kdy on jde k té hoře Chorebu, je mu příležitostí, aby přemýšlel o tom všem. A jak říkám, celou tu cestu ho trápily pochybnosti a nejradši už by se nevracel nikdy do Izraele. A v této situaci, kdy on je, jak se říká, na dně, se s ním setkává Hospodin. Přichází, aby ho potěšil, „tak jako vánek osvěžuje“. Všichni to známe, když je parný den a zafouká vítr, tak si říkáme: „No konečně. Konečně je tady k dýchání, konečně se tady dá nějakým způsobem být.“
Hospodin nepřichází jako ten, který by ukázal svou sílu, ale jako ten, který mu ukazuje svoji pomoc. Musíme si uvědomit, že v době, kdy tyto texty vznikaly, mnoho lidí věřilo, že právě ti bohové jsou v ohni, v zemětřesení, ve větru. Ale svatopisec chce říct: „Všechny tyto věci Bůh stvořil, dal přírodní zákony a on je nad těmito zákony, on je nad těmito úkazy. Rozhodně není v nich.
Ti pohané se také domnívali, že ti bůžci právě takto ukazují svoji moc, svoji sílu. Hospodin ukazuje svoji sílu, je to Bůh silný a mocný, ale ukazuje svoji sílu právě v tom, kdy se ujímá Eliáše, kdy mu přichází na pomoc, aby ho potěšil.
My taky se nacházíme často v podobné situaci jako Eliáš a říkáme si: „Pane Bože, ukaž se mi. Posilni mě. Pomoz mi. Dej mi nějaký impuls, co dělat, jak jít dál.“
Ale uvažme také to, že Eliáš neseděl s rukama v klíně. Eliáš šel k té hoře Chorebu. Tam nešlo jenom o to, že utíká, ale on se vracel ke kořenům, k základům, tam, kde to všechno začalo. Totiž, když člověk se takhle cítí „na nic“, když pochybuje o smyslu života, o smyslu toho, co dělá, tak mu, jak se také někdy říká, ujíždí pod nohama pevná zem a člověk přemýšlí: „A o co se mám opřít? Kde se mám zachytit? Ztrácím jistotu.“ A často se stává, že lidé se snaží opřít o falešné jistoty, že hledají nějaký únik, útěk.
Eliáš jde sice pryč. Na jedné straně by se mohlo říct: „Ano, utíká před Jezábelou,“ ale neutíká ze strachu. On odchází, aby se vrátil ke kořenům, aby byl na těch místech, kde Bůh uzavřel s Izraelity smlouvu, aby se vrátil k základu, aby hledal, na čem on postaví svůj vztah k Bohu, na čem ho znovu vystaví. Aby hledal to pevné místo, od kterého, my bychom řekli, se odrazí a bude stavět znovu.
Bratři a sestry, nezapomeňme na to a vzpomeňme si na to, když my sami budeme řešit něco těžkého, že musíme spoléhat na skutečné jistoty, vracet se ke kořenům, k základům, a ne utíkat se k nějakým falešným jistotám, k něčemu, co se zdá lákavé, ale co není jistotou, co je jenom nějakou náhražkou.
Nám je bližší ten příběh o Petrovi. Ty příběhy jsou víceméně stejné. Petr srdnatě jde z loďky ven, překročí ten okraj loďky a jde. I my často jsme v podobné situaci. S chutí něco začneme, s odvahou a říkáme si: „Dobře, to půjde.“ A začnou nás přepadat pochybnosti. U toho Petra třeba to, že šel sám, že těch ostatních jedenáct se dívá. Neřekl nikdo z nich: „Půjdu s tebou, zkusím to taky,“ ale oni čekají v té loďce, jak to dopadne, jak to bude. A mohli bychom jmenovat další nějaké momenty, které jsou těžké. A potom člověk ztrácí odvahu a začíná se topit. Někdy obrazně, někdy doslova. Ale Bůh je nablízku. Bůh je nablízku, aby posílil. Petra vytáhl z vody a postavil do loďky. Eliáše potěšil a dal mu nový úkol. K překvapení Eliáše ho posílá zpátky a říká mu: „Půjdeš tam a pomažeš,“ a teď jmenuje šlechtice, a říká: „Pomažeš je za krále.“ A většina z nich byli nevěřící.
Bratři a sestry, tady tato Boží pomoc, ta Boží útěcha, to neznamená, že Bůh nás někam přenese. To neznamená, že odstraní těžkosti, že odklidí z našeho života naše nepřátele, že nás zbaví našich špatných vlastností. Ne. To znamená, že řekne: „Já o tobě vím. Já o tobě vím v té tvé slabosti a já jsem ti naopak v té slabosti nablízku.“
A teď se můžete zeptat: „A kdy? Kdy my můžeme zažít něco takového?“
Bratři a sestry, uvědomme si, že ten Eliáš se setkává s Bohem v tichu a v samotě. Tam nejde o nějaké zjevení, že by viděl nějaké obrazy, vůbec ne, ale on naráz získá sílu, on získá pokoj do srdce, radost, odvahu a takovou vyrovnanost. A toto všechno můžeme zažít, třeba na mši svaté. Třeba to můžeme zažít u slavnosti prvního svatého přijímání nebo u biřmování nebo při uzavření manželství. Anebo vůbec při nedělní mši svaté tady ve farním kostele nebo na nějakém poutním místě. Nebo to můžeme zažít při modlitbě, kdy potom odcházíme a mohli bychom říct: „Jsem si jistý, že jsem se setkal, setkala s Bohem, že on tady na mě čekal, že mi dal svůj pokoj, radost, sílu, vytrvalost.“
Bratři a sestry, tak, jako přišel k Eliášovi v tom vánku, chce přijít ke každému z nás. Když je potřeba, přijde k nám, jako Ježíš přišel k Petrovi – podá ruku a vytáhne. Na nás je, abychom nečekali s rukama složenýma do klína, ale abychom šli tomu Bohu taky vstříc - tak, jako šel Eliáš z Palestiny na Choreb, jako šel Petr, že překročil okraj lodičky a vydal se na jezero. Bůh na nás čeká. Jemu nevadí naše slabost. On nám chce říct naopak: „Já přicházím, já jsem tu s tebou, abych ti pomohl tvoji slabost zvládnout.“ Jde o to, abychom my nepřehlédli ty momenty, kdy Bůh nám přichází na pomoc, abychom je viděli a abychom za ně děkovali.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.08.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, v úryvku o tom, jak Ježíš kráčí po vodě, předchází úryvek, který vypráví o zázračném nasycení více než pěti tisíc lidí. My jsme to minulou neděli nečetli, protože na tu minulou neděli připadl svátek Proměnění Páně, a tak jsme četli jiné texty. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď slyšeli, tak už jsme v minulosti na každý ten text samostatně rozjímali, zamýšleli jsme se nad tím, a dnes bych chtěl, abychom se na ty texty podívali víc dohromady, protože, jak už jsem to zmínil na začátku mše svaté, ve všech těch textech můžeme najít společnou jednotící myšlenku, a to je sice hledání pokoje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení se otevírá takový nový myšlenkový okruh. Budeme tady tu myšlenku sledovat celkem třikrát v nedělních čteních, a sice je to otázka vyvoleného národa.
Pavel nám tady znovu dává nahlédnout do svého nitra a vidíme, že ho něco trápí: „Velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, všechna dnešní tři čtení hledají odpověď na otázku: Jakou tvář má Bůh, jaký je? Je spíš přísný nebo spíš milosrdný? Nepřístupný anebo, jak my říkáme, dá se s ním mluvit?
Často lidé dávají Bohu tady tu přísnou tvář. Více...
P. Václav Groh, OM, paulán z Vranova
11.08.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Milovaní bratři a sestry, Ježíš nás zve k sobě. Někdy to vypadá, jako bychom měli jít po vodě. Když čteme denní tisk, tak mnoho dobrého o církvi se tam nedočteme. V některých národních denících, když čteme o papeži, tak je to vždycky stařeček, ale trošku se to už zmírňuje. Teď, když bylo setkání papeže s mládeží v Torontu, tak už o něm psali hezky. Bůh nás zve k sobě, říká: „Pojď!“ Šimon Petr jde proti vší přirozenosti k Ježíšovi po vodě. Úplně po vodě. Je to v moci Boží a je to v moci člověka, když jsme spojeni s Bohem, když mu důvěřujeme. Více...