Rubrika
HomiliePokoj je úsilí člověka a je to dar Boží
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď slyšeli, tak už jsme v minulosti na každý ten text samostatně rozjímali, zamýšleli jsme se nad tím, a dnes bych chtěl, abychom se na ty texty podívali víc dohromady, protože, jak už jsem to zmínil na začátku mše svaté, ve všech těch textech můžeme najít společnou jednotící myšlenku, a to je sice hledání pokoje. Pokoje pro společnost, pokoje pro nějakou učitou skupinu lidí, ale i toho vnitřního pokoje, který potřebuje každý z nás k tomu, abychom byli šťastní.
Ty texty nám předložily lidi v různých dobách, v různých situacích, v podstatě ale vždycky se dostali do nějaké svízele a nějaký ten pokoj jim chyběl. Když to vezmeme od Starého zákona, Eliáš, který prožil takovou zvláštní událost, kdy svolal na horu Karmel vyznavače Hospodina a také kněze a proroky bůžka Baala, a tam byla ta známá zkouška, připravili obětní zvíře, ale na tu hranici nedávali oheň, nezapalovali ji a prosili, aby ten bůh, který je pravý, aby seslal oheň. Vyhrál Eliáš, a lidé, když to viděli, tak za jakéhosi vzteku, pomsty, pobili ty kněze a proroky bůžka Baala, protože ti lidé byli rozhořčení tím, že tady tito kněží a proroci je vlastně uváděli v omyl. A když se to dozvěděla královna Jezábela, tak vzkázala Eliášovi, že ona nechá zabít jeho.
Na jedné straně tedy Eliáš zažil velký triumf, ale je vyčerpaný a musí utíkat. A utíká, aby byl mimo dosah krále Achaba i královny Jezábely, a utíká až na samé hranice Egypta, tedy do místa, které je neobydlené, do místa vlastně, kde už je jiné království. Tam už neuctívají vůbec Hospodina, ale je to místo, které je pro Izraelity velmi důležité. Na Chorebu s nimi Hospodin uzavřel Smlouvu.
A tak Eliáš, který je vyčerpaný, který se domnívá, že už nic nemá cenu, že ho stejně nikdo neposlouchá, tak tady v tomto momentě se setkává s Bohem, kdy je úplně na dně. A jak jsme slyšeli, před Bohem bylo zemětřesení, silný déšť, krupobití, vítr, ale Bůh potom přichází v jemném vánku, aby dodal pokoj, aby dodal sílu. Ne, aby toho člověka ještě víc zdeptal, ale naopak, aby ho pozdvihl.
Něco podobného, ale v trošku jiném pojetí, bylo v žalmu. Ten žalm jsme rozebírali velmi podrobně v adventu. Má číslo 85, vznikl po návratu z Babylónského zajetí a zpíval se na Nový rok. Izraelský Nový rok připadal na náš podzim. Ale když lidé něco začínají, tak jednak si kladou předsevzetí, a ptají se, co ten nový rok přinese, co tam bude. A ti Izraelité, když se vrátili z Babylónského zajetí, tak Jeruzalém byl zbořený, Chrám byl zbořený, královská dynastie byla vyvražděná, oni politicky spadali pod Persii, ekonomicky se jim nedařilo a to, čemu říkáme mravní a náboženská obroda, postupovala velmi pomalu. Tedy špatně, v mnoha odvětvích špatně. A tak ten začátek toho 85. žalmu je označován jako takový žalozpěv, nářek, kdy oni vlastně na začátku toho nového roku prosí a říkají: „Pane Bože, ať to není aspoň horší, než to bylo loni.“ Oni víceméně se ani neodvažují prosit, aby to bylo lepší, ale jenom ať to není horší. Už jsme unavení, už jsme vyčerpaní, už nevíme jak dál. Všici se nám smějou.
A do toho přichází odpověď, která je v jednotném čísle a máme za to, že ji řekl prorok. Jsou to prorocká slova pronesená v Chrámu, která byla potom v tom žalozpěvu přidána jako odpověď, kdy tento prorok mluví o blízkosti Boží a říká: „To, co potřebujete, je pokoj. Ale ten pokoj nepřijde sám o sobě. On je navázán na další věci a říká, na co. Na milosrdenství, věrnost, spravedlnost a pokoj.“ Tyto čtyři věci spolu souvisí. Ony jsou to nějaké hodnoty, ale jsou to také lidské vlastnosti, jsou to postoje.
A dál ten prorok říká: „To hlavní, o co tady běží z vaší strany, je věrnost.“ Co to je věrnost? To je určitá stálost, to že člověk nemění názory, nemění svoje nálady, to že není jako ta korouhvička na nějaké věži, která se otáčí podle větru, ale že je na něho spolehnutí.
Potom dál ten prorok tady připomíná a říká dvě věci: „Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.“ Celá ta záležitost toho pokoje vnitřního i vnějšího se staví nebo buduje ze dvou stran. Je to úsilí člověka a je to dar Boží. Vypučí ze země, shlédne z nebe. Obojí je potřeba. Je potřeba, abys, člověče, budoval, stavěl, ale je potřeba, abys taky prosil, protože tyto věci nejsou jenom dílem tvým, ale jsou také darem.
No, a v evangeliu se setkáváme s tím, jak svatý Petr přichází o svůj pokoj, o svoji vyrovnanost v jednom momentu. Tady u toho Eliáše i u těch Izraelitů na Nový rok v bohoslužbě chrámové to byl jakýsi postoj, kdy oni už dlouho cítili, že jim ten pokoj chybí, že jsou vyčerpaní, že jsou nešťastní. Ale Petr, to je záležitost okamžiku, ale je to víceméně to stejné.
Jestli si vzpomínáte, minulou neděli jsme se bavili, rozjímali jsme o tom zázračném nasycení. Apoštolové navrhují Ježíšovi: „Pusť ty lidi domů. Rozpusť zástupy, ať se nají, ať se postarají každý sám o sebe.“ Jistě, těm lidem, když by jim řekli: „Postarejte se každý sám o sebe,“ v těch lidech by byl neklid. „Jak? Co tady teď uděláme?“ Panika. „Kam půjdeme?“ A Ježíš říká: „Vy jim dejte najíst.“
A v tuto chvíli, kdy to „dobře dopadlo“, všichni se najedli, tak Ježíš dělá věc, která je z logiky tohoto světa špatně. On rozpouští zástup. Apoštolové by chtěli v tuto chvíli, aby zástup zůstal. „Pane, proč je pouštíš? Teď je potřeba toho využít. Teď by tě prohlásili za krále. Teď bys získal nějaké body. To je přece špatně!“ Podle logiky tohoto světa je to špatně, ale podle Boží logiky, podle Ježíšovy logiky je to naprosto v pořádku. Proč? No, protože když by Ježíš ty zástupy nerozpustil, tak už by v tom byl určitý nátlak: „Vy tu musíte zůstat. Já jsem vám dal najíst, a vy mě teď musíte oslavovat.“ To Ježíš nechce, proto říká: „Teď běžte. Teď můžete jít v pokoji domů. Teď už se nebudete strachovat, že na té cestě odpadnete, že nedojdete. Teď můžete jít v pokoji.“ A naopak vyzývá vlastně všechny svým příkladem: „Přemýšlejte o tom, co jste viděli, co jste zažili a každý sám si k tomu vytvořte závěr a sám udělejte rozhodnutí. Bude to v pokoji. Nebude to ve zmatku, nebude to ve spěchu. Budete svobodní.“
Ježíš posílá apoštoly pryč ještě z jednoho důvodu, a sice aby apoštolové nezpychli. Protože oni rozdávali ty chleby, oni rozdávali ty ryby, a tak byli v nebezpečí, že si budou připisovat nějaké zásluhy na tomto zázraku, a to by zase bylo špatně. Proto je Ježíš posílá pryč.
To co se stalo dál, na to apoštolové víceméně byli zvyklí. I když se jim nechtělo, Ježíš říká: „Sedněte do loďky, jeďte na druhou stranu.“ Jezdili přes to jezero asi dennodenně, jezdili i v noci, protože ryby se tam chytaly hlavně v noci. A my víme, tady v českém překladu je ráno nebo k ránu, ale řecký originál říká, že se to stalo mezi čtvrtou hodinou a šestou hodinou ranní, že k nim Ježíš přichází. Tedy oni už měli být dávno na druhé straně, a ta situace, to co se tam stalo kolem nich, tak to je záležitost, která symbolizuje to, co se děje v životě každého z nás. Ta lodička, to jsou nějaké naše jistoty, to čeho se držíme. Jsou to jistoty silně relativní, protože i s námi se to často hýbe, naklání, nabírá to vodu, nejede to směrem, který my bychom chtěli, který bychom si přáli. Ale držíme se toho. Držíme se toho, protože si říkáme: „Furt lepší nějaká jistota, než abysme byli v té vodě a museli plavat.“
Ty vlny a to všechno kolem, to jsou události, které nemůžeme ovlivnit, to co přichází, to co nedokážeme uveslovat. Normálně oni už měli doveslovat na druhou stranu, a byli někde vprostřed. Samozřejmě z toho byli vyčerpaní, ale taky, cizím slovem se říká, frustrovaní. Prostě ztráceli naději: „Jak to? Už jsme měli být tam. Už jsme měli být v bezpečí, a ono to nejde. A proč to nejde? A jak to, že to nejde?“
Odpovědi na tyto jsou nebo nejsou. No, protože je vítr. Ale prostě jste tady. Jsme tady. Jsme často někde jinde, než kde bychom chtěli být. A teď přichází Ježíš. V té situaci nepokoje, ztráty důvěry, ztráty naděje přichází Ježíš. Eliáš byl taky úplně někde jinde, než kde chtěl být.
Ježíš přichází a člověk se bojí. Člověk je ostražitý: „Co bude? Co zas kdo bude chtít?“ Ale v tuto chvíli ta ostražitost je na závadu, protože člověk má strach. Bude něco chtít, bude mít požadavky. A on nepřichází, aby měl požadavky. On přichází, aby pomohl, aby dodal pokoj, aby dodal naději, aby ukázal ten směr: „Tudy!“ A v tuto chvíli Petr v sobě vykřeše víru: „Jsi-li to ty, ať jdu.“ Ta víra je malá, my to víme, ale je nějaká. A jakmile je nějaká víra, tak Bůh s touto vírou může pracovat: „Ano, pojď!“
A Petr jde, ale protože, my už to víme, je ta víra malá, tak se začne topit. Ale Ježíš mu okamžitě přiskočí na pomoc, a v tuto chvíli, zase je to paradox, v této chvíli vyroste Petrova víra. Proč? Kdyby Petr dokázal jít po té vodě, kdyby se netopil, vrátili by se na tu loď, no tak by Petr vyrostl před těmi jedenácti. Obrazně nebo doslova by ho poplácávali po ramenou a říkali by: „Ty jsi dobrej. Já bych nenašel odvahu přelézt ten bok té loďky, ale ty seš fakt teda dobrej.“ A v Petrovi by mohl vyrůst pocit falešné jistoty, falešného uspokojení, sebeuspokojení: „Jsem dobrej.“ Ale v okamžiku, kdy ten Petr se topí, tak jakékoliv sebeuspokojení je pryč. Jakýkoliv pocit toho: „Já jsem něco udělal, já něco mám, nějakou víru,“ to je pryč. Je tu jenom prosba: „Pane, zachraň mně!“
On křičí: „Ježíši, zachraň mě!“ Ježíš, hebrejsky Jehošua, znamená „Bůh je spása“, „Bůh je záchrana“. On křičí: „Bože, zachraň mě.“ Takto křičí všichni lidé. Nikdy nikdo nevolá nějakého filosofa, nějakého vědátora, nějakého revolucionáře. Všichni, když je zle, křičí: „Pane Bože, pomoz!“ A Bůh pomáhá.
A v tuto chvíli, kdy ho Ježíš vytahuje, vyrostla Petrova víra. Je to paradox, ale je to tak. A Petr v tu chvíli zažil: „Ano, v mé slabosti On je mi blízko, a v tom je můj pokoj. V tom mohu být klidný, že On mě vytáhne, když já to budu potřebovat, když ho budu prosit.“
Bratři a sestry, jakmile prosíme, jakmile vykřešeme aspoň tu jiskřičku víry (Ježíš mu řekne: „Malověrný.“ Jsi malé víry), tak se podobáme otci, který přišel prosit Ježíše za uzdravení svého syna, svého posedlého syna. A Ježíš říká: „Věříš, že to mohu udělat?“ A ten otec říká: „Věřím. Pomoz mé malé víře.“ A tady se vlastně připodobňujeme tomuto člověku, a jestliže prosíme o posílení naší víry, Bůh může pracovat.
Abych to celé nějakým způsobem uzavřel. Slyšeli jsme o mnoha lidech, kteří ztratili pokoj. Buď v jednu chvíli je zachvátila panika, jako Petra, nebo třeba dlouhodobě, jako ty Izraelity, když se vrátili z Babylónského zajetí, jako Eliáše, který pochyboval o tom, jestli má jeho mise smysl, ale vidíme, že když budeme prosit, Bůh překvapivě nám přichází na pomoc tam, kde bychom ho nečekali, kde bychom se toho nenadáli.
Odnesme si z dnešní toto ujištění, tuto jistotu. A potom odnesme si to vědomí, že pokoj v nás i kolem nás je potřeba na jedné straně budovat, a na druhé straně o něj prosit.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.08.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, v úryvku o tom, jak Ježíš kráčí po vodě, předchází úryvek, který vypráví o zázračném nasycení více než pěti tisíc lidí. My jsme to minulou neděli nečetli, protože na tu minulou neděli připadl svátek Proměnění Páně, a tak jsme četli jiné texty. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, dnešní texty, především tedy první čtení a evangelium, vypovídají o tom, že je možné, aby se člověk setkal s Bohem. Oba dva mohou na svých cestách jít si naproti.
Když se zastavíme u těch dvou setkání, tak si uvědomme, že jsou to setkání, kdy člověk je v nějakých nesnázích. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení se otevírá takový nový myšlenkový okruh. Budeme tady tu myšlenku sledovat celkem třikrát v nedělních čteních, a sice je to otázka vyvoleného národa.
Pavel nám tady znovu dává nahlédnout do svého nitra a vidíme, že ho něco trápí: „Velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Bratři a sestry, všechna dnešní tři čtení hledají odpověď na otázku: Jakou tvář má Bůh, jaký je? Je spíš přísný nebo spíš milosrdný? Nepřístupný anebo, jak my říkáme, dá se s ním mluvit?
Často lidé dávají Bohu tady tu přísnou tvář. Více...
P. Václav Groh, OM, paulán z Vranova
11.08.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Král 19,9a.11-13a; ž. Žl 85; 2. čt. Řím 9,1-5; evang. Mt 14,22-33;
Milovaní bratři a sestry, Ježíš nás zve k sobě. Někdy to vypadá, jako bychom měli jít po vodě. Když čteme denní tisk, tak mnoho dobrého o církvi se tam nedočteme. V některých národních denících, když čteme o papeži, tak je to vždycky stařeček, ale trošku se to už zmírňuje. Teď, když bylo setkání papeže s mládeží v Torontu, tak už o něm psali hezky. Bůh nás zve k sobě, říká: „Pojď!“ Šimon Petr jde proti vší přirozenosti k Ježíšovi po vodě. Úplně po vodě. Je to v moci Boží a je to v moci člověka, když jsme spojeni s Bohem, když mu důvěřujeme. Více...