Rubrika
HomilieČlověče, nekapituluj před svými slabostmi
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 9,13-19; 2. čtení Flm 9b-10.12-17; evangelium Lk 14,25-33;
Vy větší děti, co jste tady zůstaly, některým už škola začala, některým začne v pondělí, já vás vyzkouším z matematiky. Ti, co byli včera v Chudčicích, nebudou napovídat, to se nemá ve škole. Bavíme se o druhém čtení, první věta, kdy píše Pavel Filemonovi: „Mluví to Pavel, stařec, nyní vězeň.“ Tak si zkuste tipnout, kolik asi Pavlovi bylo v té době. Napovím, že byl ve vězení v Efezu kvůli hlásání evangelia, ne že by udělal jakýkoliv kriminální skutek. Tak už jste si tak v hlavě tipli? Třicet pět až třicet šest let, ne víc.
Takže i z tohoto pohledu vlastně můžeme říci, že máme za co děkovat, že se lidský věk prodlužuje, velká většina lidí se dožívá mnohem víc než třiceti pěti let, i když ani všem to dáno není, ale každopádně lidský život je dar, za který máme děkovat.
A když ještě chvilečku zůstaneme u toho, co jsme slyšeli. Pavel se setkal ve vězení v Efezu s člověkem, který se jmenoval Onezimos. Byl to otrok, uprchlý otrok, což byl právě sám o sobě kriminální čin. A tomu Onezimovi hrozilo, že ho za to popraví, že ho za to ukřižují. Onezimos uprchl svému pánovi, který se jmenoval Filemon. Ten Filemon byl křesťan. Netušíme, proč Onezimos utekl, jestli byl Filemon zlý nebo jestli se tam Onezimovi jenom nelíbilo, nicméně v tom vězení Pavel Onezima pokřtil.
Onezimos v tu chvíli si říká, že teda když ho Pavel pokřtil a Pavel je římský občan, tak že by mohl Onezimos u Pavla zůstat, že by se nemusel vracet k Filemonovi. Ale Pavel říká: „Ne. Je potřeba tam, kde se to přetrhlo, navázat. Půjdeš zpátky. Půjdeš zpátky a požádáš ho o odpuštění. Já ti pomůžu v tom, že napíšu dopis,“ ve kterém Filemona vybízí, aby Onezima přijal, aby mu odpustil.
Ale na druhé straně zase Pavel připomíná Onezimovi, že nesmí zneužívat toho, že jsou v tuto chvíli oba dva křesťané, že ten, řekli bychom, sociální rozdíl, který tam je mezi nimi, že pořád zůstává.
V té době vlastně byli i mnozí biskupové otroci. Církev neměla tady s tím problém, a i lidé, kteří byli v tom, řekli bychom, církevním postavení vysoko, tak na tom žebříčku sociálním byli třeba velmi nízko. Církev se rozhodla, že se nebude to otroctví snažit řešit nějakou revolucí nebo něčím podobným, ale spíš že ten stav, který bylo jasné, že není v pořádku a není dobrý, že bude působit, bude vychovávat lidi (už jsme zase u té výchovy), aby vlastně ti pánové ty otroky propustili, anebo aby se k nim chovali jako k lidem, ne jako k mluvící věci. Tedy že tu změnu se bude se snažit prosazovat zevnitř. Ne že se něco nařídí zvenku, svrchu, ale že ta změna musí přijít se změnou myšlení lidí. Trvalo to delší dobu, bylo to náročnější, ale nakonec se to povedlo.
Takže Onezimos je poslán zpátky, a mimo toho, že vlastně svatý Pavel mu udělil křest, tedy získal ho jako Kristova učedníka, tak se také o něho postaral, řekli bychom, po té stránce tady a teď, protože Onezimos se dostal do vězení, protože byl uprchlý otrok. Těch otroků se v Římské říši pohybovaly statisíce až milióny a samozřejmě byly hlídky, které to kontrolovaly, protože hodně z těch otroků se snažilo utéct. A taková nějaká hlídka zřejmě chytila Onezima a teď se zjišťovalo, jestli utekl nebo jestli má nějaké poslání. A v tu chvíli, kdy mu Pavel dává do ruky dopis, Pavel je římský občan, takže Pavel, římský občan, dává Onezimovi do ruky dopis a posílá ho k jeho pánovi Filemonovi tady s tímto dopisem. Tím dostal Onezimos poslání, bylo to legitimní a přestává být na útěku.
Je tam krásné to, že Pavel, který dokáže vlastně být naším průvodcem nebo učitelem často ve vysoké teologii, v tuto chvíli je velmi pevně nohama na zemi a ví, že Onezimos potřebuje i tu pomoc, řekli bychom, právní, sociální, aby se ten stav nějakým způsobem řešil. Nezajímá se Pavel jenom o jeho, řekli bychom, duši a duchovno, ale taky o to tělo tady a teď. Takže to je takový krásný příklad toho, v čem se můžeme snažit apoštola Pavla napodobovat.
Teď bych se chtěl zastavit ještě u evangelia, protože je to evangelium, které se nám moc nelíbí. Nějak tak podvědomě si říkáme: „Pane, jak to myslíš?“ Musíme se vrátit na začátek celého toho vyprávění, kdy někdo pokládá Ježíšovi otázku: „Je málo těch, kteří budou spaseni?“ A Ježíš říká tomu člověku i všem těm okolo: „Je jedno, jestli moc nebo málo, ty usiluj o to, aby byl mezi těmi zachráněnými.“
A teď Ježíš mluví, jak se té záchrany dosáhne. Říká, že je úzká brána, úzké dveře a že tedy člověk je nějakým způsobem omezený. Ale, a to je právě druhá hluboká myšlenka toho, Ježíš říká: „Já jsem blízko se svou pomocí. Ano, tvoje síly, člověče, jsou nějakým způsobem omezené, limitované a ty bys to určitě sám nedosáhl, ale já jsem tu blízko.“
Když vezmeme ty příklady, které Ježíš dává v dnešním evangeliu, od konce. Kdo jsou ti dva králové, kde se vzali a kde je to bitevní pole, kde se má svést ta bitva? No, ti dva králové jsou v každém z nás. Každý z nás je máme v sobě. Ten první, ten co má těch deset tisíc, to jsou naše dobré vlastnosti, to jsou naše dobré nápady, to je naše touha pomoci, to je naše dobrá vůle zkoušet nové dobré věci, to je naše ochota začínat znovu. Prostě to nejlepší, ty nejlepší vlastnosti, ty nejlepší úmysly.
Ten druhý, co má těch dvacet tisíc? To jsou naše špatné vlastnosti. Naše pohodlnost, rezignace, to že si říkám, já už jsem to zkusil a ono to stejně nefungovalo a oni se mně budou smát, já to sám stejně nezměním a to nemá cenu. A člověk v takového situaci je ochotný kapitulovat. Nejhorší je bezpodmínečná kapitulace, kdy ten, kdo prohrál, odevzdává všechnu svou svobodu, všechny svoje práva tomu vítězi na milost a nemilost. V tom textu to tak nevypadá, ale Ježíš říká: „Nekapitulujte. Vy sami se často cítíte jako ti, kdo mají jenom těch deset tisíc, kdo jsou ti slabí, ale máte mě. Ale musíte si o tu pomoc říct, protože máte svobodnou vůli a Ježíš se nám nechce vnucovat. Takže to je první hluboká myšlenka z dnešního evangelia: „Člověče, nekapituluj před svými slabostmi, před svými chybami.“
Stavba věže. Každý zahrádkář si na své zahradě postaví nějakou boudu, kde si dá nářadí. V době Pána Ježíše, zvlášť ti, co měli větší ty půdní celky, tak stavěli věže. Jednak šlo o to, aby ten, kdo je na té věži, aby viděl. Takže nemusíme si představovat věž dvacet metrů, ale klidně čtyři pět metrů, aby byl výš, aby viděl, jestli se neblíží nějací nájezdníci, jestli se neblíží požár nebo jestli se nežene třeba nějaká dravá zvěř. Vlci, divoká prasata, to byla realita tehdejší doby. A ten člověk musel být sám nějakým způsobem chráněný. Proto tedy zděná stavba, vyšší. Je to stavba, která má opodstatnění, je užitečná, je dobrá, ale je to stavba, která se staví právě proto, aby byla pevná, aby z ní bylo vidět, a nestaví se pro okrasu. Nestaví se proto, aby majitel se mohl vychloubat: „Podívejte, kolik mám peněz.“ Ježíš naráží na stavbu babylónské věže, kterou stavěli ne proto, že by ji potřebovali, ale aby všichni viděli, jak jsme dobří, jak na to máme, jak my jsem nej, nej a aby nás všichni obdivovali.
A tou stavbou, tou strážní věží Ježíš myslí právě všechny naše dobré úmysly, všechno to, co jsme začali budovat tvořit s těmi nejlepšími úmysly, ale co se nám třeba potom nějakým způsobem zvrtlo. Teologové říkají, že je důležité vědět, kdy se má té věži udělat střecha, kdy to má skončit, aby to nezačlo bobtnat, aby právě se naše dobré úmysly nějakým způsobem nezakalily, aby se to z toho neztratilo, aby se to nepokazilo. Takže další myšlenka: „Pane, pomoz mi, abych to dobré dílo, které s tvou pomocí začnu, také v dobrém dokončil.“
No, a to poslední, kdy Ježíš jmenuje různé členy rodiny a říká teď o tom, že nikdo z nich nesmí být ne na prvním místě, nikdo z nich nesmí být na místě Boha. Člověk nesmí zbožštit jiného boha. Ono se to dobře ukáže, když tam Ježíš říká: „Ano, i sám sebe.“ My máme tendence nebo jsme v nebezpečí, že to místo, které patří Bohu, že ho dáme někomu jinému. Buď jinému člověku, nebo sami sobě: „Já jsem tady, obdivujte mě, starejte se o mě, klaňte se mi.“ Anebo věci. To Ježíš taky říkal vlastně, jestliže se nevzdáme všeho, co máme.
Jsme rádi, když máme věci, protože věci nám poskytují pocit bezpečí. Mám dům, kde bydlím, neprší mi do něj, mám kolem sebe věci, které mi život zpříjemňují, mám, já nevím, plnou ledničku, špajzku, mám nějaké peníze na kontě, můj život je zajištěný. Proti tomu Ježíš nic nenamítá. Ale z té perspektivy věčnosti si máme být vědomi toho, že jsme na tenhle svět nic nedonesli a nic neodneseme. Ty věci, které dostáváme, mají nám sloužit, máme se z nich radovat, nemáme sloužit my jim. A tedy máme si uvědomit, že to místo, které patří Bohu, nesmíme zaplnit nikým a ničím jiným. Potom to všechno bude v řádu a v harmonii. Ježíš nic nenamítá proti tomu, aby rodiny držely pohromadě, aby se měly rády, aby si pomáhaly, aby spolu byly. To v žádném případě. Ale Ježíš chce, aby ty vztahy byly rovné, harmonické, aby nebyly pokřivené.
Bratři a sestry, už mluvím dost dlouho, takže abych skončil. Ježíš nám nabízí a říká: „Jsem ti blízko přes všechny tvoje chyby. Dávej si pozor na to, aby dobré dílo, které začneš, abys v něm také vytrval, aby se nepokřivilo. A dávej si pozor na to, pokud někoho uctíváš, abys uctíval skutečného a pravého Boha.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 9,13-19; 2. čtení Flm 9b-10.12-17; evangelium Lk 14,25-33;
Bratři a sestry, jak rozumět dnešnímu evangeliu? Je to poměrně složité. A to si ještě představte, že v originále a ve starším českém překladu nebylo „kdo neklade na druhé místo…“, ale „když někdo přichází ke mně a…“ Tak Ježíš tam říká, aby „nenáviděl svého otce, svou matku“ a tak dále. A to už dělalo problémy velké, vysvětlit to, co má Ježíš na mysli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.09.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 9,13-19; 2. čtení Flm 9b-10.12-17; evangelium Lk 14,25-33;
Bratři a sestry, v dnešním evangeliu Ježíš mluví na téma učednictví. Nám ta slova mohou připadat tvrdá, ale když to zasadíme do kontextu, tak zjistíme, jak to Ježíš myslí, a věřím tomu, že najdeme k těmto slovům cestu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 9,13-19; 2. čtení Flm 9b-10.12-17; evangelium Lk 14,25-33;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu druhému čtení. Četli jsme úryvek z listu Filemonovi. Je to nejkratší list svatého Pavla, má jednu jedinou kapitolu a v ní dvacet šest veršů. Je to skutečně úplně jiný list, než bychom čekali. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.09.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 9,13-19; 2. čtení Flm 9b-10.12-17; evangelium Lk 14,25-33;
Bratři a sestry, dnešní evangelní úryvek patří mezi úryvky, které nejsou příliš oblíbené ani mezi kazateli, ani mezi posluchači. Proč? Zní to tak trošku odpudivě. Není to něco, co by nás zrovna hned na první přečtení nadchlo. Více...