Rubrika
HomilieNajdi v tom dni něco radostného
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli téměř závěr Matoušova evangelia a svatý Matouš se tady v některých formulacích záměrně vrací na začátek, na začátek svého díla. Začíná z takové té situace, kterou všichni dobře chápeme a rozumíme tomu. To je to, o čem jsem mluvil na začátku mše. Určitá směr radosti, strachu. V našem životě to jde zpravidla všechno dohromady. Není to nějak oddělené a nedá se často říct, že teď mám radost a teď mě nic netrápí, a zase naopak teď prožívám jenom smutek a z ničeho nemám radost. Často je to právě propletené.
A Ježíš přichází právě do těchto okamžiků nebo spíš chce přijít. On šel proti nim a pozdravil je. Je tam určitá vzdálenost, určitý odstup, zase pro svobodu člověka. Ježíš je pozdraví. Matoušovo evangelium používá slovo chairete, radujte se. Je to obyčejný pozdrav, takový civilní. Ten židovský, vlastně nábožensky by bylo šalom. Ale je to pozdrav víc do obyčejného dne, radujte se. Byl to pozdrav, který oni používali, jak my třeba říkáme to dobrý den. My přejeme teda, ať ten den je dobrý, ať se v něm nestane nic špatného. Tak tento pozdrav říká to: „Najdi v tom dni něco radostného.“
Navíc teda ještě stejnými slovy nebo stejným pozdravem pozdravil anděl Marii. Chaire, Maria. Ale tady si musíme uvědomit, že tu scénu s tím andělovým pozdravem a zvěstováním zaznamenal svatý Lukáš a on psal až po Matoušovi, takže tady není nějaká souvislost. Ale zůstaňme u toho Matouše, kdy Ježíš chce říct: „Já jsem s vámi i ve všední den. Já jsem s vámi vždycky, když vy budete chtít.“
Ježíš se přiblížil, pozdravil, a teď čeká. Vlastně celý ten úryvek mluví o tom, že vždycky má člověk dvě možnosti. Minimálně, ale zpravidla dvě. Ty ženy mohly utéct anebo mohly jít k němu. A tady Matouš naráží na první stránky Bible, kdy když Bůh hledá první lidi v zahradě, kdy oni porušili Boží příkaz, hledá je, tak oni se schovají. A tady Matouš říká: „Ne, oni běželi k němu, přistoupili k němu, objali ho, poklonili se mu.“ Tedy neutekli, ale naopak běželi za ním, protože věděli, že on může rozptýlit ten strach, ty obavy. A tak by to mělo fungovat i v našem životě, abychom vždycky věděli, kdo nás může zbavit našich bolestí, našich těžkostí nebo kdo nám může pomoci to všechno překonat, že to je Ježíš.
Potom tady Matouš naráží s tou poklonou na událost, kterou popisuje zase jenom on v evangeliu, a to je klanění Mudrců, my říkáme lidově Tří králů. Vrací se tady Matouš schválně na začátek svého díla a říká: „To setkání s Ježíšem není vyhrazeno jenom pro někoho, ale je umožněno každému, kdo bude chtít.“ A svým způsobem ti mudrci od východu, my jsme rozjímali několikrát, jsou to pohané nebo byli to pohané, byla to skupina, kterou tam nikdo nečekal. Stejně tak asi nikdo nečekal, že Ježíš se setká tady po svém zmrtvýchvstání s těmito ženami, jejichž jména tady nejsou uvedena. Je to zase proto, aby tam každý z nás mohl dosadit své jméno, aby věděl, že to není nic privilegovaného, ale je to pro každého z nás.
No, a ženy dostávají úkol: „Jděte, oznamte!“ A zas mají ty dvě možnosti. Buď tedy úkol splní, nebo ten úkol nějakým způsobem odloží. Ony ho splnily. A Matouš pokračuje dál a mluví o další skupině, to jsou ti hlídači. A zase zdůrazňuje právě ty možnosti. Ti vojáci, kteří hrob hlídali, byli to římští vojáci, ale všichni ti vojáci věřili v nějaké bohy a věřili v to, že je možný nějaký zásah toho božstva do života nás lidí. Takže oni viděli: „Něco se tam stalo,“ a pro ně to nebylo tak nevysvětlitelné, jak třeba pro mnohé lidi dnes. Ale oni se rozhodli, že k tomu nezaujmou žádný postoj, jako jestli řeknou: „Byla to pravda, nebyla to pravda.“ Oni se rozhodli, že přenesou to rozhodnutí na někoho jiného, na ty, kteří je tam vlastně poslali. Poslal je tam Pilát, ale na Pilátovi si to vymohli velekněží, aby tam ta stráž byla. Možná, že i vycítili, že v okamžiku, kdy neřeknou to, co se skutečně stalo, ale přikloní se k nějaké té verzi, jak se říká, oficielní, že z toho něco budou mít. Dostali značné peníze.
A tady je třetí skupina, vlastně těch velekněží, učitelů, těch, kteří celý ten proces vyvolali, těch, kteří na začátku vypsali odměnu za to, když někdo podá informace o tom, kde se Ježíš z Nazareta zdržuje. Na tuto, řekli bychom, návnadu, se chytil Jidáš. A oni zase mají dvě možnosti. Buď tedy řeknou: „Ano, tady se děje něco, co nějak nedokážeme vysvětlit. Minimálně o tom budeme uvažovat.“ Anebo vlastně tu možnost přijali, že se to budou pořád snažit potlačit. A tak, jako se snažili zlikvidovat Ježíše fyzicky, tak se teď snaží zlikvidovat památku na něj, myšlenku na něj a dělají to pořád stejnými prostředky, penězi. A říkají si: „Mezi lidmi se na to zapomene a bude potřeba to pojistit jenom tam nahoře u vladaře. My ho uchlácholíme, zase penězi.“ A zapomínají na to, že v životě to funguje jinak.
Tady Matouš říká, že ten výklad je mezi židy rozšířen až do dneška. Matoušovo evangelium vzniklo někdy kolem roku 68, 69 a Matouš má na mysli tuto dobu, ne jednadvacáté nebo dvacáté století. A ten výklad byl rozšířen víceméně jenom do toho okamžiku, než Ježíš vstoupí na nebesa a než přijde Duch svatý. Těch čtyřicet dnů po zmrtvýchvstání se Ježíš znovu intenzivně věnuje těm svým nejbližším a dá se to spočítat na nějakých sto padesát lidí, plus mínus, spíš asi plus. Ale rozhodně to nepřesahuje nějakých dvě stě padesát lidí. A od okamžiku, kdy tito lidé přijmou Ducha svatého a jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení, Petr začne kázat. Výsledkem toho kázání je, že se lidé ptají: „A co máme dělat?“ A ve Skutcích svatý Lukáš uvádí: „Ten den přijalo víru a křest na tři tisíce lidí.“ Takže v tu chvíli už potom není možné to nějakým způsobem utajit a tahle pohádka nefunguje.
Bratři a sestry, svatý Matouš v celém svém evangeliu drží jednu základní myšlenku: Ježíšovi učedníci mají pokračovat v tom, co dělal Ježíš, mají pokračovat v jeho misi. A velmi to zdůrazňuje právě po zmrtvýchvstání Ježíše. Vždycky je tam ukázána ta možnost volby toho, že Bůh nám nechává svobodu a je na nás, jak se k tomu postavíme. Matouš tady nenápadně, ale zdůrazňuje tu volbu těch žen, těch bezejmenných žen, které se rozhodly: „Ano, dostaly jsme úkol. Splníme ho, protože je to úkol, který vede k radosti.“ Ale také se zmiňuje právě o té druhé cestě, o možnosti volby toho, co se dá počítat penězi a takhle za cenu, že se potlačí pravda nebo že se pokusí potlačit tuto pravdu. Ale je to cesta, které nevede vlastně nikam. My dobře víme, že Pilát přestože měl tolik peněz, tak nakonec skončil ve vyhnanství a císař mu většinu majetku zabavil právě proto, že se mu zdálo, že Pilát toho nashromáždil až moc, takže tento člověk vůbec neužil, jak se říká, toho bohatství, které měl, a nemohl se z toho nějakým způsobem radovat.
Bratři a sestry, my naopak si máme uvědomit, že ta cesta, ke které nás vybízí ženy, ve které nás Ježíš vede, ty ženy jsou na ní příkladem, je cesta, která třeba není jednoduchá, ale je to cesta, která jednak vede k cíli a je to cesta, ve které člověk cítí, že jeho život je naplněný a šťastný a radostný.
Tak pojďme po této cestě.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, o každých Velikonocích prožíváme ten příběh Ježíše Krista, jeho utrpení, smrti, a především tedy zmrtvýchvstání. A já bych teďka chtěl vyprávět jiný příběh. Je to vlastně příběh, jak se říká, z východu, z perské moudrosti.
Ten příběh vypráví o šáhovi, který byl nespravedlivý, který byl vyloženě zlý a rád dělal svým úředníkům, svým ministrům různé, jak se říká, naschvály. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, jak asi většina z nás ví, doba velikonoční je zaměřena navenek. Doba postní je zaměřena dovnitř, člověk se má soustředit. Doba velikonoční je zaměřena na vnější akci, na to, čemu se říká mise, misie, zvěstování evangelia. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, chtěl bych se dnes zastavit u několika postav z pašijí, z těch velikonočních událostí. Jsou to postavy, které jsou tam nějak tak zmíněny, mluví se třeba o nich velmi krátce, ale patří k tomu obrazu a jsou to takové střípky, které by nám mohly pomoci ten obraz doplnit. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, budeme teď číst, hlavně ve velikonočním oktávu, ale i v dalších nedělích, o tom, jak Ježíš přichází ke svým učedníkům. Většinou ti učedníci jsou smutní, takoví zaražení, bázliví, a on přichází, aby tento stav změnil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.04.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, nacházíme se na samém konci velikonočních svátků. Vlastně to, čemu se říká Velikoční třídení skončilo včera večer a dnešním dnem začíná doba velikonoční. V podstatě jsme se po pět dnů scházeli tady v kostele, abychom si připomínali takové, můžeme říct, ústřední okamžiky naší spásy, naší záchrany. Více...