Rubrika
HomilieStřípky osudů velikonočních postav
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, chtěl bych se dnes zastavit u několika postav z pašijí, z těch velikonočních událostí. Jsou to postavy, které jsou tam nějak tak zmíněny, mluví se třeba o nich velmi krátce, ale patří k tomu obrazu a jsou to takové střípky, které by nám mohly pomoci ten obraz doplnit. Takže něco málo bych chtěl říct o Marii Magdaléně, o Pilátovi a o Barabášovi. Nebude toho mnoho.
Slyšeli jsme o tom, jak Marie (my říkáme Marie Magdalská, ona vlastně se jmenovala Marie z Magdaly) hledala Pána Ježíše u té hrobky. Ukazovalo to na její odvahu. Mezitím, co apoštolové ještě byli zavřeni ve večeřadle, tak ona už Ježíše hledá, a tady ta její odvaha je odměněna tím, že ona jako první člověk se setkává se vzkříšeným Ježíšem a dostává to právo tady tuto radostnou zprávu oznámit ostatním apoštolům.
Jak jsem teda říkal, ona pocházela z města, které se jmenuje Magdala, to město se nacházelo na břehu Genezaretského jezera, řecky se to město nazývá Tarichea a je to odvozeno z činnosti, čím se tam živila většina obyvatel, a sice živili se rybolovem, a Tarichea česky znamená slaneček. Takže město pojmenovali podle toho, co tam vyráběli.
Marie z Magdaly byla žena bohatá. Píše o tom svatý Lukáš, že ona, potom nějaká Jana, Zuzana a další ženy vydržovaly nebo spíš přispívaly Ježíšovi, apoštolům na obživu, dávaly jim peníze, aby měli z čeho žít. Potom je také vlastně Marie Magdaléna jmenována právě pod křížem a je jmenována mezi těmi ženami, které Ježíše jdou pomazat.
Svatý Lukáš v sedmé kapitole svého evangelia píše o Marii Magdaléně, že Ježíš z ní vyhnal sedm zlých duchů. Tady musíme říct: „No, my přesně nevíme, co tím chtěl Lukáš říct.“ Ta sedmička není číslo, jako by se řeklo jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, ale to je číslo plnosti. On tím chce asi říct tolik: S Marií Magdalénou, když se setkala s Ježíšem, myslíme ještě s Ježíšem jako kazatelem, se stala velká změna. Asi taková, jako když my vidíme někoho, kdo úplně změnil svůj život, tak řekneme: „Já tě nepoznávám. Ty jsi se úplně změnil. Ty jsi úplně jiný člověk.“ Toto se stalo s Máří Magdalénou, ale Máří Magdaléna má také smůlu, nebo spíš ta její postava. V šesté kapitole, tedy o kapitolu dříve, svatý Lukáš líčí událost, jak je Pán Ježíš na večeři v domě nějakého farizea, který se jmenuje Šimon, a do domu tohoto farizea přijde veřejná hříšnice, tedy prostitutka. Lituje svých hříchů, maže Ježíšovi nohy olejem, pláče, utírá je svými vlasy, ale tam není zaznamenáno jméno této ženy. Přesto mnoho lidí to spojilo a řekli: „To byla Marie Magdaléna.“ To není celkem jaksi možné a není to vůbec pravděpodobné, protože, jak jsem řekl, Marie Magdaléna byla bohatá žena. Ona to neměla zapotřebí.
Tady ten názor, že Marie z Magdaly byla prostitutka, se objevuje od třetího století v Egyptě a drží se úporně jako klíště. A tady ta postava té Máří Magdalény už se toho nikdy nezbavila. Když se zeptáte někoho z lidí, tak řekne: „Jo, to je ...“ Ne! Byla to žena skutečně vyjímečná, která tedy podporovala Ježíše hmotnými prostředky, nelitovala svých peněz, na druhou stranu vidíme, že to byla také žena velmi odvážná a byla to žena, která, když potkala Ježíše, tak se ho držela. A v tomto všem vlastně ona je nám vzorem.
Když se vrátíme ještě trošičku zpátky do Velkého pátku a do toho okamžiku, kdy Ježíš stojí před Pilátem, tak se tady setkáváme vlastně s člověkem, který zastupoval římského císaře. On pobýval v Palestině mezi lety 26-36, dvakrát za sebou měl ten úřad místodržícího neboli prokurátora a byl to člověk, který toužil po moci. Toužil po moci a toužil po penězích a byl ochoten tomu víceméně podřídit všechno. Jeden Žid, jmenoval se Filón a žil v Alexandrii, tedy v Egyptě, napsal o Pilátovi tato slova, není to zrovna lichotivé. Píše o něm: „Pilát je člověk nepoddajné povahy a navíc arogantní, tvrdý, schopný pouze uplácení, násilí, únosů, brutality, mučení, poprav bez procesu, děsivých a neomezených krutostí.“ Toto napsal žid, to nenapsal žádný křesťan. Mohl to napsat proto, že byl v Egyptě, že nebyl v Palestině, že tedy Pilátova moc na něho nedosáhla.
U evangelistů se to různí. Někteří evangelisté jaksi u něho chválí tu snahu, že chtěl Ježíše propustit, ale zase jiní říkají: „To nebude tak, že on by se chtěl zastávat nevinného, ale to je tím, že chtěl udělat něco na truc veleradě.“ Pilát byl člověk, který hnal ty věci do krajnosti, často Židy provokoval a snažil se je právě přimět k tomu vyprovokovat tam povstání. Bylo to proto, že přes Piláta, přes jeho pokladnu také odcházely daně do Říma a on hodně kradl. Samozřejmě, když by tam vzniklo povstání, přišla by armáda, tak by nikdo nic nevyšetřoval a byla by to skvělá příležitost, jak to všechno zahladit, jak to všechno smazat. Toto se mu teda nějak nepodařilo a on těch peněz taky dlouho neužil, protože císař Nero mu nakonec na ty podvody přišel a poslal ho do vyhnanství.
Taková odbočka. Nevím, jestli jste se třeba nedívali na televizi Noe včera, běžel tam film Quo Vadis a tam v tom filmu je Nero zobrazován jako blázen. Nero byl taky krutý, ale nebyl to blázen. Nero byl naopak velmi schopný (v tom je to horší, že byl krutý a schopný) a měl velmi úspěšnou zahraniční politiku Římské říše, nicméně proti křesťanům se stavěl velmi nepřátelsky. Nebyl to hlupák. Že je Nero hlupák, to se taky rozšířilo pod dojmem právě toho románu Quo Vadis a vůbec literárních děl polského spisovatele Sienkiewitze. Je to stejná situace, jako když Alois Jirásek u nás popsal husitské války, jako takovou dobu romantickou, kdy všem bylo dobře, a dobu po skončení třicetileté války, kdy se u nás stavělo, všechno obnovovalo, označil jako dobu temna. Ono to bylo přesně naopak. Takže to jsou takové jakési omyly, které se drží mezi lidmi.
Pilát měl vedle sebe manželku, která, i když byla pohanka, byla zbožná, měla ho ráda a, můžeme říci, nebyla zkorumpovaná, nebyla to postava, která by byla necitelná. V Matoušově evangeliu, to budeme číst příští rok, uslyšíme o tom, jak posílá vzkaz svému muži: Nic neměj s tím spravedlivým. Kvůli němu jsem v noci špatně spala, nebo v noci jsem mnoho vytrpěla.
Římané byli lidé zbožní a sny považovali za poselství od Bohů, a tady právě vidíme tu její jakousi úctu k tomu, co se jí zdálo, ale také tu lásku k svému muži. Ona chce, aby se vyhnul komplikacím. Nicméně on to neslyší. On hraje jinou hru. On se snaží rozdělit ty židy a nabízí jim, že jim propustí vězně. Mimochodem, tam se říká, že „toto staré privilegium“. Tento starý zvyk není nikde jinde citován, není nikde jinde znám. Je docela možné, že si ho Pilát i vymyslel pro tu chvíli, protože si říkal: „Takhle se z toho vymaním, dostanu se z toho,“ a nabízí jim, že jim propustí buď Ježíše nebo Barabáše.
Kdo to byl tady ten Barabáš? Patřil do skupiny lidí, kterým se říká zéloti anebo Římané jim říkali síkáry. Síka je taková kratší dýka, kterou oni nosili pod šaty schovanou, a jestliže uviděli někde o samotě nějakého římského vojáka, úředníka římského nebo někoho, kdo spolupracoval s Římany, tak ho nezřídka zabili. Často zezadu, ze zálohy. Samozřejmě byli chyceni, málokdy se jim podařilo utéct, a museli počítat s tím, že tedy budou postaveni před soud, odsouzeni a popraveni. Do určité míry to byla také taková sebevražedná mise. Byli to lidé, kteří se domnívali, že násilím, brutalitou, zabíjením pomohou svému náboženství, své vlasti, svému národu. Vidíme, to je stejné u všech těch sebevražedných útočníků tenkrát i dneska. Oni si myslí, že tím něco změní a že tím někomu pomohou. To není pravda.
Takže tenhle Barabáš se dostal do vězení za vraždu právě nějakého vojáka, úředníka nebo někoho podobného, ale v mnoha očích lidí byl hrdinou, a proto ti lidé to měli těžké, koho si zvolit, koho vybrat. Buď tedy kazatele, který hlásá jakousi morální očistu národa anebo bojovníka, který se zbraní vystoupil proti nenáviděným Římanům. Pro obyčejné lidi to bylo velmi těžké se rozhodnout.
Několik starý rukopisů udává ještě jednu podrobnost. Co je jisté, tak je jisté to, že Barabáš, to je příjmení, to není jméno. Znamená to „syn otce“, „bar abba“. Bar je syn, abba je otec (i Ježíš několikrát použil toto oslovení pro Boha, pro svého nebeského Otce) a několik těch rukopisů říká, že Barabáš se jménem jmenoval Ježíš. Ježíš znamená hebrejsky „Bůh je spása“, Jehošua, a bylo to jméno velmi oblíbené a velmi časté mezi Izraelity. V tom případě by to bylo ještě komplikovanější, protože Pilát by jim potom říkal: „Mám vám propustit Ježíše Barabáše anebo Ježíše nazývaného Kristus (Kristus znamená Pán)?“ A chtěl ty lidi nějakým způsobem rozdělit. Nepodařilo se mu to, protože kněží řekli: „Vyberte toho hrdinu. Ten si nezaslouží, aby zemřel v římském vězení.“ A tak křičeli: „Barabáše!“ a tak to dopadlo, jak to už známe.
Nakonec bych chtěl říct to, že se tam objevuje několikrát slovíčko zločinec, ať už Barabáš byl zločinec nebo když velekněží žalují na Ježíše před Pilátem, tak říkají: „Kdyby nebyl zločinec, tak bychom ti ho nevydali.“ V tomto případě zločinec neznamená kriminálník, jako že něco ukradl nebo i třeba někoho zabil, ale znamená to, že se staví na odpor proti Římanům. My bychom spíš řekli povstalec. U Ježíše tím ti velekněží chtěli říct: „Neuznává císaře, neodvádí nebo nechce platit daně,“ a takhle. Bylo to vlastně takové to, co my bychom dnes označili za zločin takzvané velezrady. Vždycky, jak se použijí tady tato velká slova pro tu zradu, velezradu a takhle, tak málokdo má odvahu těchto lidí se zastávat a zkoumat, jestli je to vůbec pravda.
Budu končit. Bratři a sestry, osudy všech těchto lidí nám mohou být nějakým ponaučením - ty kladné, abychom je následovali, ty záporné, aby nám byly varováním, ale stejně bych skončil tím, co jsem říkal na začátku. Podívejme se na Marii z Magdaly a uvědomme si: Ježíš Kristus k nám přichází, často nepozorovaně, často ho nevidíme, ona ho taky hned nepoznala, ale protože ho hledala, On ji oslovuje a dochází k tomu setkání. Vždycky tam musí být ty dva momenty: lidské hledání, snaha nalézt, a potom Bůh, který přichází, aby se nalézt nechal. Bůh přichází, jde o to, abychom my ho hledali.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, o každých Velikonocích prožíváme ten příběh Ježíše Krista, jeho utrpení, smrti, a především tedy zmrtvýchvstání. A já bych teďka chtěl vyprávět jiný příběh. Je to vlastně příběh, jak se říká, z východu, z perské moudrosti.
Ten příběh vypráví o šáhovi, který byl nespravedlivý, který byl vyloženě zlý a rád dělal svým úředníkům, svým ministrům různé, jak se říká, naschvály. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli téměř závěr Matoušova evangelia a svatý Matouš se tady v některých formulacích záměrně vrací na začátek, na začátek svého díla. Začíná z takové té situace, kterou všichni dobře chápeme a rozumíme tomu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, jak asi většina z nás ví, doba velikonoční je zaměřena navenek. Doba postní je zaměřena dovnitř, člověk se má soustředit. Doba velikonoční je zaměřena na vnější akci, na to, čemu se říká mise, misie, zvěstování evangelia. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, budeme teď číst, hlavně ve velikonočním oktávu, ale i v dalších nedělích, o tom, jak Ježíš přichází ke svým učedníkům. Většinou ti učedníci jsou smutní, takoví zaražení, bázliví, a on přichází, aby tento stav změnil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.04.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; žalm Žl 16; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, nacházíme se na samém konci velikonočních svátků. Vlastně to, čemu se říká Velikoční třídení skončilo včera večer a dnešním dnem začíná doba velikonoční. V podstatě jsme se po pět dnů scházeli tady v kostele, abychom si připomínali takové, můžeme říct, ústřední okamžiky naší spásy, naší záchrany. Více...