Rubrika
HomilieŽít jako dar
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.12.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, víceméně všechny texty, které jsme dnes slyšeli, jsou spolu nějak myšlenkově propojeny, víc, než by se třeba na první pohled zdálo, a spojuje je ta myšlenka radosti. Ale radosti ne jenom nějaké, ale radosti z toho, že Pán je blízko.
Ti naši předkové, když označili tu třetí neděli adventní za radostnou neděli nebo latinsky se říká gaudete, je to právě podle těch slov, která napsal Pavel Filipanům, tak spíš měli na mysli to, že advent už se překlopil do své druhé poloviny a že se blíží jeho konec. Proč? No, protože dřív doba adventní byla spojená s půstem, který svým způsobem vyvrcholil na Štědrý den, na Štědrý večer, kdy se jedla ryba, což bylo postní jídlo nebo maso, které bylo možné jíst v postě.
My už dobu adventní prožíváme jinak. Spíše v tom smyslu duchovním, v tom smyslu přípravy. I my se možná máme ptát, jako se ptali ti lidé svatého Jana Křtitele: „Co máme dělat?“
Ty texty, které jsme právě slyšeli, nám předkládají různé lidi v různých situacích. První, koho jsme slyšeli, byl prorok Sofoniáš. Když se to řekne, nikdo vlastně ani neví, kdy žil, co dělal a takhle, a přece jsou známa jeho slova. Jsou známa proto, že byla zhudebněna a je to takzvaná sekvence Dies irae. Dies irae, dies illa. To je Den hněvu, den onen, kdo bude moci obstát a tak dále. To jsou slova z knihy proroka Sofoniáše.
Jeho spisek je krátký, tři kapitoly. V prvních dvou kapitolách napomíná, burcuje velmi zostra a ta třetí kapitola, z toho jsme slyšeli ten závěr: „Jásej, raduj se. Hospodin zrušil trest.“ Protože přes všechno to burcování připomíná Sofoniáš, Hospodin nechce trestat. Naopak Hospodin se raduje z našich úspěchů a raduje se z toho, když dokážeme svůj život nějakým způsobem obnovit, když najdeme, jak se říká, tu správnou cestu.
Sofoniáš prorokoval někdy kolem roku 630 před Kristem a zase vládl král Josiáš. Ti králové, kteří vládli před ním, uctívali modly, a Josiáš stál na jakémsi rozcestí a teď hledal, co má dělat. Prorok přichází, aby ho postrčil a Josiáš, říká se, že slyšel kázání právě proroka Sofoniáše, a přijal, poslechl jeho výzvu a zahájil to, čemu se říkalo reforma – náboženská, politická, vůbec reforma celého života izraelského národa. Tedy Sofoniáš je ten, který mluví k těm, kteří třeba ani nevědí, kteří si nekladou tu otázku: „Co máme dělat,“ nebo: „Máme to dělat jinak, máme to dělat líp?“
Dnešní žalm, to nebyl žalm. To byla kniha proroka Izaiáše. Je to ze spisku, kterému se říká Kniha Emanuel, je to 6. až 12. kapitola celého toho spisu proroka Izaiáše, ten spis má 66 kapitol a tady je to známe proroctví, kdy prorok přichází ke králi Achabovi a říká: „Žádej znamení,“ a on říká: „Nebudu pokoušet,“ a prorok tedy říká: „Sám Bůh dá znamení. Panna počne, porodí syna. Dáte mu jméno Emanuel, Bůh s vámi.“
Tedy Izaiáš mluví k lidem, kteří si nechtějí položit tu otázku, kteří si nekladou žádnou otázku, jako jestli je to dobře, špatně. Jsou to lidé, kteří jsou spokojení s tím svým způsobem života a nic na tom nechtějí měnit.
A teď se dostáváme vlastně k Janu Křtiteli. Jan káže a lidé se ptají: „Co máme dělat?“ V této otázce je totiž uznání viny. Je to trošku nenápadné, nenásilné, ale když někdo říká: „Co mám dělat, jak se mám chovat dál?“ tak vlastně uznává, že předtím bylo něco špatně, že něco mělo být nějak jinak a že ten člověk to chce změnit, že to chce zlepšit.
Jan dává vlastně několik příkladů. Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí. Kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně. Nejde tady o to, čemu bychom řekli spravedlnost, že se má člověk rozdělit, o morálku, jak ji známe z katolického pohledu. Tady jde o něco jiného. Je to myšlenka, která se táhne celým Starým zákonem. Izraelité, když už šli z Egypta, tak jim Mojžíš pořád opakoval: „Bůh vám tu zemi dává jako dar. Vy ji dostáváte z rozhodnutí Hospodina jako jeho dar.“ To znamená vlastně, darem je všechno, co vyrostlo z té země, darem jsou třeba i ty ovce, které se na té zemi pasou, a tak dále. Tedy žít jako dar. V teologickém chápání se tomu říká ekonomie daru.
Druhým protipólem je ekonomie vlastnění. V okamžiku, kdy Izraelité se domnívali, že to vlastní, tak museli do babylónského zajetí. Protože přestali být věrni té smlouvě, přestali chápat svoji existenci v zaslíbené zemi jako darovanou.
Jestliže vím, že všechno, co mám, je dar, tak se k tomu chovám úplně jinak, než když zdůrazňuji: „Já jsem se na to nadřel, já jsem to získal vlastní šikovností. Co já bych se tady s kým o cokoliv dělil.“
A teď to další, ty dva příklady lidí – celníci, vojáci. Proč zrovna tyto dva příklady? Tady svatý Jan Křtitel jistě mluvil i k dalším lidem, k dalším skupinám, ale svatý Lukáš z toho vypíchl tady tyto dvě skupiny, o kterých bude mluvit v celém svém evangeliu, a dnes začíná. Celníci- hříšníci, všichni to věděli, vybírají peníze. Vybírají víc, než by měli, zůstává jim z toho, kradou a navíc vybírají pro okupační mocnost. Kdyby ta okupační armáda nedostávala tyto peníze, tak by měla vážné problémy. Takže oni umožňují existenci toho zlého systému. Ze všech těchto důvodů celníci byli považováni víceméně za to nejhorší.
A Lukáš o nich mluví schválně, protože nás samozřejmě napadne otázka: „A může Bůh odpustit všechno? A je ochotný odpustit všem?“ Ano, když člověk lituje a o to odpuštění žádá, tak to není žádný problém. Bůh se raduje z toho, že může odpustit, ale je to právě na člověku, ta svobodná volba, jestli o to člověk požádá nebo nepožádá.
Svatý Lukáš tady tím otvírá ještě jednu kapitolu, která je důležitá i pro nás. Je to v té odpovědi: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ Neříká: „Odejděte z toho zaměstnání, utečte, tohle nedělejte, na ty peníze nešahejte. Je tam obraz císaře, tedy pohana, který o sobě říká, že je Bůh.“ Svatý Lukáš ví, že věřící budou ve světě vždycky v menšině, že jich bude menší část a vždycky budou konfrontováni s tou většinou. A proto vlastně toto je jakýsi návod, jak se chovat. Neutíkat, neříkat: „Já tady k tomuto nepatřím.“ Ale patříme do tohoto světa a vždycky s ním budeme konfrontováni a vždycky budeme muset hledat ten způsob, jak tady s tím žít, jak do svého života zahrnout dobro a jak se postavit zlu.
Je to jakýsi začátek, je to první zmínka o celnících. Bude o nich Lukáš mluvit víckrát. Až dojde k celníku Zacheovi, který je typickým příkladem toho člověka, který jednal a uznával tu ekonomii vlastnění, až k okamžiku, kdy se setkává s Ježíšem, tak objeví, čemu se říká ekonomie daru, a říká vlastně: „To co nepotřebuju, rozdám, protože já jsem objevil jiné hodnoty. Já jsem neztratil, ale já jsem získal jiný pohled na svoji existenci, na svět, na všechno kolem mě.“
Tou druhou skupinou jsou vojáci: „Nedopouštějte se násilí.“ Je tom možné? No možné to je, ale pak to nebudou vojáci. Protože vojáci vždycky více nebo méně se dopouštějí násilí. To je vojenství. V okamžiku, kdy selžou prostředky nějaké domluvy, nějakého jednání, nastupuje armáda, a to je síla. A tady vlastně Jan Křtitel de facto popírá tady to jejich poslání, to jejich postavení. Je to poprvé, kdy je tady zmínka o vojácích, a bude to zase pokračovat. Vyvrcholí to setníkem, který řekne pod křížem: „Toto byl Boží Syn.“
Ale z našeho pohledu je tam ještě jeden setník, který je velmi inspirující. To je ten setník, který má nemocného sluhu. Přijdou židé a řeknou Ježíšovi: „Velmi miluje náš národ. Postavil nám synagogu. Bylo by dobré, abys uzdravil jeho sluhu.“ Tedy je to voják, který neboří. Armáda většinou boří. Ale je to voják, který staví, a přestává být vlastně vojákem a stává se někým úplně jiným. A nakonec je pochválen za ty svoje slova: „Pane, já si nezasloužím, abys přišel ke mně domů, ale řekni jen slovo a můj sluha bude zdráv.“ A Ježíš řekne: „Takovou víru jsem v Izraeli nenašel.“
Bratři a sestry, stojíme vlastně na začátku Lukášova evangelia, které nás bude provázet celý letošní liturgický rok, a i my si máme položit tu otázku: „Co dělat? Co mám dělat?“ A jak s tím naložíme nebo co uděláme? Já jsem včera hodně pozdě večer listoval v jedné knížce a našel jsem tam takový krátký příběh a myslím, že velmi vhodný jako odpověď na tu otázku, co dělat.
Je o člověku, který přijal práci dřevorubce. Ukázali mu, kde má kácet, nafasoval sekyru a pustil se do práce a říká si: „Nesmím tady toho vedoucího zklamat, aby viděl, že nenajal žádného lenocha,“ a první den pokácel osmnáct stromů. Byl pochválený, dobrý. Říká si pro sebe: „Zítra pokácím dvacet.“
Jde do práce, pracuje velmi usilovně a pokácí jich jenom patnáct. Říká: „To je nějaký divný, musím jít spat dřív, víc se najím, abych měl větší sílu.“ No, další den asi jenom dvanáct.
„Tak musím jít spat ještě dřív.“ Jde spat ze slepicema a další den, no osm. Další den pět. Pořád to jde dolů, až jednoho dne za půl dne pokácí dva.
A už si říká: „No, to mě vyhodí.“ Tak jde za tím vedoucím, za tím předákem a říká: „Já jsem tady, abych nějak vysvětlil, já dělám, seč mi síly stačí. „Chtěl jsem, aby ten můj výkon stoupal, ale ono to klesá. Já nevím, co mám dělat, nevím, co dělám špatně.“
Teď ten předák se na něho podíval a povídá: „A kdy jste nabrousil sekyru?“ A on říká: „No nikdy. Jsem neměl čas. Já jsem pořád jenom kácel.“
Bratři a sestry, doba adventní je dobou, kdy je potřeba, obrazně řečeno, nabrousit sekyru, dát si ten čas a vidět věci v souvislostech, tak jak nám to předložily třeba ty dnešní texty. Abychom viděli, že jsme pozváni k tomu, co říká svatý Pavel Filipanům: „Pán je blízko.“ Jsme pozváni k tomu, abychom s ním byli blízko, abychom se z toho radovali a abychom z tohoto poznání měli v sobě pokoj.
Kéž se toto Boží slovo na nás naplní.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme v evangeliu slyšeli o tom, jak Jan Křtitel vystoupil a jak začal učit, nebo spíš řekněme vybízet k nápravě života. A dnes jsme slyšeli pokračování. Je to pokračování, které mnohé překvapí. „Co máme dělat?“ ptají se ti lidé. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď právě vyslechli, obsahují velké množství krásných myšlenek a jsou vybrány tak, aby navozovaly tu atmosféru radosti. Není tím míněno nějaké, jak se říká, laciné veselí. Není tím myšlen okamžik, kdy člověk začne třeba něco pít a tak, aby zapomněl na starosti, které má. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.12.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, dnešní první čtení by se dalo shrnout do jedné věty, kterou jsme slyšeli v evangeliu: Lid byl plný očekávání. Očekávání něčeho dobrého a něčeho pěkného, krásného.
V jaké době tedy žil prorok Sofoniáš? Kdy to bylo a co se kolem něho dělo? Prorok Sofoniáš mluvil někdy mezi lety 640 až 610 před narozením Pána Ježíše, a zase byla to doba taková těžká. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.12.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, pokusíme se dnes zamyslet nad tím, jaký význam má advent, k čemu je advent. Mnoho lidí neví - neví, co s tímhle obdobím. Různě z rádií, z televizorů už se útočí na Vánoce, už se tam mluví o Vánocích a doba adventní se ztrácí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.12.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, takže jsme slyšeli výzvu apoštola Pavla, že se máme radovat, ale na to by asi většina nás řekla: „Pokud jde o mne, já bych se rád radoval, radovala, ale když na světě je tolik problémů, tolik úzkosti. Více...