Rubrika
HomilieMít čas jeden pro druhého
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.12.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, dnešní první čtení by se dalo shrnout do jedné věty, kterou jsme slyšeli v evangeliu: Lid byl plný očekávání. Očekávání něčeho dobrého a něčeho pěkného, krásného.
V jaké době tedy žil prorok Sofoniáš? Kdy to bylo a co se kolem něho dělo? Prorok Sofoniáš mluvil někdy mezi lety 640 až 610 před narozením Pána Ježíše, a zase byla to doba taková těžká. V té době všude kolem Judského království vládli Asyřané. Asyřané byli velmi dravý a velmi útočný národ, který si podrobil mnoho zemí, a Asyřané byli první, kteří začali provádět na těch porobených územích tu taktiku stěhování lidí. To znamená, že vzali celý národ nebo většinu toho národa a přestěhovali ho úplně do jiné země a na jejich místo zase někoho jiného. Takže byl to takový nelidský kolotoč s lidmi, které vytrhli z jejich země, z jejich vlasti a někam je přesunuli.
Oni takhle zabrali i část Judska a ten zbytek, který zůstal judským králům, byl v jejich područí. To znamená, musel jim odvádět daně, dost vysoké. Takže judští králové se báli. Báli se Asyřanů a aby se jim zavděčili, odpadli od Hospodina, od víry v Boha a začali uctívat pohanské modly. A takhle to šlo dosti dlouhou dobu a samozřejmě to mělo neblahý vliv na lidi, protože když ti, co jsou dole, vidí, co se děje nahoře, tak si řeknou: „Když mohou oni, tak proč ne já?“ a šlo to s nimi skutečně, jak se říká, s kopce.
Ale teď se začíná blýskat na lepší časy. A sice vliv Asýrie slábne, Asýrie spěje ke svému zániku a oni jednak cítí, že budou mít svobodu, a cítí, že by tu svobodu mohli využít nejenom k tomu, že obnoví svůj stát, svoje státní zřízení, že budou stavět a budovat po té stránce hmotné, po té stránce vnější, ale že by bylo možné taky něco udělat s tím, čemu se říká hodnoty duchovní, náboženské. A tady právě do toho přichází prorok Sofoniáš, který oznamuje, že to bude jednak možné, a jednak je k tomu přímo vybízí.
My jsme slyšeli na začátku čtení z knihy proroka Sofoniáše, ale to není žádná kniha, ono to má tři kapitoly a my jsme četli závěr třetí kapitoly. Je to spíš takový spisek, dílko. Je jasné, že nebyly zaznamenány všechny výroky tohoto proroka, byla zaznamenána jenom menší část, ale tento prorok, i když se řadí mezi dvanáct malých proroků, jeho význam dost velký. Je jiný, než my bychom čekali. On mluví o dni Hospodinově a o pokoře. Mluví o tom, že den Hospodinův přijde.
První, co vlastně znamenal tady ten den Hospodinův, tak oni si pod tím představovali soud. Soud nad těmi, kteří udělali něco špatně, ti budou odsouzeni, a ti, kteří konali dobro, budou odměněni. Bohužel v průběhu věků, hlavně potom ve středověku, z toho soudu zůstala jenom ta první část: Zlí budou potrestáni. O té druhé části už se nemluví, že Bůh v okamžiku, kdy přijde, tak také přijde se svojí odměnou.
Ale my víme, že ten první den Hospodinův proběhl vlastně úplně jinak. Co to je? No, Vánoce, narození Ježíše Krista. To je den Hospodinův! Nekonal se žádný soud, nekonalo se žádné řízení, ale přišel Boží Syn. Proběhlo to úplně jinak, než oni čekali. Tady je potřeba říct, že z toho prvního dne Hospodinova se radovali ti, kteří byli připravení.
Když se vrátíme zpět k proroku Sofoniášovi. On svým kázáním nějakým způsobem obrátil mladého krále. Ten král se jmenoval Josiáš, a ten král se velmi nadchl pro reformu – pro reformu státu, jak zřízení, tak pro reformu duchovního života. Pro obnovu chrámu, obnovu bohoslužby a všeho, co s tím souvisí.
A potom ještě prorok Sofoniáš měl na někoho vliv, a sice na proroka Jeremiáše. Jeremiáš je Sofoniášovým žákem, Sofoniáš jeho učitelem. Tedy tento člověk, který, my bychom řekli, toho mnoho neznamenal, mnoho neřekl, mnoho toho nenapsal, měl velký vliv. Svým kázáním obrátil krále a vyučil následovníka, jednoho z největších proroků, Jeremiáše.
Bratři a sestry, pro nás to má být připomínka toho, že každé dobro, které vykonáme, má své místo. Může se nám zdát a můžeme si říct: „Neztratí se to někde? Má to nějaký význam? Co to zmůže, to, když tady udělám něco dobrého?“ Hodně to zmůže. Mnoho to zmůže a Bůh s tím počítá.
Jméno Sofoniáš se dá přeložit jako Bůh uchoval nebo Bůh nějakým způsobem zachránil anebo také dokonce Bůh skryl. Je ten výklad toho jména poměrně široký: Bůh uchoval, Bůh zachránil, Bůh skryl.
Co uchoval? Uchoval naději. Uvědomme si, že oni, když žili pořád ve strachu: Přijdou Asyřané, budou nás stěhovat, to se nežije dobře v takovém permanentním strachu. Ale teď prorok říká: „A teď to skončí. Teď to skončí a už se nebudete muset bát. Čeká vás lepší budoucnost, radostnější budoucnost.“ Ten Boží plán je plánem záchrany, plánem odpuštění, plánem přijetí. A to jsou všechno důvody k radosti.
Tato adventní neděle je nazývána radostnou nedělí. Je to nejenom proto, že se Vánoce blíží, ale před II. vatikánským koncilem v době adventní byl půst, a když už byla ta předposlední neděle, tak oni se radovali z toho, že už ten půst končí, že nastávají dny radosti, dny oslavy.
Bratři a sestry, umíme se radovat? Umíme správně oslavovat? Už se to blíží. Měli bychom o tom přemýšlet, jak to správně oslavit. Našim oslavám, naší radosti se do cesty staví především dvě překážky. Tou první překážkou je, že pořád spěcháme, že to máme podle kalendáře nalinkováno: V deset musím být tam, o půl dvanácté onde, a takhle pořád. K oslavě je potřeba především čas. Všimněme si, že ve Starém zákoně, když se něco slaví, tak se to slaví několik dnů, zpravidla týden. Oni to berou tak, že když se někde sešli, tak aby už tam spolu byli nějaký čas, nějakou chvíli.
Před nějakou dobou jsem tady vykládal zkušenost z Říma, kdy nám tam kolegové kněží, kteří byli z Afriky, říkali: „Mše hodinu u nás? To bysme dostali, že jsme to odflákli.“ Ti lidé hodinu nebo i víc často na tu mši jdou, často pěšky. No, a ta mše trvá dvě, tři hodiny, že jo. Oni u toho tancují. My jsme si z nich dělali legraci, že když přináší ty dary, že udělají krok dopředu a dva kroky dozadu. A oni říkají: „Né, to má všechno svoje místo, to tam patří.“ A potom ti lidé, když ta mše skončí, tak si někde sednou, vybalí oběd, nají se, pobesedují a domů jdou až v podvečer. Oni tu neděli skutečně prožijí spolu. Bratři a sestry, a to jde: Mít čas jeden pro druhého.
Tam je to, že třeba ti lidé se celý týden neviděli nebo takhle, že jsou z větší dálky. My se vidíme i přes týden, ale uvažujme o tom. Mít čas jeden na druhého. Každá správná oslava potřebuje čas. Není možné přijít a říct: „Tak já tady budu půl hodiny a pak už zase musím utíkat.“ To není oslava.
No, a druhá věc, která se nám staví do cesty, je taková naše studenost, jinak se to říct nedá, chladnost. Právě i Italové říkají o nás: „Dobrý, vy tu víru prožíváte, ale vy jste takoví studení.“ Je pravda, že jestli někdo umí slavit tady v Evropě, tak jsou to Italové a Španělé.
Proč? Proč jsme takoví, jací jsme? Víte, do určité míry je to dáno výchovou, že odmalička nám říkali: „Nevyrušuj! Nemluv nahlas! Nekřič, teď mluví dospělí! V klidu tady seď, nedupej, neskákej, nesměj se nahlas,“ a já nevím co. Potom, když třeba jsou kluci starší, něco se nedaří a on začne natahovat, tak se mu říká: „Nebreč, nejsi baba! To zvládneš.“ To všechno má za následek to, že v člověku se nějakým způsobem utlumují city, emoce, že v něm zůstane to, že ukazovat city, ukazovat emoce, že to je špatně. Není to špatně. Pravda je to, že všeho moc škodí. Všechno má své místo, ale i city, emoce patří k našemu životu. Především, když se něco slaví, tak je namístě je projevit. Patří to k sobě.
Bratři a sestry, budeme slavit Den Hospodina. Den Hospodina, který je velmi pěkný, myslím ten svátek. Je pěkný, je nejkrásnější v roce, protože slavíme příchod dítěte. Je to svátek, který mohou slavit úplně všichni lidé, i ti, kteří jsou nevěřící. Pro nás věřící v tom dítěti přichází Zachránce, Spasitel. To všechno jsou důvody k radosti. Přemýšlejme o tom, jak letos oslavíme tento Den Hospodinův. Uvědomme si, že on přichází proto, aby se mohl radovat každý z nás, jeden každý z nás osobně.
Tak to nepropásněme!
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme v evangeliu slyšeli o tom, jak Jan Křtitel vystoupil a jak začal učit, nebo spíš řekněme vybízet k nápravě života. A dnes jsme slyšeli pokračování. Je to pokračování, které mnohé překvapí. „Co máme dělat?“ ptají se ti lidé. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď právě vyslechli, obsahují velké množství krásných myšlenek a jsou vybrány tak, aby navozovaly tu atmosféru radosti. Není tím míněno nějaké, jak se říká, laciné veselí. Není tím myšlen okamžik, kdy člověk začne třeba něco pít a tak, aby zapomněl na starosti, které má. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.12.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, víceméně všechny texty, které jsme dnes slyšeli, jsou spolu nějak myšlenkově propojeny, víc, než by se třeba na první pohled zdálo, a spojuje je ta myšlenka radosti. Ale radosti ne jenom nějaké, ale radosti z toho, že Pán je blízko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.12.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, pokusíme se dnes zamyslet nad tím, jaký význam má advent, k čemu je advent. Mnoho lidí neví - neví, co s tímhle obdobím. Různě z rádií, z televizorů už se útočí na Vánoce, už se tam mluví o Vánocích a doba adventní se ztrácí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.12.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 3,14-18a; 2. čtení Flp 4,4-7; evangelium Lk 3,10-18;
Bratři a sestry, takže jsme slyšeli výzvu apoštola Pavla, že se máme radovat, ale na to by asi většina nás řekla: „Pokud jde o mne, já bych se rád radoval, radovala, ale když na světě je tolik problémů, tolik úzkosti. Více...