Rubrika
HomilieDívejte se na fíkovník a snažte se jednat podobně
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.11.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede znovu do Jeruzaléma těsně před velikonoční svátky, kdy Ježíš byl ukřižován a vstal z mrtvých. Říká se tomu eschatologická řeč. Eschatologie se zabývá, jak se říká, posledními věcmi člověka, posledními věcmi tohoto světa, soudem, druhým příchodem Kristovým, životem v oslavení. A Ježíš dává apoštolům a vůbec učedníkům, svým učedníkům (je to text, který je adresovaný všem těm, kteří se k němu hlásí) dává jakési rady, jak prožít tu dobu, než on znovu přijde.
My bychom to řadili jinak. Podle nás jsou ty výroky řazeny nelogicky. Ty výroky se totiž týkají právě těch Velikonoc, především Ježíšova ukřižování a jeho oběti na kříži. Některé se potom týkají konce Jeruzalémského chrámu v tom smyslu té první židovské války, kterou vedli Židé s Římany a na jejím konci byl zničený Jeruzalém a Jeruzalémský chrám. Izraelité v té době, kdy žil Pán Ježíš, spojovali konec Jeruzalémského chrámu s koncem světa. A Ježíš mimo to ještě mluví právě o svém druhém příchodu a o konci světa jako o konci času, o tom, že skončí to, jak to tady známe.
My bychom to řadili asi chronologicky, od toho nejbližšího k tomu nejvzdálenějšímu, a striktně bychom ty události od sebe oddělovali. Ježíš to nedělá, v této řeči nepostupuje po té časové lince, jak by se to řeklo, od té události, která je nejblíž, k té, která bude nejvzdálenější, ale prolínají se ty výroky a Ježíš spojuje ty výroky podle toho, jak ty události spolu vnitřně souvisí.
Pro nás je to už méně přehledné, hůře pochopitelné. Ale jestli nás to potěší, tak ti apoštolové s tím měli problémy a vlastně hledali, potom později si uvědomili, o čem Ježíš mluvil, až se to právě třeba o těch Velikonocích stalo.
Takže co Ježíš říká? Začíná to: „V těch dnech po velkém soužení.“ Co je to to velké soužení? No, to je veškeré zlo. To je zlo, které se sem dostalo po dědičném hříchu. Jsou to i různá neštěstí jako katastrofy a takhle, ale především je to zlo, které člověk působí člověku. To je to největší soužení.
Do toho slova soužení patří to soužení, které měli apoštolové a Ježíšovi učedníci, když Ježíš zemřel na Velký pátek, samozřejmě je to ta Ježíšova oběť. Můžeme do toho zahrnout pronásledování církve, můžeme do toho zahrnout všechny totalitní systémy, můžeme do toho zahrnout i násilí, které se stalo v uplynulém týdnu. To všechno je soužení, které člověk působí člověku.
Ježíš zdůrazňuje a začíná schválně tady tímto, aby varoval. Ale pak říká: „Po, až to skončí, tak potom se zatmí slunce a měsíc přestane svítit. Hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.“ Toto když slyší všichni milovníci různých katastrof a různých teorií, tak zajásají, že bude teda katastrofa. My se taky trošku zachvějeme a říkáme si, jak to bude.
Tak v první řadě tady Ježíš mluví třeba i o tom, že teda na Velký pátek po jeho ukřižování v Jeruzalémě a v okolí nastala tma. Nebylo vidět svit slunce. Slunce svítilo dál, ale tam to nebylo vidět. Ale jinak je to obraz. Je to obraz existence jak my ji tady známe. Slunce a Měsíc, to jsou tělesa, která odměřují čas. V době Pána Ježíše nikdo neměl kapesní hodinky, aby se podíval, kolik je hodin, ale podle toho, kde stálo Slunce, kde byl Měsíc, podle toho se určoval čas. Jednak jednotlivé dny, ale taky roky, měsíce a všechno ostatní. A Ježíš tím říká: „Tato realita, která plyne v čase, jednou skončí.“
Další realita, kterou my zníme, je právě prostor, a prostor je definován hvězdami a těmi tělesy a tím, čeho my jsme součástí. A Ježíš říká, to se celé zachvěje. Zachvěje se to, protože on přijde. „Uvidí přicházet Syna člověka s velkou mocí a slávou.“ A přijde ne jako ten, který to nějakým způsobem rozpoutává, ale přijde jako ten, který právě od toho všeho zachraňuje.
Ježíš tady celým tím obrazem dává takový kontrast. Je slovo lidské. Slovo lidské často přináší to soužení. A pak je to slovo Boží. První slovo měl Bůh, když stvořil svět. A poslední slovo bude mít zase Bůh, když ten svět dokončí, dotvoří. Ne člověk. V dějinách bylo „x“ lidí, kteří tvrdili, že mají nějaké poselství a jak jejich slova jsou důležitá a takhle. Ne. Boží slovo, Boží jednání je důležité. Slovo a jednání Boha je to stejné.
A Ježíš zdůrazňuje a říká: „Já přijdu jako zachránce.“ Jako přišel jako zachránce, když se narodil v Betlémě a umřel v Jeruzalémě, znovu přijde jako Vykupitel od všech těch soužení, od všeho toho zla. Přijde jako ten, který to ukončí, který už řekne prostě jednou, dost.
„Pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran.“ Poslaný je apoštol, anděl je zvěstovatel. Tedy zpráva o jeho příchodu bude zvěstována všem. Na nikoho se nezapomene, nikdo nebude opominut. Pošle je, aby shromáždil. Právě znakem všech těch soužení, znakem násilí a toho všeho je rozdělení. Rozdělení, že lidé spolu nemluví, že jsou nepřátelští, ale i to rozdělení v tom smyslu, že když dojde právě třeba k nějakému výbuchu, tak v člověku převládne pud sebezáchovy a ten člověk se neohlíží doleva doprava, a utíká. Zapomíná na všechny ostatní a chce si zachránit především svůj život. Těm lidem to nelze nijak vyčítat, nelze jim to mít za zlé. Já to uvádím jako příklad právě jako to, co dělá zlo. Rozděluje, vykopává příkopy, vede člověka k tomu, že se zajímá jenom sám o sebe. A Ježíš říká: „Já přijdu, abych shromáždil, abyste se dali dohromady. A nejenom, že budu čekat, až vy přijdete, ale já se postarám o to, abyste mohli přijít. Já vám v tom pomohu. Já budu ten, kdo vás bude aktivně vyhledávat.“
A teď se celý ten obraz mění a Ježíš říká nebo pronáší své poslední podobenství v Markově evangeliu, je to podobenství o fíkovníku. A je to podobenství, které zase prostupuje všemi těmi rovinami. Trochu jsem bádal a studoval, proč je ten fíkovník pro Ježíše tady v tom podobenství tak důležitý. Na jaře větve fíkovníku se začnou nalévat mízou a tvrdé větve změknou. Objeví se listy, fíkovník totiž nekvete, a hned na tom kmeni se objeví plody, fíky. Plody fíku dozrávají jako první, úplně ze všech plodin nejdříve. A fíkovník plodí během celého léta až do podzimu, a zase končí jako poslední. Mezi jeho listy by mělo být možné víceméně každý den najít alespoň jeden ten fík. Známe tu situaci, kdy Ježíš hledá, nenachází a potom ten fíkovník prokleje. Protože bylo obvyklé, bylo normální, že by tam ten fík měl být.
A Ježíš používá tento obraz pro vylíčení toho, jak my se máme chovat. On sám je první dozrálý plod fíkovníku. Na Velký pátek on sám vydal ten nejlepší plod. A říká: „Než já přijdu podruhé, tu dobu, kdy jste na této zemi, tak se máte chovat jako ten fíkovník.“ Protože mnozí lidé se ho ptali: „Jak se máme chovat, jak se máme zachovat k tomu zlu a takhle, a tady toto všechno.“ On říká: „Nemělo by vás to zneklidnit, nemělo by vás to rozhodit. Vy byste se měli soustředit tady na to úsilí. Jako ten fíkovník poskytuje radost každému, kdo tam najde ten fík, občerství se, nasytí se, tak to je vaše poslání. Vykonat co nejvíc dobrého, udělat co nejvíc pěkného.“
Znovu se to zase celé mění, ta scéna, a Ježíš říká ten výrok: „Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane.“ Z toho právě někteří vyvozovali, že musí ten jeho druhý příchod být velmi brzo a ptají se, jak to že ještě není, když tím toto sliboval. Ježíš tady v tuto chvílí mluví o těch prvních Velikonocích, o tom, co oni zažijí opravdu za pár dnů. Ujišťuje a říká znovu to, co jsme slyšeli na začátku, nebe a země pominou, ta realita jak ji znáte, skončí, ale moje slovo nepomine. Na rozdíl od slova lidského, na které se často nedá spolehnout, to slovo Boží je něco, s čím můžeme počítat.
A samozřejmě apoštolové se ptali, kdy? Kdy to bude? O té hodině. Uvědomme si, že „o hodině“ mluví Ježíš, když mluví o svém utrpení. Na Zelený čtvrtek, až bude v Getsemanské zahradě, říká a prosí: „Je-li možné, ať mě mine tato hodina.“ „Vždyť kvůli této hodině jsem přišel.“ Tedy není to nějaký údaj jako časový, ale je to spíš událost naší záchrany, s kterou máme pevně počítat.
Ježíš neříká apoštolům, kdy přijde podruhé. Naopak připomíná a říká: „Je dobré, když to nebudete vědět.“ Proč? Ze dvou důvodů. Jednak když bychom to věděli, tak by nám hrozilo nebezpečí, že nás to takzvaně paralyzuje, že člověk nebude dělat nic, strachy bude, jak se říká, bez sebe. Anebo že bychom si řekli, tak to je zadlouho, tak teď ještě nic, teď se nemusím snažit, anebo budu se snažit ten jediný ten nebo ten okamžik, až se to bude blížit, a to předtím bychom nějakým způsobem promarnili. Promarnili bychom třeba hodně příležitostí, ale také bychom byli nevšímaví třeba k radostem, k darům, které dostáváme, které zažíváme, které jsou kolem nás.
Takže bratři a sestry, když to nějakým způsobem shrnu, Bůh není tvůrce nějakých katastrof a soužení, to jsou spíš lidé. A on říká: „Přijdu, abych vás od toho všeho vysvobodil, zachránil. Přijdu jako Vykupitel. Co máte vy dělat do té doby? Dívejte se na fíkovník, na to, jak jeho plody posilují, dělají radost, občerstvují ty, kdo je jedí, kdo je trhají, a snažte se jednat podobně.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.11.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;
Na podzim roku 2023 svolává papež František do Říma zasedání biskupské synody na téma: Za církev synodální. S podtitulem: společenství, spoluúčast, poslání.
Co je to synoda, kde se vzala? Nejde o nic nového, řecký termín znamená „spolu na cestě“ a jsou takto označována církevní shromáždění v diecézích, provinciích atd.
V průběhu II. vatikánského koncilu vyslovili biskupové názor, že je potřeba se pravidelně setkávat, aby církev mohla reagovat na problémy, otázky a požadavky doby. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.11.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;
Bratři a sestry, dnešní texty, myslím především první čtení a evangelium, jsou pro nás hůře pochopitelné, obtížněji pochopitelné. Je to dané víceméně strukturou toho textu. Tam se prolínají časové osy. Jednak Pán Ježíš mluví o tom, co nastane velmi záhy, velmi brzo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.11.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;
Bratři a sestry, texty, kde se mluví o konci světa tak, jak ho známe, ať už ve Starém zákoně nebo i v Novém zákoně, mají takový pochmurný nádech. Ono je to na jednu stranu varování, to je jedna myšlenka těch textů, ale druhá myšlenka je připravit se na setkání. Připravit se na setkání s někým, kdo mi dal život, s tím, kdo mně vlastně do tohoto světa vyslal, a já se k němu vrátím. A to už není zdaleka tak pochmurné, naopak to je něco, na co bychom se dokonce měli těšit.
Kniha Daniel byla napsána mezi lety 167 – 164 před Kristem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.11.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;
Bratři a sestry, pomalu ale jistě se blíží konec církevního roku a je záměrem církve na tyto neděle předložit texty, které se týkají „posledních věcí člověka na tomto světě“, nebo vůbec předložit tu myšlenku, že tento viditelný svět tak, jak ho známe, jednou pomine. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.11.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;
Bratři a sestry, dnes se setkáváme, můžeme říct, naposledy s listem Židům, mám na mysli v tom souvislém čtení. Příští neděle je Slavnost Ježíše Krista a druhé čtení bude z knihy Zjevení apoštola Jana z Apokalypsy. Více...