Rubrika
HomilieStavitel mostů
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.10.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, prožíváme dnes den modliteb za misie a při té příležitosti je možné číst jiné texty, než které jsme četli. My jsme četli normálně texty, které připadají na 29. neděli v mezidobí. Zdálo se mi zbytečné ty texty nějakým způsobem měnit, protože myslím, že ty texty, všechny, které jsme slyšeli, jsou dostatečně misijní. Mluví o nějakém poslání, o nějakém úkolu, který si předsevzali různí lidé a ty texty taky tak trošku jdou do politiky. Včera skončily volby, takže je to vhodné pro naši situaci.
Druhé čtení, první list apoštola Pavla Soluňanům, je nejstarší spis Nového zákona. Soluňská církevní obec, to je první křesťanská obec tady v Evropě, a svatý Pavel, když potom šel dál a pokračoval ve svém působení, ve své misii, tak na Soluňany pořád myslí a píše jim. Ten list je velmi krásný. Začíná takovým velkým povzbuzením. Musíme si uvědomit, že ta první křesťanská obec, to byla zase menšina. Oni byli takové zrníčko písku někde v takovém tom velkém moři lidí, kteří vyznávali jiná náboženství, hlásili se k jiným bohům. A tak je Pavel povzbuzuje, dodává jim odvahu, utěšuje je. Je to skutečně krásný příklad toho, jak lidé, kteří jsou od sebe daleko, jak myslí jeden na druhého a jak jeden druhého podporují, alespoň tedy tím dopisem, ale hlavně modlitbou.
Mise v prvním čtení, je to mise Izaiášova, kdy on prorokuje o králi Kýrovi. To je Peršan, pohan, člověk, který nikdy neznal Hospodina a ani v něho nevěřil. Pokud nějakým způsobem ho uznával, tak ho uznával jako jednoho z těch pohanských bohů. A Izaiáš chce říci tady tímto proroctvím asi tolik: Bůh ve své misi, ve svém plánu počítá s každým člověkem, pro každého je tam místo. A Bohu stačí, jestliže ten člověk hledá dobro, pravdu, jestliže chce prospět druhým. I na tomto Bůh už staví a nepřehlédne i to nejmenší dobro, které ten člověk udělá. A je jedno, jestli je ten člověk věřící nebo nevěřící.
Svatý Pavel píše potom v jednom svém listě, že hledá co nejvíc kladných položek na našem účtu. Ano, je to skutečně tak, že Bůh nepřehlédne ani sebemenší dobrou maličkost, kterou jsme vykonali, a odmění to. My to často přehlédneme, ale on ne.
No, a mise v evangeliu? Je to mise, poslání Božího Syna Ježíše Krista, který je opět připraven setkat se s kýmkoliv, kdo přijde. A tady slyšíme o misi, o poslání herodovců a farizejů. Pro ty z vás, kteří byste ten text hledali, je to ve 22. kapitole Matoušova evangelia. Je to text, který nám se líbí. Máme z toho takový dobrý pocit: Ten Pán Ježíš jim to natřel. Oni ho chtěli chytit, a on v tom neuvázl a vymotal se z toho s takovou krásnou elegancí.
Líbí se nám to taky proto, že nám se nepodaří vždycky takhle vyváznout z různých nástrah a dost často se do toho zamotáme. A proto je nám tento text velmi sympatický, moc se nám líbí. Ale na pochopení a na vysvětlení je to text poměrně těžký. Proč? No, protože všichni účastníci toho setkání, toho střetu, promýšleli, co řeknou, a každé slovo tam má své místo a vysvětlit to a pochopit je docela obtížné.
Takže tedy my se vrátíme na začátek toho úryvku. Říkal jsem, je to ve 22. kapitole, ale začalo to o kapitolu dřív. V 21. kapitole Ježíš vyhání kupce z Chrámu, dělá další divy a přicházejí velekněží, farizejové, saducejové a ptají se ho a říkají: „Vysvětli nám, dokaž nám, že to můžeš dělat. Čí mocí to děláš?“ A Ježíš jim položí otázku a říká: „Od koho byl křest Jana Křtitele, od lidí nebo od Boha?“ Oni se jdou poradit a teď si říkají: „Když řekneme od lidí, tak naštveme ty lidi, protože lidé považovali Jana za proroka. Když řekneme od Boha, tak nám Ježíš řekne: ‚Proč jste mu neuvěřili?‘“ Takže porada skončí slovy: „Nevíme.“
Ježíš teda jim taky řekne: „Když vy mně nechcete odpovědět, ani já vám neodpovím.“
Aby se tomuto vyhnuli, tak vymysleli tady ten sladký úvod: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, učíš cestě k Bohu podle pravdy, nedbáš lidských ohledů, nehledíš na to, čím kdo je.“ Jak se říká, jako když másla ukrajuje a med maže. Je z toho doslova cítit, že to nemysleli upřímně, ale že to bylo vymyšlené a že tím chtěli odlákat Ježíšovu pozornost. A hlavně jim šlo o to, aby Ježíš nemohl říci, nevím.
Ale vraťme se ještě chvíli k těm postavám. Kdo tam k Ježíšovi přišel? Farizejové, herodovci. Teď se dostáváme k té politice. Dvě skupiny, které se nesnášely. Farizejové říkali, že to, že v zemi Izraelitů vládnou Římané, že to je Boží trest za špatné chování místních obyvatel. Herodovci říkali, že to, že zemi izraelskou spravují Římané, že to je Boží požehnání. A to jsou záznamy, to je napsané, to jsem si nevymyslel.
Takže vidíme, to jsou prostě dva protichůdné směry, dva protichůdné tábory, ale v tuto chvíli je to podle té zásady, že náš společný nepřítel z nás dělá přátele, tak se spojí. Je to jak v té politice. Před volbami na sobě nenechají, jak se říká, nit suchou. Pak když se to teda všechno sečte tak, aby nějak ta koalice vyšla, jo, tak budeme kamarádi. Přesně to se stalo tady. Mají společného nepřítele, zapomenou na rozpory a jdou.
A pokládají tady tu otázku, kterou už jsme slyšeli. Říkají si: „Je to dokonalá past,“ a oni čekají ano nebo ne. Je vůbec nenapadne, že by to nějak mohlo být jinak. Ježíš jim říká, aby mu podali ten peníz. Ježíš ten peníz nemá. Proč? No, protože na tom penízi, jak jsme slyšeli, na tom denáru, byl vyobrazený císař. Byla tam jeho podoba. Na líci císař Tiberius, na rubové straně jeho matka, císařovna matka Livie. A protože tam jsou ty obrazy lidí, tak Izraelité, židé, vůbec ty peníze neměli mít u sebe. Bylo to chápáno jako modloslužba. Svatý Matouš to nevysvětluje, protože to tenkrát všichni věděli.
Tedy první věc je ta, že Ježíš je nachytá, že ty peníze mají u sebe. To už je první moment. Ale všimněme si, že Ježíš se tady u toho nezdržuje. Ježíš toto přechází. A v tuto chvíli už oni vědí: „Už má nad náma navrch. Mohl by nám vytknout tady tuto skutečnost, že my se sami nechováme podle toho, co říkáme.“ Ale Ježíš toto nechává bokem a soustřeďuje se na něco důležitějšího.
Zastavme se ještě chvíli u té mince. Byl to denár, zase ten Matouš nevysvětluje, co to je. Byla to poměrně často používaná mince, slitina stříbra a mědi. Toho stříbra v té minci byly asi čtyři gramy, tedy nic moc. A ty dva obrazy, na jedné straně Tiberius, na druhé straně ta Livie. Teď bych trošku odbočil. Před nějakou dobou běžel seriál v televizi Já, Claudius, a často se tam mluvilo o babičce Livii. Ve vztahu k tomu Claudiovi to byla jeho babička. Byla to žena, která to tam skutečně řídila a nechala popravit nebo odpravit značné množství osob, všech těch, kteří se jí nehodili do toho jejího plánu. A tato Livie byla zobrazena na té minci jako bohyně míru. Bylo to tedy to, čemu se říká pozlátko nebo fasáda. Pro ty, kteří neviděli do toho zákulisí, co se tam dělo, tak to mělo ukazovat, jak je to všechno krásné a harmonické.
No, a teď tam byly nápisy. Kolem hlavy toho Tiberia bylo latinsky napsáno Tiberius Caesar Divi Augusti filius Augustus. Znamená to Tiberius císař, božského Augusta syn, a tady to Augustus by se zřejmě přeložilo jako král nebo panovník. Ony jsou to vlastně všechno jména. A kolem té Livie bylo napsáno Pontifex Maximus. To byl titul nejvyššího kněze, doslova to znamená Nejvyšší stavitel mostů, a je to docela důležité, ještě se k tomu dostaneme.
Ježíš chce, aby se podívali na ten denár, a říká: „Co je císařovo, dávejte císaři, co je Božího, dávejte Bohu.“ Ale co se má dávat císaři? A toto je velmi složitá otázka, protože když věříme v Boha, věříme, že Bůh stvořil tento svět, stvořil i toho císaře, koneckonců minimálně připustil, že ten císař má tu svou moc, že Bůh to dovolil, aby on měl tady tuto moc, tak co teda se má dávat císaři? A tady ti vykladatelé Nového zákona říkají, na co bychom se měli soustředit. Jednak bychom si měli ujasnit, co je to moc Boží a co je to moc člověka.
Čím se charakterizuje, jak se projevuje moc člověka? No, tím, že bere, ty daně. Ta mince byla drobná, malá, čtyři gramy stříbra, ale bylo jich hodně, a tak všem připomínal Tiberius, říkal: „Tady vládnu já, tady je to moje.“ A tím, že platili tou mincí, tak uznávali jeho vládu. Takže ta lidská moc se projevuje tím, že bere – peníze, daně, jiné další věci. Jak se projevuje moc Boží? My se často domníváme, že se projevuje úplně stejně, a proto se jí bojíme. Ale ona se projevuje darováním. Moc Boží se projeví ve finále tím, že Ježíš vezme kříž a ponese ho na Golgotu.
Když se zeptáme, co dal Ježíš Kristus Bohu, když sám říká: „Co je Božího, dávejte Bohu“? No, tak mu dal nás, ale dal mu nás právě jako ty děti, že spravil ten porušený vztah. To je jedna myšlenka, že Boží moc se projevuje obdarováním nebo obdarováváním.
Druhá myšlenka, že křesťan, když se dívá na tento svět a na ty události, které tady jsou, tak by měl vždycky vidět jednotlivého člověka. Často se mluví o společnosti, o národu a podobně. To všechno jsou jako davy, masy, ale křesťan se má snažit vidět jednotlivého člověka, tak jak nás vidí Bůh. Potom je to totiž úplně jinak. Potom se nestane to, že by člověk sklouzl k tomu, co bylo na té minci, že je tam ta habaďura, že je tam někdo zobrazený jako bůh nebo bohyně míru, a přitom se chová úplně nějak jinak.
Ještě bych tady zmínil jednu věc, kterou jsem možná měl zmínit na začátku, otázku. Svatý Matouš tady chce znovu připomenout a říct, jak je scestná ta otázka těch farizejů a herodovců. Otázka, to je něco, co slouží člověku k tomu, aby si rozšířil obzory, aby se vzdělal, aby byl chytřejší, moudřejší, a to je v pořádku. Ale tato otázka, kterou oni pokládají Ježíšovi, je otázka, která má zabít. Má zlikvidovat Ježíše. Ne zabít ho nějakou zbraní, ale ať řekne, co řekne, tak to bude špatně, a buď ho ukamenují lidé, nebo ho zavřou Římané za to, že pobuřuje. A to je další poselství tohoto textu, co nám Matouš chce říct: „Takhle se, křesťane, neptej, toto nedělej. Nechtěj svými otázkami zabít, ale naopak tvé otázky mají vést k tomu, aby se rozšířila radost, aby se rozšířilo vědění.“
A nakonec, co svatý Matouš tady tím textem chce říct? Je to nenápadné, ale jde mu o to, aby ukázal, připomněl nápis na kříži, Ježíš Nazaretský, král židovský. A tady jde o srovnání těchto dvou nápisů – toho, kdy Tiberius říká, že je syn božského Augusta, a Ježíš z Nazareta na kříži je králem židů. A teď z toho vyplývá, když se porovnají tyto dva nápisy, že Ježíši Kristu, Božímu Synu, patří ten titul Stavitel mostů, nejvyšší kněz. Protože on tím, že vzal ten kříž, postavil znovu ten most mezi nebem a zemí, mezi člověkem a Bohem. A toto je vlastně poselství tady tohoto textu a svatý Matouš chce říct: „Křesťane, ty který následuješ Ježíše Krista, usiluj o to, abys byl taky takovým stavitelem mostů, a všechno co v životě děláš, aby skutečně bylo pravdivé. A ve svém chování nezapomínej na tu moc Boží, která chce všechny obdarovávat.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.10.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás zavádí opět do Pašijového týdne, nevíme přesně, jestli je to úterý nebo středa, ale každopádně je to pár hodin před Poslední večeří a Ježíšovou smrtí na kříži. A dozvídáme se o tom, jak farizejové, kteří pokládali římskou okupační moc za obrovské neštěstí, byli ochotni se spojit s herodovci, to jsou mimochodem stoupenci vlastně Heroda, který byl vnukem toho Heroda Velikého, který zabil děti v Betlémě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.10.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, texty, které jsme četli, tak jsou z 29. neděle v mezidobí a nemají nějaký zvláštní vztah k misiím, ale velmi dobře se hodí na tu situaci, která je u nás, na tu společenskou, politickou, ale vůbec i, můžeme říci, v celé Evropě, potažmo v celém světě. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
16.10.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Asi dobře víte, že i ve státě Vatikán jsou zastoupeny různé státy, že tam mají svoje velvyslanectví, že jsou tam jejich atašé a tak dál. A právě ve Vatikáně působil někdy v padesátých, šedesátých letech nějaký atašé, nevím přesně jeho jméno, ze státu Izrael, který konvertoval ke křesťanství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.10.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, my se teď pětkrát setkáme se svatým Pavlem a s jeho prvním listem do Soluně. Je to vlastně, můžeme říci, krásný text, který se hodí k dnešní misijní neděli.
Pavel přišel do Soluně jako misionář, aby jim zvěstoval evangelium, aby zvěstoval Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Dnes se budeme společně zamýšlet s druhým čtením nad úvodem listu apoštola Pavla Soluňanům. Česky se to město jmenuje Soluň, řecky Tesalonike.
A kdo to byla ta Tesalonike? Tesalonike byla manželka Kasandra, Kasandr byl vojevůdce Alexandra Velikého a ta Tesalonike byla příbuzná Alexandra Velikého.
Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, to dnešní evangelium není nijak dlouhé, ale přesto je velice myšlenkově nabité. A je to takové trošku komplikované. Proto teď hned na začátku vlastně řeknu, k čemu bych se chtěl společně s vámi dopracovat. To je ta poslední věta: „Dávejte tedy co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Už vůbec ten fakt, že farizeové a herodovci jdou k Ježíšovi s tou otázkou, to je něco, nad čím bychom se měli zamyslet. Protože to je snaha dostat Ježíše do pasti. Do takové léčky. Protože když řekne, že se daně platit nemají, no tak to je proti Římanům, a oni si na něho Římani došlápnou a zavřou ho. Více...