Rubrika
HomilieAť je naše víra účinná, láska obětavá a naděje vytrvalá
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.10.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, my se teď pětkrát setkáme se svatým Pavlem a s jeho prvním listem do Soluně. Je to vlastně, můžeme říci, krásný text, který se hodí k dnešní misijní neděli.
Pavel přišel do Soluně jako misionář, aby jim zvěstoval evangelium, aby zvěstoval Ježíše. On byl v Soluni tři týdny. Slyšíte dobře, tři týdny, nějakých jednadvacet dnů. My bychom řekli: „No, co se dá za tak krátkou dobu udělat? To je možná trošičku nadchnul pro Ježíše, ale lidsky to nebude mít dlouhého trvání. Za tři neděle někoho vyučit ve víře?“ Za týden bude biřmování, biřmovanci se připravovali skoro dva roky. Tak to je rozdíl, že? Ale opak je pravdou.
Soluňská církevní obec rostla, rostla ve víře. Nevíme, jak moc rostla do počtu, ale rostla ve víře. Řekněme, že rostla opravdovost její víry, její horlivost. A Pavel z toho měl velikou radost, a proto píše tento list pro povzbuzení.
Pavel byl v Soluni někdy v roce 49 po Kristu a ten dopis je datován asi v roce 51 po Kristu. Je to nejstarší list Nového zákona. Evangelia, to všechno vzniklo až později. V té době, kdy Pavel napsal tento dopis, vlastně ještě žila většina apoštolů a neexistovaly žádné náboženské knihy. Apoštolové byli živí, apoštolové chodili a vyprávěli o tom, co zažili s Pánem Ježíšem.
Apoštol Pavel říká: „Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, kdy si vás připomínáme ve svých modlitbách.“ Pavel na ně nevzpomíná jenom čistě „lidsky“, jak to třeba děláme my, když se sejdeme v neděli odpoledne u kávy, u čaje, vzpomínáme na někoho, na nějaké události, co bylo před lety dávnými i nedávnými, a zůstává to na rovině lidské, že buď chválíme nebo kritizujeme. Apoštol Pavel na ně myslí v modlitbě.
Na koho myslíme my v modlitbě? No, my ve svých modlitbách zpravidla myslíme na to, co se nás osobně dotýká – na naše potřeby nebo na to, co se nám povedlo. Prosíme a děkujeme za to, co je bezprostředně nějakým způsobem svázáno s námi. Apoštol Pavel, když je ujišťuje o tom, že na ně myslí v modlitbě, konkrétně na ty lidi, tak tím chce říct: „Vy patříte ke mně. My jsme svázáni, patříme k sobě. To, že jsem tam byl sice jenom ty tři týdny, to nebyla nějaká dovolená, to nebyl nějaký epizodní zážitek, ale já jsem vás přijal. My odteď patříme k sobě.“ Apoštol Pavel za ně děkuje, i když v Soluni zažil věci nepříjemné. Musel utéct, protože mu ukládali o život.
„Za vás za všechny.“ Jak je to s námi? My si někdy říkáme: „No, toho člověka jsem radši neměl potkat. To jsem si zase dal, to jsem si naběhnul. Kdybych se mu radši mohl vyhnout!“ a vůbec nás nenapadne, že každý člověk může obdarovat nás a my můžeme obdarovat každého člověka. A v tom je podstata misií: uvědomit si, že jeden druhého můžeme obdarovat, že nejsme soupeři, nejsme protihráči, ale spoluhráči.
Apoštol Pavel pokračuje: „Bez přestání vzpomínáme, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše Krista vytrvalá.“ To jsme se učili v náboženství, je to v katechismu, že jsou tři božské ctnosti: víra, naděje, láska. Možná nás ani nikdy nenapadlo, že toto vyjádření je takhle staré, doslova prastaré, z roku 51, kdy bylo zapsáno, a ústně to říkali určitě ještě předtím. Není to tedy něco, co by bylo vymyšleno lidmi, ale je to něco, co je vdechnuto Duchem svatým, co je z Písma svatého.
„Víra účinná, láska obětavá a naděje vytrvalá.“ Co tím chce říct Pavel? Dohromady má na mysli asi toto: křesťan je člověk, který stojí mezi dvěma světy. Jednou nohou má křesťan stát na tomto světě, starat se, zajímat se o věci tohoto světa, o dění kolem sebe, ale druhou nohou se má připravovat na přechod do života věčného. Máme vědět to, že jakmile skončí naše existence na tomto světě, okamžitě začne naše existence věčná u Boha.
Ježíš to říká jinak: „Co je císařovo, dávejte císaři, co je Božího, Bohu.“ V lidských dějinách je ve většině období ten problém, že lidé dávají nějakému císaři, co je císařovo, ale zapomínají dávat Bohu to, co je Boží.
Apoštol Pavel chce říct tím jednotlivým (vaše víra účinná), že víra v tom jeho pojetí, jak on to myslí na tomto místě, je postoj. Znovu bych připomněl: neexistovaly v té době žádné knihy, žádný katechismus, žádné učebnice náboženství, v podstatě žádná náboženská literatura. Všechno to bylo ústně. Pavel tedy nemá na mysli to, že by znali nějaké náboženské předpisy, ale má na mysli postoj – postoj, ve kterém křesťan ví, že všechno, co se kolem mě děje, má nějaký smysl. Všechno, co se tu odehrává, nejsou jenom lidské dějiny a nebude se to jenom počítat a učit v dějepise, ale to všechno jsou také takzvané dějiny spásy. To všechno je plán Boží, kterým Bůh chce svět dovést k sobě. Všechno to má smysl. Toto je víra, tady na tomto místě, jak to vidí svatý Pavel.
„Vaše víra je účinná.“ Jaká je naše víra? Často bych řekl taková unavená, ustrašená. Říkáme si: „Hlavně nevyčuhovat.“ Svým způsobem Pavel byl radikál a Pavel opravdu vyčníval. Pavel na sebe upozorňoval, Pavel přitahoval pozornost. Ale proto taky získal tolik lidí pro Krista.
„Láska obětavá.“ Oběť je něco, co nemáme rádi. Obětovat něco znamená vlastně něčeho se vzdát, něčeho se zřeknou ve prospěch druhého. Je to ale něco, co k našemu životu patří. Když rodiče chtějí mít děti, musí se zřeknout svého pohodlí, svého času, a musí to věnovat dětem. Když nějaký sportovec chce dosáhnout nějakých výsledků, musí se zřeknout zase svého pohodlí a jít trénovat. Když někdo chce něčeho dosáhnout, musí volit, musí si vybrat. Něco si zvolí a něčeho se vzdá. Jak říkáme: „Nemůžeš mít všechno.“
Svatý Pavel tady nemluví teď o nějakých závodnících, ale má na mysli vztah člověka k člověku – láska, která je zaměřena na člověka. Totiž neustále musíme jakýmsi způsobem přemáhat svoji sebelásku. Žijeme v době, kdy mnoho lidí má velmi rádo samo sebe a když něco dělají, tak to dělají pro sebe. Ne, co z toho budou mít ti druzí, ale co z toho budu mít já? A proč já bych měl někomu ustupovat a uhýbat, a proč já bych měl někomu něco dávat? Vždyť mně taky nikdo nic nedá. A tak podobně. Slyšíme to, slyšíme to velmi často. Svatý Pavel tady má na mysli to, čemu my říkáme charita – láska, která se dívá zase na toho druhého. Stejně, jak jsem to říkal na začátku: ne jako na protihráče, ale jako na spoluhráče, spolupracovníka.
„Naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.“ Naděje, to je taková vlastnost pro všední den. Víte, být nadšený pro Boha, pro Ježíše Krista, když je slavnost, když jsme všichni pohromadě, když je všechno nazdobené, zkrášlené, to není problém. To se opravdu dokáže nadchnout každý. Ale aby nám to nadšení vydrželo, když ta slavnost skončí, o to tady jde – když přijde to, čemu se říká všední den.
Musíme si uvědomit, že křesťané v Soluni, zase to byli lidé z těch chudších vrstev. Mnozí byli otroky. Jejich postavení nebylo na špici, na čele té společnosti, města, ale naopak někde dole. A Pavel říká: „Uchovejte si naději.“ Často mluvíme o našem životě, že to je cesta. Cesta je od někudy někam. Má nějaké východisko a cíl. Naděje nám připomíná ten cíl. Naděje nám připomíná, že ten život nejdu sám, že jde se mnou Ježíš, že já můžu jít s ním. A jaká je naše naděje? Slabá. Naše naděje není vytrvalá. Když se postaví do cesty překážky, v této době, ve které žijeme, mnoho lidí okamžitě couve. Je to vidět - jakmile někdo na někoho má nároky, tak lidé začnou couvat. Vidí se to na různých kroužcích, na různé činnosti už u dětí. Ale ty děti to od někoho mají, a mají to od nás.
Bratři a sestry, u některých svátostí říká ten, kdo je uděluje, tomu, kdo tu svátost přijímá: „Kéž Bůh dovrší dobré dílo, které v tobě započal.“ To dobré dílo bylo v nás započato na křtu. To dobré dílo Pavel v Soluni započal během tří týdnů, ale teď to dílo má růst. Apoštol Pavel měl velikou radost ze Soluňanů, a proto jim píše.
Velmi se mi líbil konec toho komentáře před druhým čtením: „Jak by asi svatý Pavel psal do naší farnosti?“ Moc a moc bych si přál, aby i o nás platilo, že je naše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše Krista vytrvalá. Tak se o to s pomocí Boží snažme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.10.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás zavádí opět do Pašijového týdne, nevíme přesně, jestli je to úterý nebo středa, ale každopádně je to pár hodin před Poslední večeří a Ježíšovou smrtí na kříži. A dozvídáme se o tom, jak farizejové, kteří pokládali římskou okupační moc za obrovské neštěstí, byli ochotni se spojit s herodovci, to jsou mimochodem stoupenci vlastně Heroda, který byl vnukem toho Heroda Velikého, který zabil děti v Betlémě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.10.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, texty, které jsme četli, tak jsou z 29. neděle v mezidobí a nemají nějaký zvláštní vztah k misiím, ale velmi dobře se hodí na tu situaci, která je u nás, na tu společenskou, politickou, ale vůbec i, můžeme říci, v celé Evropě, potažmo v celém světě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.10.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, prožíváme dnes den modliteb za misie a při té příležitosti je možné číst jiné texty, než které jsme četli. My jsme četli normálně texty, které připadají na 29. neděli v mezidobí. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
16.10.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Asi dobře víte, že i ve státě Vatikán jsou zastoupeny různé státy, že tam mají svoje velvyslanectví, že jsou tam jejich atašé a tak dál. A právě ve Vatikáně působil někdy v padesátých, šedesátých letech nějaký atašé, nevím přesně jeho jméno, ze státu Izrael, který konvertoval ke křesťanství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Dnes se budeme společně zamýšlet s druhým čtením nad úvodem listu apoštola Pavla Soluňanům. Česky se to město jmenuje Soluň, řecky Tesalonike.
A kdo to byla ta Tesalonike? Tesalonike byla manželka Kasandra, Kasandr byl vojevůdce Alexandra Velikého a ta Tesalonike byla příbuzná Alexandra Velikého.
Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Bratři a sestry, to dnešní evangelium není nijak dlouhé, ale přesto je velice myšlenkově nabité. A je to takové trošku komplikované. Proto teď hned na začátku vlastně řeknu, k čemu bych se chtěl společně s vámi dopracovat. To je ta poslední věta: „Dávejte tedy co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Už vůbec ten fakt, že farizeové a herodovci jdou k Ježíšovi s tou otázkou, to je něco, nad čím bychom se měli zamyslet. Protože to je snaha dostat Ježíše do pasti. Do takové léčky. Protože když řekne, že se daně platit nemají, no tak to je proti Římanům, a oni si na něho Římani došlápnou a zavřou ho. Více...