Rubrika
HomilieJežíš Kristus přišel, aby usmířil a narovnal vztahy
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.10.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 53,10-11; 2. čtení Žid 4,14-16; evangelium Mk 10,35-45;
Bratři a sestry, když jsme vyslechli texty, tak jste si možná řekli: „To jsme už někdy slyšeli.“ Ano, evangelium, které jsem právě přečetl, tak to čteme o hodech, o svátku svatého Jakuba. A ten kratičký úryvek ze Starého zákona čteme vždycky na Velký pátek. Ten kousek, který jsme slyšeli, je výňatek z takzvané čtvrté písně o Božím služebníkovi a napsal ji takzvaný třetí Izaiáš. Na ten Velký pátek to čteme celé. Dnes jsme četli jenom kousínek, který vysvětluje, doplňuje Ježíšovu odpověď Jakubovi a Janovi na jejich žádost.
Když jsem si přečetl tu větu: „Nevíte, co chcete,“ tak jsem si vzpomněl na takové rčení, které říká: Neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. A s námi to tak dost často bývá, že jsme nespokojeni se svým životem, se stavem věcí v sobě i kolem nás, a teď hledáme. Hledáme nějaké řešení, nějakou cestu. A často se stává, že to řešení nás neuspokojí, a tak hledáme dál. A to je právě to, že často přesně nevíme ani, co bychom měli hledat.
Ten kratičký úryvek ze Starého zákona nás chce upozornit na to, že zpravidla k řešení, k tomu, aby se vyřešil nějaký problém, vede těch cest několik. A víra nabízí v určitých situacích řešení, které nám je na první pohled nepříjemné, takzvaně proti srsti. Je to cesta, která počítá s obětí. Oběť, to je náboženský pojem, který je vždycky spojený s vírou. Bez víry oběť nemá význam.
Obětí myslíme něco, co člověk má a vzdá se toho. A mohu to obětovat ve prospěch druhého člověka, anebo to nabídnu Bohu. Ve Starém zákoně to bylo tak, že koupili nějaké zvíře, to zvíře zabili a spálili. A řekli: „Ať to nemá žádný člověk. Mohli bychom to mít my, ale my to dáváme Bohu." Jistě, bylo v tom něco, člověk se něčeho vzdával, ale vzdával se něčeho mimo sebe. Ježíš to změnil v tom smyslu, že se vzdal sebe, dal ze sebe. On dal přímo sebe. A Ježíš říká: „Oběť, kdy dám něco, co je vedle mě, má svou váhu, ale nejcennější a taky nejtěžší je ta oběť, kdy se já vzdám něčeho svého, třeba svého času nebo nějakých svých práv, něčeho, co bych mohl mít. A to je to nepříjemné, to je to, do čeho nám se nechce, protože si říkáme: „Proč?“
Jak jsem řekl, tento postoj je úzce spojen s vírou. Tam, kde není nějaká víra, tak chybí ten motiv, proč bych se toho měl vzdát, proč bych já to neměl mít, proč bych to měl přenechat někomu druhému.
Ty čtyři řádky, které jsme slyšeli ze Starého zákona, mluví o tom, že služebník, který bude trpět, usmíří, dá svůj život na usmíření. Tento výrok nám odpovídá na otázku, proč žil Ježíš Kristus na této zemi: aby učil, aby kázal, aby uzdravoval, ale to hlavní, proč přišel, je, aby usmířil. Aby narovnal vztahy. A toto si potřebujeme připomínat, toto potřebujeme slyšet, protože každá doba má s tím problémy, větší nebo menší. Naše doba s tím má veliké problémy, protože mnohé vztahy jsou narušeny, mnohé problémy jsou vyhroceny a často si v tom lidé libují. Nesnaží se to urovnávat, usmiřovat, ale naopak vyhrocovat to. Je pravda, že k tomu přispívají často i média, protože ta to vnímají jako senzaci, jako něco zajímavého, a proto to vlastně i často udržují takto vyhrocené.
Boží Služebník přišel, aby to pomohl urovnat, aby to zahladil. Ale nepřišel to zahladit silou, nepřišel toto urovnání nařídit, nepřišel, že by řekl: „Vy se musíte smířit. Já vám to nařizuji. Já to po vás chci.“ Ale přišel a dal sám ze sebe, obětoval ze sebe. Je to cesta, která je obtížná, nepříjemná, ale je to cesta, která vede k výsledku.
Začátek toho dnešního úryvku mluvil o tom, že ten Služebník svým utrpením usmíří. Ale tím ten úryvek nekončil, protože kdyby tím skončil, tak by to bylo takové pesimistické, ale on pokračuje: „Uzří potomstvo, které bude žít dlouho. Skrze něho se zdaří plán. Uvidí světlo, nasytí se svými dny.“ To všechno jsou biblické obraty a obrazy, které nám jsou už trošku vzdálené, ale chápeme je velice dobře. Každý rodič chce vidět dorůst svoje děti, touží po tom, aby viděl svoje vnuky, a když vidí svoje pravnuky, tak je šťastný. A toto platilo už ve Starém zákoně. Dlouhý život, možnost vidět generace, které přicházejí na svět a budou pokračovat v tom, co já jsem začal, bylo považováno za velké Boží požehnání. Mít účast, sledovat třeba i z povzdálí to, jak ta lidská společnost se vyvíjí, jak roste, jak postupuje, z toho se každý skutečný rodič těší.
„Pro útrapy své duše uvidí světlo.“ Vzpomeňme na to, že jednou z egyptských ran byla tma. Nikam se nedalo jít. Světlo je zde míněno v té fyzické podobě, ale je zde míněno také jako schopnost rozpoznání dobra a zla, orientovat se v životních situacích, dobře se rozhodovat, řekli bychom, správně se rozhodovat.
A konečně: „Nasytí se svými dny.“ Když otevřeme první stránky Písma svatého, tak několikrát se tam opakuje, že se mluví o nějakém člověku, pak se mluví o tom, že zemřel, teď se tam říká, jak dlouho žil, a je tam taková věta: Zemřel sytý svých dnů. Je to zvláštní obrat, který my nepoužíváme. Je to obrat, který naznačuje, že ten člověk byl vyrovnaný, že měl v sobě pokoj. Že právě už neměl v sobě ten neklid, který třeba hnal toho Jakuba a Jana, aby žádali o ty posty, o to výsadní postavení.
„Sytý svých dnů.“ Znamená to, že člověk je vyrovnaný, že člověk má v sobě pokoj, že má v sobě i určitou radost. A toto nám nabízí tato cesta – připodobnění se k Božímu služebníkovi. Už v té době, kdy ten text vzniknul, tak se ptali Izaiáše: „A kdo to je, ten služebník?“ A on jim říkal: „Já nevím. Možná je to konkrétní osoba, možná je to celý národ.“ A my dnes už víme. Vztahujeme to v první řadě na Pána Ježíše. V jeho osobě, v jeho životě, díle, se to skutečně naplnilo. Celé to proroctví se ukázalo, že se vztahuje na něho. Ale nejen na něho. Každý z nás má možnost stát se Božím služebníkem. Každý z nás má možnost nastoupit tady tu cestu – cestu, na které musíme počítat s tím, že budeme muset se něčeho vzdát, dát něco ze sebe, ale na druhé straně na této cestě je nám také slíbena určitá vyrovnanost, vnitřní pokoj, radost a to, že až bude jednou náš pozemský život končit na této zemi, že budeme odcházet s tím, že jsme nežili nadarmo, že náš život měl smysl a že všechno to, co jsme tady prožívali, ať už radostné nebo bolestné, můžeme přidat k tomu, co prožíval ten první a největší Boží služebník Ježíš Kristus.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 53,10-11; 2. čtení Žid 4,14-16; evangelium Mk 10,35-45;
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
18.10.2015
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 53,10-11; 2. čtení Žid 4,14-16; evangelium Mk 10,35-45;
Kdo by z nás se nechtěl vracet domů, a já jsem před dvěma měsíci už definitivně vypadl z hnízda, odřízl pupeční šňůru a odstěhoval se z Tišnova do Brna. A tak už podruhé jsem tam byl na návštěvě, Více...