Rubrika
HomilieDuch svatý nás přivádí k Ježíši
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.05.2013 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, prožívali jsme v uplynulých dnech novénu. Připravovali jsme se na slavnost Seslání Ducha svatého. Chtěli jsme se podobat Marii, apoštolům a dalším učedníkům, kteří očekávají. Co to znamená očekávat Ducha svatého, chtít přijmout Ducha svatého?
Je dobré si uvědomit, že člověk potřebuje ve svém životě nějakého průvodce. Průvodcem té naší letošní novény mimo jiného byla také kniha od Eliase Velly Duch svatý, pramen života. Elias Vella je katolický kněz, františkán žijící na Maltě. A on tady v té své knize o Duchu svatém se snaží mluvit velmi srozumitelně, prokládá to velkým množstvím příběhů a příkladů, aby co nejvíc lidí pochopilo, kdo je to Duch svatý a jak moc ho potřebujeme. Já teď si dovolím vlastně z toho odcitovat několik myšlenek i několik těch příběhů, abych tak shrnul to, co jsme prožívali na té novéně.
První, co nás napadne, je vůbec: „Potřebuji toho Ducha svatého? Je mi k něčemu?“ A je tady jeden příběh.
Jednou se jistý světec vydal na pouť ke svatyni. Musel projít hustým a divokým lesem. Jak tak šel, zabloudil. Snažil se dostat ven, a proto prozkoumal každý chodník, který by ho z džungle mohl vyvést. Ke svému velkému překvapení narazil na skupinu poutníků, dalších cestovatelů, kteří se také vydali ke svatyni. V duchu se zaradoval, že je zachráněn. Když se k nim přiblížil, poutníci ho prosili, aby je zachránil on, aby on je vyvedl z hustého lesa. Svatý muž odpověděl: „Já jsem vkládal naději do vás. Nyní, když jsme zjistili, že jsme všichni zabloudili, dejme se dohromady a zachráníme se.“ Bohužel ale nikdo z nich se nezachránil. Nenašil cestu z džungle.
Tento příběh chce říct tu skutečnost a zkušenost, že my, lidé, potřebujeme, aby nás vedl někdo další, ale někdo víc než člověk, protože často cesty, které nabízí ostatní lidé, tak nevedou nikam, vedou k záhubě. Ale dokonce i ty cesty, které jsou míněny velmi dobře, ty nabídky, které jsou učiněny nějak upřímně, tak ukazují, že my lidé žijeme v nebezpečí, že se ztratíme. A proto Ježíš říká: „Dám vám Pomocníka, dám vám Přímluvce, dám vám Utěšitele.“ A když takhle Ježíš mluví o té třetí božské osobě, které my zpravidla říkáme Duch svatý, (mimochodem ve staré češtině to slovíčko duch znamenalo totéž, co v současné češtině dech, co žije, dýchá) tak všimněme si, že Ježíš mluví o této třetí osobě z toho pohledu, jak se ta třetí osoba bude chovat, co bude dělat.
My, tady na západě, západní teologové si dali velkou práci, aby třetí božskou osobu zařadili mezi první a druhou, kam patří, jak jsou nastavené ty vztahy, a snažili se lidskými slovy popsat život Boží Trojice. Je jasné, že lidé prostí, neučení, když to slyšeli, tak řekli: „A k čemu to je? My tomu stejně nerozumíme.“
Církev na východě šla jinou cestou. Ta se zaměřila právě na působení Ducha, na jeho účinky, na to, co on přináší, co zprostředkovává, co nabízí. My tady na západě jsme se mnohem víc soustředili na formu a tady k tomu je jiný příběh.
V jisté židovské vesničce se tradoval určitý zvyk. Když obyvatelům hrozilo nějaké nebezpečí, celá vesnice se vypravila za rabínem a prosili ho, aby se modlil za to, aby Bůh odvrátil hrozící neštěstí. Tajemství modlitby ale spočívalo v tom, že rabín musel jít na určité posvátné místo v lese, musel tam zapálit posvátné světlo a pomodlit se speciální modlitbu. Musely být splněny všechny tři podmínky: posvátné místo, posvátné světlo a speciální modlitba. Tradice potvrzuje, že pokud byly splněny všechny tři podmínky, neštěstí bylo od vesnice vždy odvráceno.
Léta ubíhala, starý rabín zemřel a na jeho místo nastoupili další rabíni. Přicházeli před Pána, Hospodina, a takto se modlili: „Pane Bože, jsem tady, na tomto posvátném místě, a zapaluji posvátný oheň. Odpusť mi, Pane, ale posvátnou modlitbu jsem zapomněl. Můžeš mi navzdory tomu pomoci?“ A Pán odpověděl: „Ano. I když se nepomodlíš speciální modlitbu, pomůžu vám.“
Přešla další léta a rabínovi nástupci se modlili k Pánu takto: „Pane, zde jsem, na posvátném místě, ale zapomněl jsem posvátnou modlitbu. Ale zapomněl jsem i to, jak se rozžíná posvátný oheň. Můžeš nám i přesto pomoci?“ A Pán odpověděl: „I když jsi zapomněl tajemství rozžíhání posvátného ohně i speciální modlitbu, i tak vám pomůžu.“
Vesnici opět hrozilo neštěstí. Rabín se vydal k Pánu a takto se pomodlil: „Pane, nevím, co se modlil můj předchůdce, ani nevím, jaké světlo používal, aby vytvořil posvátnou atmosféru. Dokonce jsem zapomněl i to, kde je to místo, kam se můj předchůdce chodil modlit. Co mám tedy, Pane, dělat?“ A Bůh odpověděl: „Jen se modli.“ A Bůh neštěstí od vesničky odvrátil.
Tento příběh chce říct hlubokou pravdu. Nesmíme se soustřeďovat na nějakou formuli, ani na místo, ani na další vnější okolnosti. To, co je podstatné, co je důležité pro Boha, je člověk. Člověk, který buď chce anebo nechce, člověk, který prosí.
Když mluví Skutky apoštolů o seslání Ducha svatého tak, jak jsme to dnes slyšeli v prvním čtení, tak se tam tak nějak kulantně říká: „Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě.“ Ale z řeckého originálu vyplývá, že v ten vlastní moment, když na apoštoly a Pannu Marii a další učedníky sestoupil Duch svatý, že seděli. Někdo by mohl říct: „Ale to je taková malichernost.“ No jo, ale z toho opět vyplývá další skutečnost, a sice když seděli, tak se nemodlili. V tu chvíli se zrovna nemodlili, protože zbožný Izraelita, když se modlí, tak stojí. Křesťan zpravidla, když je mladý a zdravý, tak u modlitby klečí. Muslim se uklání. Ale téměř v žádném náboženství není to, že by při nějakých oficielních a důležitých příležitostech, obřadech, ti lidé seděli. I v mnoha katolických kostelích nejsou vůbec lavice a celou dobu bohoslužby věřící stojí.
Co to znamená, co znamená tato skutečnost, že Duch svatý sestoupil na apoštoly v okamžiku, kdy se nemodlili? Mimochodem oni se nemohli celou dobu modlit, vždyť tam byli deset dnů. Taky museli jíst, odpočívat, taky si vykládali, bavili se. A co to znamená, že přišel v momentě, kdy si zřejmě vykládali? Znamená to, že právě Duch svatý není vázaný na nějaký obřad, není vázaný jenom na nějaké slavnostní chvíle, ale přichází každý den, přichází i v tom, čemu říkáme všední okamžiky, přichází, aby se nás dotknul a aby nás obdaroval.
Apoštolové dostali v tu chvíli hlavně dva dary mimo jiného. Dva, o kterých se tam mluví. Jeden je takový docela na první pohled malý, ale potom při bližším zkoumání velmi důležitý, a ten druhý dar je obrovský, veliký, ten viděli všichni, a to když mluvil Petr a ostatní apoštolové, mluvili svým galilejským nářečím, tak všichni ti lidé, slyšeli jsme vyjmenované národy, které tam byli zastoupeny, tak všichni ti lidé užasli a řekli si: „Vždyť my mu rozumíme.“ Všichni rozuměli naráz jednomu jazyku. Ale co tomu předcházelo? Předcházel tomu takový osobní dar, který dostal každý z apoštolů, a sice odvaha. Dostali odvahu otevřít dveře, které do té chvíle byly zavřené, otevřít dveře, vyjít ven a začít mluvit o tom, že rabi z Nazareta, Ježíš z Nazareta, je Boží Syn a očekávaný Zachránce.
Bratři a sestry, Duch svatý dává různé dary, některé jsou vidět víc, některé jsou vidět méně, ale ten cíl, co Duch svatý chce udělat, tak je to, že Duch svatý nás postrkuje k Ježíši. Duch svatý nás přivádí k Ježíši. Chce nám pomoci, aby naše víra byla ryzejší, aby byla opravdovější a chce nám pomoci i tenkrát, když my se třeba cítíme unaveni, když už cítíme nebo říkáme si, že teď nevím jak dál.
Téměř na konci té knihy je příběh o stole, o starém kuchyňském stole, který spoustu let dobře plnil svůj úkol, dobře sloužil. Ale teď už byl špinavý, pokapaný, a co navíc, odlupovala se z něj barva, protože za ty roky služby pořád na něj přidávali nové a nové vrstvy barvy a už vůbec nevypadal hezky. Ale jeho majitel se rozhodl, že ho nechá opravit a odvezl ho do truhlárny a truhlář začal brousit, začal postupně odstraňovat jednotlivé vrstvy barvy, které tam byly v průběhu let naneseny. Ten stůl to velmi bolelo. Snažil se křičet, snažil se bránit, ale truhlář na to nedbal. Brousil, leštil, lakoval. A po několika dnech usilovné práce se ten stůl objevil v té původní nádherné barvě. A stůl si musel přiznat: „Vždyť já už jsem si vlastně ani nepamatoval, jak jsem vypadal v letech svého mládí, jak jsem byl krásný.“ Duch svatý přichází, aby nás očistil.
To podobenství o tom stole ještě pokračuje. Říká se v něm, že ten stůl se z toho radoval, velmi se z toho radoval, jak je znovu krásný, ale na druhou stranu taky dostal strach a říkal si: „Teď, když mě někdo poškrábe, když mě něčím polejí, tak už nebudu tak krásný,“ a skoro se začal stranit lidí a začal se lidí bát. Ale potom si uvědomil, že ty jeho obavy jsou zbytečné. Proč? Protože věděl, že je zde někdo, truhlář, který mu může vrátit tu původní krásu, ten původní vzhled, který byl na počátku.
Bratři a sestry, Duch svatý je ten, který dává našemu životu jiskru, lesk, Duch svatý je ten, který nás přivádí, postrkuje k Ježíši, ale od nás se očekává, že ho budeme chtít přijmout.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.06.2022 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede zpátky do té Velikonoční neděle. Proč? Protože právě o té Velikonoční neděli Ježíš začal. Začal celý ten proces předávání svého díla svým žákům. A o slavnosti Seslání Ducha svatého to vyvrcholilo, nebo můžeme říci, to bylo dokončeno. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.06.2019 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, slavíme v liturgickém roce vlastně už třetí Boží hod. První je vánoční, velikonoční, svatodušní. Na hod Boží vánoční bývá v kostele většinou plno, na hod Boží velikonoční už je to trošku slabší a hod Boží svatodušní, tak to už přijdou jenom ti, kteří opravdu vědí, o čem je řeč, a lidé, kteří jsou zvyklí navštěvovat bohoslužby. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.05.2016 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, jaký svátek dnes slavíme? Na Vánoce, na Velikonoce se posílají pohlednice, na svatodušní svátky v podstatě nic takového není, i to svatodušní pondělí bylo zrušeno jako volný den, a přece je to svátek, který je, řekli bychom, velmi důležitý. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.05.2010 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
My budeme, bratři a sestry, přemýšlet a rozjímat o tom, kdo je to Duch svatý a proč ho potřebujeme. O Duchu svatém se v Písmu svatém mluví od samého začátku. Mluví se tam o tom, že když Bůh stvořil prvního člověka, vdechl mu dech života. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.05.2007 - neděle , kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, slavíme dnes slavnost, která je jiná, než svátky a slavnosti, které slavíme během celého liturgického roku. Když to třeba srovnáme i s Velikonocemi, které jsme slavili před padesáti dny, o Velikonocích si připomínáme Ježíšovu smrt, Ježíšovo zmrtvýchvstání - to všechno se stalo s Ježíšem. Více...