Rubrika
HomilieLetnice se mají zopakovat na každém z nás
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.05.2007 - neděle , kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, slavíme dnes slavnost, která je jiná, než svátky a slavnosti, které slavíme během celého liturgického roku. Když to třeba srovnáme i s Velikonocemi, které jsme slavili před padesáti dny, o Velikonocích si připomínáme Ježíšovu smrt, Ježíšovo zmrtvýchvstání - to všechno se stalo s Ježíšem. Kolem něho byli lidé, my si připomínáme jejich postoje, říkáme si třeba: „Tenhle se zachoval dobře, tenhle špatně,“ ale to, co se tam stalo, se stalo s Ježíšem. My mu za to děkujeme, my jsme mu za to vděčni, bereme si z toho příklad, ale stalo se to s ním. Kdežto to, co si připomínáme dnes, to se stalo s Ježíšovými učedníky, a to jsme my.
O těch letnicích novozákonních se to stalo poprvé a od té doby se to opakuje a má se to zopakovat v životě každého Ježíšova učedníka - v tom je ten svátek jiný. Už to není jenom o tom, že se něco před třeba dvěma tisíci lety stalo s Ježíšem, ale je to něco, co se má stát s každým z nás, a dokonce se to může i opakovat: příchod Ducha svatého, kdy člověk získá na věci každodenního života úplně jiný pohled (zpravidla hlubší, ale hlavně jiný).
Bratři a sestry, já bych se chtěl ještě teď vrátit k tomu, co je potřeba udělat, aby takhle do našeho života mohl vstoupit Duch svatý. Protože jsme lidé svobodní, tak ten Duch svatý přijde jenom tenkrát, když mu to dovolíme, anebo ještě navíc, když ho pozveme. On se nám nikdy nebude do našeho života vnucovat, nebude se tam nutit. Je potřeba, abychom zaujali stejný postoj, jaký měli apoštolové, Ježíšovi příbuzní a jeho matka Maria, když odcházeli z Olivové hory po Ježíšově nanebevstoupení. Ježíš jim přikázal: „Zůstaňte v Jeruzalémě a počkejte na Ducha přímluvce, na Pomocníka. Čekejte!“
Tedy v první řadě je potřeba čekat. Oni vystoupili do večeřadla, do hořejší místnosti, a tam zůstávali. Ne, že by tam byli zavřeni, izolováni, ale většinu času trávili tam společně. Modlili se, čekali.
Uvědomme si první věc: oni nevěděli, jak dlouho budou čekat. To víme my, že čekali deset dnů, ale oni nevěděli ... týden, čtrnáct dnů, měsíc ... Oni věděli, že všechno, co Ježíš řekl, se splnilo, tak se splní i tohle, ale kdy, to nevěděli. Takže oni se modlili (Písmo to taky říká) s vytrvalostí.
Bratři a sestry, my, lidé dvacátého a jednadvacátého století, chceme všechno hned, okamžitě, a jakmile něco trvá trošku déle, tak je to špatné. Chybí nám vytrvalost. Tu vytrvalost by nám měly připomínat třeba i naše kostely. Naši předkové je nepostavili ani za rok, ani za pět let. To se stavělo často desítky let, a když bylo potřeba, tak zase někde přistavěli, zvětšili ten kostel. Šlo to postupně, postupně to rostlo. Taky víme, žádná rostlina není hned velká, žádný člověk není hned dospělý, ale roste a k tomu potřebuje vytrvalost. Takže to je první vlastnost, kterou musí mít Ježíšovi učedníci, kteří čekají na příchod jeho Ducha.
Potom ta druhá vlastnost, která tam je, že oni setrvávali na těch modlitbách takzvaně jednomyslně. Co to znamená jednomyslně? Víte, žijeme v době, kdy většina lidí si myslí, že má právo mluvit úplně do všeho a že tomu rozumí, a to je opak té jednomyslnosti. Často se dává do protikladu (a ono to tak je) vůči té události Seslání Ducha svatého, a kdy potom lidé, kteří přišli do Jeruzaléma, rozuměli, co apoštolové říkají, tak protikladem toho je stavba Babylónské věže a to zmatení jazyků, kdy si nerozuměli. A když takhle říká každý svůj názor, tak se nemůžeme domluvit, nemůžeme se dohodnout.
Víme, že tam byla Ježíšova matka Maria, člověk velmi význačný. Byl tam Petr, který byl označen Ježíšem za prvního mezi apoštoly, ale neslyšíme tam o tom, že by mezi nimi byl nějaký spor o tom, kdo to povede, kdo z nich bude hlavní, kdo to bude určovat.
„Jednomyslně.“ Jednomyslnost znamená v první řadě poslouchat, co říká ten druhý. A potom na to reagovat.
V naší novéně vlastně ta jednomyslnost byla vyjádřena tím, že vždycky, když někdo řekl nějaké poděkování nebo přímluvu, tak my jsme zopakovali ten závěr, třeba ta slova: „Děkujeme ti Pane,“ nebo: „Prosíme tě, vyslyš nás!“ Tím jsme mu říkali: „My jsme dobře poslouchali, za co chceš děkovat, za co chceš prosit, a my se k té tvé modlitbě připojujeme, my se s tebou ztotožňujeme.“
Učíme děti, že se mají modlit za rodiče, učitele, kamarády, spolužáky a je to tak v pořádku. A my sami, přestože často máme mnoho starostí a mnoho těžkostí, bychom se měli modlit za druhé a s druhými. Víte, modlitba s druhými, třeba i s těmi, kteří mi nějak nejsou po chuti, to je to, co proměňuje. To proměňuje nás, naše srdce, naše vztahy, buduje to jednomyslnost.
Bratři a sestry, oni uposlechli Ježíšovy výzvy a zůstali v Jeruzalémě. De facto se vlastně zklidnili – zklidnili, soustředili. A to je další rys, který moc a moc potřebujeme, protože často děláme mnoho věcí zaráz. Pak jsme z toho nervózní, že to nestíháme, a nemáme čas si to všechno dobře promyslet, a je to škoda.
Je potřeba se zastavit, rozmyslet si, co je to nejdůležitější (na prvním, na druhém, na třetím místě) a potom podle toho jednat. Pro ně bylo nejdůležitější to, že šli do večeřadla a čekali na příchod Ducha Přímluvce.
Potom ještě čteme v Písmu svatém, že tam byla Ježíšova matka, Ježíšovi učedníci a Ježíšovi příbuzní. Nevíme, jestli tam byli všichni Ježíšovi příbuzní, ale někteří určitě, a to znamená, že někteří Ježíšovi příbuzní v něho uvěřili, jako v Božího Syna, v Mesiáše. Všichni to máme v našich rodinách, že část rodiny je věřící, část rodiny je nevěřící, a my bychom si moc přáli, abychom se mohli pomodlit i s tím zbytkem (nebo někdy s tou větší částí rodiny), byli bychom moc rádi, aby s námi našli cestu k Bohu. Říkáme si: „Co a jak máme zařídit? Jak to máme udělat?“ Modlit se za ně. Nejde je přesvědčit nějakou agitací, nejde je nějak umluvit, udolat, ale je možné je získat, když jim budeme vyprošovat Ducha svatého.
Bratři a sestry, apoštolové, když sestoupil Duch svatý, otevřeli dveře a vyšli z večeřadla. Ježíš, než odešel, tak jim říkal: „Budete mými svědky.“ Když sestoupil Duch svatý, tak oni to vzali za své a řekli: „My jsme Jeho svědky.“
Bratři a sestry, podobně se ta proměna má stát s každým z nás. Někdy je to sestoupení Ducha svatého na lidi naprosto potichu, že si toho vlastně nikdo nevšimne. Někdy je to, řekli bychom, tak hlasité, jako bylo to první sestoupení o letnicích ve večeřadle, že si toho všiml celý Jeruzalém, ale vždycky je to sestoupení Ducha svatého a vždycky ten člověk řekne: „Ano, Pane, já jsem tady. Já jsem tady a já chci být ten, který půjde a řekne: ‚Jsem svědek Ježíše Krista, jsem jeho učedník a chci vám zvěstovat radostnou zvěst.‘“
Jak jsem říkal na začátku, tato slavnost je vyjímečná v tom, že se uskutečnila o letnicích poprvé a od té doby se opakuje. Ale co je nejdůležitější, má se zopakovat na každém z nás. Ať se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.06.2022 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede zpátky do té Velikonoční neděle. Proč? Protože právě o té Velikonoční neděli Ježíš začal. Začal celý ten proces předávání svého díla svým žákům. A o slavnosti Seslání Ducha svatého to vyvrcholilo, nebo můžeme říci, to bylo dokončeno. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.06.2019 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, slavíme v liturgickém roce vlastně už třetí Boží hod. První je vánoční, velikonoční, svatodušní. Na hod Boží vánoční bývá v kostele většinou plno, na hod Boží velikonoční už je to trošku slabší a hod Boží svatodušní, tak to už přijdou jenom ti, kteří opravdu vědí, o čem je řeč, a lidé, kteří jsou zvyklí navštěvovat bohoslužby. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.05.2016 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, jaký svátek dnes slavíme? Na Vánoce, na Velikonoce se posílají pohlednice, na svatodušní svátky v podstatě nic takového není, i to svatodušní pondělí bylo zrušeno jako volný den, a přece je to svátek, který je, řekli bychom, velmi důležitý. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.05.2013 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
Bratři a sestry, prožívali jsme v uplynulých dnech novénu. Připravovali jsme se na slavnost Seslání Ducha svatého. Chtěli jsme se podobat Marii, apoštolům a dalším učedníkům, kteří očekávají. Co to znamená očekávat Ducha svatého, chtít přijmout Ducha svatého?
Je dobré si uvědomit, že člověk potřebuje ve svém životě nějakého průvodce. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.05.2010 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,1-11; ž. Žl 104; 2. čt. 1 Kor 12,3b-7.12-13; evang. Jan 20,19-23;
My budeme, bratři a sestry, přemýšlet a rozjímat o tom, kdo je to Duch svatý a proč ho potřebujeme. O Duchu svatém se v Písmu svatém mluví od samého začátku. Mluví se tam o tom, že když Bůh stvořil prvního člověka, vdechl mu dech života. Více...