Rubrika
HomilieMaria se vydává na cestu upevnit svoji víru
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.12.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mich 5,1-4a; 2. čtení Žid 10,5-10; evangelium Lk 1,39-45;
Bratři a sestry, možná to tak nevypadá, ale na text, který jsme právě slyšeli, mám na mysli evangelium, na ten evangelní text se poměrně těžko káže. On je to totiž spíš text k meditaci, k modlitbě, k tomu aby to člověk promýšlel před Bohem.
Je tady popsána událost, která po té vnější stránce není až tak neobvyklá. „Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách.“ Proč se Maria vydává na cestu, proč spěchá? To nám objasňuje text, který předchází, a sice je to zvěstování, okamžik, kdy Bůh posílá anděla, který žádá Marii o to, aby se stala matkou Božího Syna.
Maria v průběhu toho rozhovoru s andělem několikrát naznačí více či méně jasně, že tomu nerozumí. Ale to neznamená, že by nesouhlasila, to neznamená, že by nějakým způsobem protestovala. Jenom podotýká a říká: „Já tomu nerozumím. Nevím, jak se to stane.“ A anděl nakonec jí dává znamení. Totiž z toho Mariina postoje je vidět, že ona má víru, důvěru. To je totiž víceméně to stejné, víra, důvěra, to se překrývá. A anděl jí proto dává znamení. Aby posílil tuto její víru, tak říká: „Tvoje příbuzná Alžběta, ačkoliv je stará, byla považována za neplodnou, už je v šestém měsíci.“ To znamená, že on vyzývá Marii a říká: „Běž se tam podívat. Je v šestém měsíci, to znamená, už to bude vidět. Nebudeš se jí muset nějak ptát nebo takhle, ale okamžitě to poznáš.“ A tak Maria se vydává na cestu z tohoto důvodu, upevnit svoji víru.
Bratři a sestry, to je myšlenka, kterou nám přináší advent – upevnit svoji víru. A druhá myšlenka nebo druhý důvod, proč se Maria vydává na cestu, je to, aby byla nablízku své starší příbuzné. Nevíme to jistě, tradice říká, že Alžběta byla teta Panny Marie. Nic tomu neodporuje, klidně to takhle můžeme vzít a takhle o tom mluvit. A tato teta Alžběta byla o dost starší než Maria. A Marie tedy jde, aby jí byla nablízku, aby jí pomáhala, aby s ní sdílela, řekněme, ty těžkosti, ale hlavně radosti toho okamžiku, který má nastat, kdy se má narodit to dlouho očekávané dítě.
Tedy ty dvě ženy jsou ztělesněním adventu, ztělesněním toho, co my prožíváme v duchovní rovině. Ony to prožívaly opravdu celým svým tělem a celou svou duší. Alžběta se dlouho modlila, dlouho prosila za to, aby měla dítě. Maria – ten její advent je o dost kratší. To je vlastně ta cesta z Nazareta do Aim Karim, kdy ona má čas přemýšlet o tom, co jí ten anděl řekl, a kdy vlastně musí nějakým způsobem si to všechno v hlavě srovnat.
Ale Maria spěchá. Spěchá kvůli své víře, ale spěchá i kvůli své příbuzné Alžbětě. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Je tady zmíněn Zachariáš, otec Jana Křtitele, ten, který byl první, komu anděl řekl: „Budeš mít syna.“ A Zachariáš říká: „Ne, to není možné. Já už jsem starý, já už jsem nějakým způsobem ten svůj stav přijal.“ Co je tam zvláštní na tom zjevení Zachariášovi je to, že anděl mu říká: „Tvoje modlitby byly vyslyšeny,“ A Zachariáš protestuje. Tedy naskýtá se otázka, jak moc počítáme s tím, že naše modlitby budou vyslyšeny.
Zachariáš také má čas přemýšlet, protože anděl mu říká: „Protože jsi nevěřil, tak devět měsíců nebudeš mluvit. Budeš němý.“ A Zachariáš tady v této situaci nemůže do toho nějakým způsobem zasáhnout, protože nemůže mluvit. I on má dosti dlouhý čas na to, aby přemýšlel. Tady vidíme, jak advent u všech těch tří postav, ale u každé z těch postav ten advent probíhá úplně jinak.
Maria přichází jako host. Známe česká přísloví, taková jadrná, jako že host a ryba třetí den smrdí, anebo támhle ze Slovácka, host do domu, čagan do ruky, ale ve Starém zákoně host, osoba hosta, to bylo něco posvátného. Vycházelo se tady z Písma, z té tradice, že Abrahám přijal do svého stanu, do svého příbytku tři cizince, a těchto třech cizincích ho navštívil sám Bůh, aby zase řekl Abrahámovi a Sáře, že budou mít syna Izáka. A z tohoto důvodu každý host byl vítaný. Dokonce to bylo bráno tak, že když přichází host, tak on mi přináší požehnání.
Samozřejmě, když přichází host, tak to znamená určitou námahu pro toho hostitele, znamená to určité vydání, nepohodlí a další věci, ale Izraelité ve Starém zákoně to brali tak, že ten host přináší požehnání. Dokonce to bylo práno tak, že když k někomu nechodili hosté, pokud někdo u sebe neměl dlouho nějakou návštěvu, tak to bylo bráno tak, že tady není něco v pořádku. Protože k tomu člověku nechodí ostatní lidé, to znamená, že on to ani nebude mít v pořádku s Bohem. Tedy situace, kdy host přichází, bylo vnímáno jako něco velmi kladného. Naopak zase když dlouhodobě hosté nejsou, není žádná návštěva, tak to bylo bráno jako něco negativního, jako velké mínus.
Maria pozdravila Alžbětu. Pozdravila ji tak, jak se Židé, Izraelité zdraví: „Šalom.“ My se zdravíme taky různě, že jo, nejčastěji tím: „Dobrý den.“ To je takový neutrální pozdrav, který nemůže nikoho urazit. Přát někomu dobro je v pořádku, nemůže se tím nikdo cítit nějaký dotčený, ale je to opravdu neutrální. Kdežto to Šalom je přání pokoje. Ale v tom pozdravu už je jaksi i zakomponovaná prosba k Bohu, aby ten Bůh svůj pokoj seslal. V tomto pozdravu se nezdraví jenom ten člověk, kterému přeji pokoj, ale zároveň ten pokoj vyprošuji od Boha. Tedy ten pozdrav Šalom není vůbec neutrální. Naopak připomíná všem těm, kteří se tímto pozdravem zdraví, tu skutečnost, že pokoj, radost a všechny tyto věci, že jsou darem, a nesmíme zapomenout na Dárce.
„Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: ‚Požehnaná mezi ženami a požehnaný plod života tvého.‘“ Vlastně tady slyšíme jednu část té modlitby Zdrávas Maria. Ty první věty řekl anděl k Panně Marii, tady tu druhou část adresovala Alžběta k Panně Marii. Možná si ani neuvědomujeme, v jaké situaci ta slova byla pronesena. Neuvědomujeme si, že ta modlitba nevznikla od začátku do konce, že by ji někdo řekl, tak jako Otčenáš, kdy Ježíš naučil svoje učedníky se takto modlit, ale že je to poskládáno ze dvou událostí, a ten konec už je potom doplněný církví, to „svatá Maria“, a tak dále, a že tato modlitba vlastně odráží události, které se staly, že si připomínáme to, co je v Písmu. To si připomínáme začátek Nového zákona.
Jsou tady řečena mnohá slova, nad kterými je potřeba právě rozjímat, přemýšlet, modlit se nad nimi, ne jenom o nich nějakým způsobem diskutovat. Já bych chtěl se zastavit úplně na konci, kdy Alžběta říká: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se ti splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“
Maria, jak už jsem řekl na začátku, tam přichází se svou vírou, a skutečně její víra je posilněna o mnoho. My ve svém životě se rádi opíráme o jistoty, ale tu jistotu neměla na začátku ani Maria. Měla víru, a s touto vírou šla do Aim Karim. Víra se skládá ze dvou momentů, z toho, že člověk přemýšlí, a potom že koná. Skutečně je to tak. Víra je zaměřena v jednom momentě dovnitř k rozjímání, k rozhovoru s Bohem, a potom ke konání, k návštěvě druhých, k návštěvě bližních. Tady na té scéně návštěvy Marie u Alžběty vidíme, jak by mělo vypadat to, čemu říkáme mariánská zbožnost. Protože Maria přijala slovo Boží, jakýmsi způsobem ho promeditovala, a potom jde, aby to slovo uvedla do praxe, do života. Z tohoto jednání si máme vzít příklad. Máme si uvědomit, že to, o co se opíráme v našem životě, je naše víra. Je to velká hodnota. Je to hodnota, která nám pomáhá překonávat překážky, které se nám staví do života.
Jedno takové rčení říká: „Máš hodně starostí? Máš hodně problémů? Přestaň se dívat na ně, ale napodob Marii. Jdi a pomáhej těm, kteří těch problémů mají ještě víc. Máš hodně problémů? Přestaň se na ně dívat, ale dívej se na Marii a jdi a pomáhej těm, kteří mají těch problémů ještě víc než ty.“
Bratři a sestry, kéž tato myšlenka, kéž ta scéna setkání Marie a Alžběty, kéž se nám neztratí z očí. Kéž nám nesejde z mysli a nevytratí se z našeho srdce, ale ať nás provází při našich setkáních ať už teď v adventě, nebo o Vánocích, anebo kdykoliv během roku.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.12.2021
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mich 5,1-4a; 2. čtení Žid 10,5-10; evangelium Lk 1,39-45;
Bratři a sestry, takovou ústřední postavou dnešních textů je samozřejmě Maria, která se vydává na cestu. Obecně platí to, že když se člověk setká s Bohem a přijme to setkání, tak se potom vydává na cestu. Víme, že Zachariáš třeba to setkání nepřijal, a tak se vrátil domů němý. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.12.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mich 5,1-4a; 2. čtení Žid 10,5-10; evangelium Lk 1,39-45;
Bratři a sestry, dnešní promluva se bude skládat ze dvou částí. Nejdříve bych chtěl něco říct o Betlémském světle, a potom se kratince zastavit u evangelia.
Možná to mnozí víte, ale asi neuškodí si to zopakovat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.12.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mich 5,1-4a; 2. čtení Žid 10,5-10; evangelium Lk 1,39-45;
Bratři a sestry, budeme si dnes povídat o betlémském světle, o jeho významu a o tom, jaké myšlenky letošní rok jsou s ním spojeny. Ale než se k tomu dostaneme, tak bych chtěl přece říct jednu myšlenku, která se týká dnešního evangelia. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.12.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mich 5,1-4a; 2. čtení Žid 10,5-10; evangelium Lk 1,39-45;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli velmi známý text z knihy proroka Micheáše. Jsou to slova, která byla pronesena víc než 700 let před narozením Pána Ježíše.
Kdo to byl Micheáš? Moc toho o něm nevíme. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.12.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mich 5,1-4a; 2. čtení Žid 10,5-10; evangelium Lk 1,39-45;
Bratři a sestry, když budeme hledat, tak najdeme v dnešních textech samozřejmě vícero myšlenek, ale je tam jedna, která spojuje všechna ta tři čtení a sice je to myšlenka pokory, kdy Bůh přichází na tento svět a vybírá si snad to nejzapadlejší místo, jaké si vybrat mohl, ty nejobyčejnější lidi, aby nám ukázal, že mu nejde o to, odkud kdo je, jaké má kdo postavení, ale že mu záleží na tom, jaký kdo je. Více...