Bůh počítá s naší troškou, aby z ní vytvořil něco obdivuhodného

	Bůh počítá s naší troškou, aby z ní vytvořil něco obdivuhodného	10:28
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.21 MB]

Bratři a sestry, předposlední věta dnešního evangelia byla: „To je jistě ten prorok, který má přijít na svět.“ Jaký prorok? Elizeus.

Ježíš ve svém veřejném působení schválně napodobuje některé starozákonní postavy. V první řadě se dává do souvislostí s Mojžíšem, ale i jak jsme viděli z dnešních čtení – z prvního čtení a evangelia, tak také s prorokem Elizeem. Ježíš téměř kopíruje tu situaci, která se stala v 1. polovině 9. století před Kristem, před jeho narozením. Je tam jenom jeden rozdíl. Je rozdíl v situaci toho, kdo přináší ty chleby.

Co se stalo proroku Elizeovi, a v té jeho době? Bylo to v období hladu, kdy se několikrát po sobě na polích neurodilo a lidé se ptali proč, jak je to možné. V té době Izraelité v Palestině, v zemi Kanaán, nežili sami, ale byli tam i pohanské kmeny, kterým se souhrnně říká Kananejci. A tyto kmeny uctívaly božstvo, kterému se říkalo baalové. Nešlo o jednoho jedinného boha, ale o několik baalů. To místo Baal Šališ právě znamená doslova místo, kde stojí tři kapličky, my bychom dnes řekli, zasvěcené těm baalům. Tři místa, kde je Baal uctívaný. To božstvo Baal bylo uctíváno především jako bůh úrody, bůh hojnosti, bůh plodnosti. Bůh, který se stará o to, aby lidé měli co jíst, aby se jim dobře dařilo a aby jejich populace vzrůstala.

Takže Izraelité byli v nebezpečí, že od víry v Hospodina, v Boha Jahve odpadnou k víře v baaly. Proč? Ta víra v ty baaly byla taková jednodušší, dala se lépe pochopit. Člověk, který nemá v tomto směru žádné školy, žádné vzdělání, tak je mu to bližší.

Věřící v Hospodina celé to období, kdy byl ten hlad, kdy byla ta neúroda, tak to posuzovali nejenom z toho hlediska hospodářského nebo klimatického, ale posuzovali to taky z hlediska náboženského. Říkali těm, kteří uctívali ty baaly: „Jak to, že se neurodilo na polích už několik let po sobě? Vždyť přece Baal je ten ‚starostlivý bůh, bůžek‘, který se stará. Jak to, že Baal neplní svoje úkoly, svoje povinnosti?“ A pokračovali a říkali: „On je nemůže plnit, protože to žádný bůh není. Je to modla. Je to něco, co jste si vy, lidé, vytvořili. Věříte v něco naprosto falešného.“ Ale zároveň s těmi, kteří věřili v Baala, hladověli i Izraelité, kteří věřili v Hospodina. A ti se ptali: „A jak to? Jak k tomu přijdeme my, kteří věříme v Hospodina? Jak to, že hladovíme i my?“ Ta odpověď už nebyla tak jednoznačná, ale vychází z určitého kolektivního povědomí, a sice: Jsme vyvolený národ. Patříme Hospodinu, a jestliže nějaká část toho národa jaksi selže, přestává žít z víry, ty následky nese potom i celek. Je to, jak říkám, určité kolektivní pojetí viny, s kterým my dnes nesouhlasíme, ale tak to tam bylo, tak to chápeme.

Takže po nějaké době hladu, neúrody přišla konečně úroda. První plodina, kterou sklidili, byl ječmen. A proto s radostí nad tím, že už nebude hlad, nějaký člověk z Baal Šališa přichází poděkovat za to, že se mu na poli urodilo. Znovu podotýkám, je to místo, kde byl velmi uctívaný baal, ne Hospodin. A tenhle člověk by mohl zůstat doma. Měl doma v té vesnici, v tom místě, kde žil, tři kapličky zasvěcené baalovi. Ale on jde za Elizeem. Nejde ani nikam do chrámu, ale jde za prorokem. A jde za prorokem, který mluví ve jménu Hospodina. A tím, že mu přináší, není toho mnoho, ale přináší to, co má, tak říká: „Já už nevěřím v žádnýho Baala. Já už nevěřím tady na tyto bůžky, na tyto modly, ale já jsem přišel poděkovat Bohu živému, Hospodinu.“ Je to velké vyznání víry. Je v tom zaznamenán jakýsi obrat, prohlédnutí. To, že ten člověk říká: „Já teď vidím něco, co jsem předtím neviděl.“

Proč není zaznamenáno jeho jméno? Stejně tak není zaznamenáno jméno toho mladíka, který měl v době Ježíšově pět chlebů a dvě ryby. To není, že by ti svatopisci byli zapomnětliví nebo že by neznali to jméno, oni ho věděli, ale to tam není schválně. Kdyby tam totiž bylo jméno, tak bychom si řekli: „Aha, to zažil nějaký člověk (jestli se bude jmenovat, já nevím, Abrahám, Jákob, Izák nebo jakkoliv jinak), to se stalo tady tomu konkrétnímu člověku a tečka.“ Jenže tím, že tam není to jméno, tak tím svatopisec chce říct: Každý z vás se dostává do této situace. Každý z vás v životě zažívá období složité, období nějakého hladu. Teď nemyslím hladu tělesného, díkybohu máme co jíst, ale hlavu duchovního, duševního, kdy hledáme. Oba ti lidé, ten, který šel z toho Baal Šališa, i ten mladík, který byl s Ježíšem, oba šli, aby se setkali. Aby se setkali s Bohem, s někým, kdo mluví ve jménu Božím. A ne nějaké fráze, ale skutečně slovo, které má moc.

Každý z nás je tím člověkem, který může přinést, nabídnout to svoje, co má. Nebude toho mnoho. My si třeba někdy říkáme: „Má to smysl to moje snažení, to, o co usiluji, jak se namáhám?“ Má. My máme často před očima ty velké postavy – ty postavy, které mají jméno. Maria, Josef, Jan, slyšeli jsme Petr, Ondřej, Filip. Ale potom v Písmu je celá řada lidí, kteří jméno nemají, a přesto jejich dobré skutky, jejich dobré úmysly zapadají do toho Božího plánu záchrany. Každý z nás tam má své místo, a ta trocha, kterou můžeme nabídnout (jednak jsme teda vybízeni k tomu, abychom to dali k dispozici), z té trochy, kterou máme, se může stát něco velkého, jak jsme to slyšeli v tom prvním čtení i v evangeliu. Bůh počítá s naší troškou, aby ji zkrášlil, aby z ní vytvořil něco obdivuhodného. Takže nebojme se tedy, nemysleme si, že jsem tak malý, že se se mnou nepočítá.

A poslední vlastnost, poslední moment, který vidíme hlavně na tom starozákonním čtení, je prvek radosti. Ten člověk, kterému se urodilo, samozřejmě má radost. A nechce si tu radost nechat pro sebe, chce se o ni rozdělit. My často, když je nám těžko, když je nám zle, tak hledáme někoho, komu bychom se mohli svěřit, protože všichni to známe – jak říká přísloví: „Sdělená starost je poloviční starost.“ A jsme rádi, když najdeme někoho, komu, se můžeme svěřit. Ale nezapomeňme taky se rozdělit o svoje radosti, když se nám něco podaří, když máme dobrou náladu, když máme za co děkovat. Napodobme toho bezejmenného člověka z prvního čtení, který se vydal na cestu, aby přišel k Elizeovi a k těm, kteří tam byli, a řekl: „Mně se urodilo, já z toho mám velikou radost. Radujete se se mnou.“

Nebojme se rozdělit se o svoje radosti.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Já jsem přišel, abych vás nasytil

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.07.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,42-44; 2. čtení Ef 4,1-6; evangelium Jan 6,1-15;

	Já jsem přišel, abych vás nasytil	8:15
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.88 MB]

Bratři a sestry, svatý Jan evangelista nemá ve svém díle zaznamenáno to, čemu říkáme Proměňování při Poslední večeři. Ti tři další evangelisté zaznamenali Ježíšova slova: „Vezměte, jezte, toto je moje tělo,“ slova, která řekl nad chlebem, a podobná slova, která řekl nad kalichem: „Toto je moje krev.    Více...

---

Usilovat o pokoru, mírnost a trpělivost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.07.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,42-44; 2. čtení Ef 4,1-6; evangelium Jan 6,1-15;

	Usilovat o pokoru, mírnost a trpělivost	8:37
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 31 kb/s, 1.93 MB]

Bratři a sestry, my se zase vrátíme k druhému čtení, k listu apoštola Pavla. List Efezanům bývá nazýván „list z vězení“ a je to právě kvůli té větě, kterou jsme dnes slyšeli hned na začátku toho úryvku: „Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána.    Více...