Rubrika
HomilieUsilovat o pokoru, mírnost a trpělivost
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.07.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,42-44; 2. čtení Ef 4,1-6; evangelium Jan 6,1-15;
Bratři a sestry, my se zase vrátíme k druhému čtení, k listu apoštola Pavla. List Efezanům bývá nazýván „list z vězení“ a je to právě kvůli té větě, kterou jsme dnes slyšeli hned na začátku toho úryvku: „Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána.“
Pavel byl s největší pravděpodobností ve vězení v Římě. Je celkem jedno, kde byl, v jakém vězení. Když se člověk ocitne ve vězení, není to nic příjemného. Navíc Pavel tam nebyl kvůli nějakým majetkovým deliktům, ale my bychom dneska mohli říct, že se stal „vězněm svědomí“, byl tam kvůli svému přesvědčení. A tito lidé, kteří se dostanou do vězení kvůli svému přesvědčení, tak to mývají ještě těžší, než ti ostatní.
Apoštol Pavel v tuhle chvíli, kdy můžeme říct: je to s ním zlé a jde mu o život, tak on v tuhle chvíli se nedívá na sebe, nefňuká, nestěžuje si, nepíše „jde mi o život, starejte se, nějak mě zachraňte“, ale zaujal úplně stejný postoj, jaký měl Pán Ježíš na kříži. Ježíš, když umírá, tak se dívá kolem sebe z kříže. Vidí svoji matku Marii, vidí Jana a říká Janovi: „To je tvá matka,“ matce: „To je tvůj syn.“ Jinými slovy „postarej se o ni, postarej se o něho“.
Ježíš se dívá až do posledního okamžiku svého života kolem sebe, dívá se na ty, které má rád, a snaží se nějak o ně postarat. A to stejné dělá Pavel. I když on je ve vězení, tak se stará o ty, které přivedl k víře, myslí na ty, pro které pracoval, a můžeme říct, dává jim jakýsi odkaz.
Ta další Pavlova slova jsou označována takzvaně za „patetická“. Je to takové jakési slavnostní prohlášení, i když z vězení. Kdyby toto prohlášení bylo řečeno někým jiným a za jiných okolností, tak bychom nad tím mohli mávnout rukou a mohli bychom říct: „Ano, jsou to velká slova,“ ale právě proto, že je to z vězení a je to od svatého Pavla, tak bychom o těch slovech měli uvažovat: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.“ To je jádro toho, co Pavel chce znovu připomenout Efezanům a chce to připomenout i nám.
Když se začne mluvit o pokoře, mírnosti a trpělivosti, tak se hned většina lidí naježí. Když někdo někomu řekne: „Musíš být trpělivý,“ tak to znamená: „Jsi netrpělivý.“ Když někdo někomu řekne: „Musíš být mírný,“ hned se ten člověk naježí a řekne: „Copak nejsem? Copak jsem nějaký hrubý?“ Pavel neříká, že by ti Efezané nebyli pokorní, mírní a trpěliví, ale říká: „Zkuste se zamyslet nad svým životem, jestli by to tam nešlo ještě prohloubit, jestli by to nešlo ještě vylepšit.“ A o tohle tady jde. Pavel nás nechce hubovat, nechce říkat: „Jste k ničemu,“ ale říká: „Tyhle vlastnosti jsou potřeba v každé době, protože v každé době se také objevují opačné vlastnosti a ty opačné vlastnosti jsou jako taková nakažlivá nemoc – nemoc, která člověka nakonec zničí.
Co je opakem pokory? Pýcha, nadutost, namyšlenost. Co je opakem mírnosti? Hrubost, tvrdost, touha prosadit se za každou cenu, neúcta k druhým, pohrdání druhými. Opakem trpělivosti je netrpělivost, to, že člověk chce všechno hned, neustále spěchá, neustále se štve a třeba honí a spěchá a štve ty druhé.
Tyhle vlastnosti se objevují v každé době, je jich spoustu a my to vidíme, setkáváme se s tím. Setkáváme se s tím každý den a říkáme si: „Má cenu s tím něco dělat?“ A Pavel říká: „Má, protože když člověk bude usilovat o tyto vlastnosti, o tyto postoje, tak potom dojde k jednotě ve smýšlení a pokoji srdce. Obojí – jednota ve smýšlení, pokoj v srdci – to je stav člověka, to se nedá nařídit. I když byly v dějinách takové pokusy. Jednota se nedá nařídit. Co se dá nařídit, je uniforma, uniformita. Dalo by se nařídit: „Všichni budete stejně klekat, všichni budete mít stejně sepnuté ruce,“ ale bude to jednota? No nebude a nebude to k ničemu. K té jednotě ve smýšlení musíme dorůst.
Víte, těžko se o tom i mluví, co to je ta jednota, ale když se podíváme, co je nejednota, tak to vidíme. Nejednota, to je mnoho slov, třeba velkých, ale prázdných, a potom za těmi slovy není vůbec nic a ten, kdo ta slova říká, je vlastně nemyslí vážně a je to hra, je to prázdné. A ta nejednota v každém oboru, v každé lidské činnosti prostě tu činnost paralyzuje, nestane se nic, zablokuje, k ničemu to nevede. Nejednota ve firmě povede k tomu, že ta firma zkrachuje. A takhle bychom mohli pokračovat. Nejednota v rodině vede k tomu, že se rodina rozpadne. Nejednota kdekoliv má zhoubné následky.
Budovat jednotu je velmi obtížné, je to velmi těžké, ale je to náš úkol. Pavel říká: „Budete muset pro to něco udělat, nepřijde to samo od sebe.“ A říká: „Ta cesta k tomu je usilovat o pokoru, mírnost a trpělivost.
V církevních kruzích koluje jeden takový velmi starý vtip právě o té pokoře, o tom, jak jeden profesor morálky říká svým posluchačům: „A už jste četli tu moji nejnovější knihu o pokoře? Lepší nikdo nikdy nenapsal.“
Takže je to takové úsměvné, ale je to dobré na zamyšlení. Je dobré se nad tím zamyslet, zastavit a říci: „A jak je to se mnou?“ Víte, mnohokrát se nám to nepovedlo, mnohokrát si musíme přiznat, že nám tyhle vlastnosti chybí, tak, jako chyběly Efezanům. Nemysleme si, že v té době to bylo lepší, nebo že v nějaké době to bylo lepší. To je pořád stejné, ale že je to něco velmi důležitého poznáváme z toho, že za jednotu učedníků se modlil Ježíš při poslední večeři a je to jedno z témat, které Pavel připomíná dost často.
Bratři a sestry, přesto, že jsme lidé slabí, chybující a že víme, že nám tyhle vlastnosti kolikrát chybí, přesto o ně usilujme. Usilujme o ně, protože to je cesta. To je cesta k tomu, jak něco vytvořit.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.07.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,42-44; 2. čtení Ef 4,1-6; evangelium Jan 6,1-15;
Bratři a sestry, svatý Jan evangelista nemá ve svém díle zaznamenáno to, čemu říkáme Proměňování při Poslední večeři. Ti tři další evangelisté zaznamenali Ježíšova slova: „Vezměte, jezte, toto je moje tělo,“ slova, která řekl nad chlebem, a podobná slova, která řekl nad kalichem: „Toto je moje krev. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.07.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,42-44; 2. čtení Ef 4,1-6; evangelium Jan 6,1-15;
Bratři a sestry, předposlední věta dnešního evangelia byla: „To je jistě ten prorok, který má přijít na svět.“ Jaký prorok? Elizeus.
Ježíš ve svém veřejném působení schválně napodobuje některé starozákonní postavy. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.07.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,42-44; 2. čtení Ef 4,1-6; evangelium Jan 6,1-15;
Bratři a sestry, už se asi nikdy nepodaří zjistit všechny důvody, které vedly naše předky k tomu, že za ochránce tohoto kostela a této farnosti zvolili právě sv. apoštola Jakuba. Vždycky je to tak nějak, že ten světec, kterého si lidé vyberou, je jim nějak blízký, mají k němu nějaký vztah. Asi víte, že v současné době velice populární je sv. Anežka, sv. Zdislava. Hodně populární v našich zemích jsou také sv. Cyril a Metoděj, ale i jiní světci. Jméno Jakub, jak všichni víme, je velice staré. Vlastně se takhle poprvé jmenoval Izákův syn, který se narodil jako druhorozený a držel se svého dvojčete, prvorozeného Ezaua, za patu. Více...