Rubrika
HomilieVíra, naděje a láska ve vzájemném vztahu
P. Josef Fasora
27.01.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Milí farníci z Bítýšky, nechtěl bych hned navázat na to dnešní evangelium, protože považuji za rozumné, abychom si vzpomněli také na evangelium z minulé neděle. Máme přece mladé lidi učit a zvykat tomu, že naše myšlenky a náš život mají mít nějakou souvislost. Nemůžeme je roztrhat na množství cárů, to by znamenalo pokazit život. Proto bylo rozumné, když se naše babičky nebo tatínkové po našem návratu z kostela ptali: „Co bylo za evangelium, o čem bylo kázání?“
Některá témata z kázání si ještě pamatuji po šedesáti letech, tak bych se dovolil zeptat se vás, mládeži, o čem bylo evangelium minulé neděle. Kdo si vzpomene? Nebojte se promluvit. Nebojte se promluvit mezi lidmi, protože překonat strach, to je první, co se musíme naučit. Já jsem tomu vždycky ve škole věnoval celý rok z každým žákem. Celý rok jenom na překonání strachu je potřeba, za kratší dobu to asi nejde. A je potřeba najít metodu, jak ten svůj strach překonat, protože je to citová záležitost, není jenom rozumová, nedá se to jenom postrčit.
Ví někdo, o čem bylo to evangelium? No, ano. Svatý Jan Křtitel, ke kterému chodil celý Izrael a budil nadšení všude, on říká: „Ne, ne. Toto je Beránek Boží. Jděte za ním. Můj čas skončil. Nyní je čas jeho. Já nejsem hoden ani mu uvázat tkaničky od obuvi.“ Dokážete si představit tu jeho pokoru? Je to myslitelné, že by některý veřejný důležitý činitel v naší společnosti řekl: „Už nechoďte za mnou, nevolte mě. Zvolte tady toho druhého.“ To byl veliký krok.
Takže minulou neděli jsme si měli uvědomit, kdo to je Ježíš Kristus, ke kterému nás posílá svatý Jan Křtitel - je Synem Božím. A nyní tento Syn Boží k nám hovoří. Měli bychom se tedy zaměřit na to, co nám říká, čím začíná jeho kázání, když poprvé vystoupil na veřejnost. Ten první okamžik je přece velmi důležitý. On říká velmi prostou věc: „Přiblížilo se království nebeské,“ nebo na konci toho dnešního evangelia se připomíná království Boží.
Rozeberme si ty pojmy, co to znamená království nebeské. To, co je nebeské, bylo pro lidi vždycky znamením něčeho, co trvá na věky. Tak, jako hvězdy na nebi a slunce se pohybují stále stejně dnes jako před tisíci lety, tak také my se potřebujeme obrátit k tomu, co je trvalé a věčné. To je náš život a jestliže ho roztrháme, tak ho zkazíme. A to království nebeské je království, jednoduše. Někdo by mohl říct: „No, v Izraeli neznali žádnou demokracii, proto Ježíš mluvil o království,“ ale když Ježíš něco říkal, tak to mělo smysl a ne jenom to, co se obecně říkalo. On nám tím zdůrazňuje, že nemáme očekávat nic od žádné revoluce a anarchie. Ta nezlepšila nikdy život na tomto světě. Všechno zničila, všechno rozbila a pozabíjela lidi, ale nebyli schopni udělat něco lepšího.
A ta revoluce, víte, že hýbala světem už několik staletí. Pořád jenom vztyčená pěst, něco roztřískat. Ale prvně ten, kdo tu pěst vztyčil, ten první musel odejít a odešel obyčejně tragicky, protože on není schopen zavést něco lepšího. Ale ani žádná monarchie a království nemůže změnit tento svět, žádná aristokracie, která byla vždycky oporou společnosti, nemůže změnit tento svět. Ale ani žádná demokracie nemůže zlepšit a změnit svět. Může nějaké detaily učinit, ale nic závažného. A když se lidé zaměří na to, aby očekávali něco od změny vlády, tak to zpravidla dopadá špatně, protože se zaměřili na nesmysl. My se máme zaměřit na to, co je trvale platné a věčné, co může trvat na věky, a to máme objevit ve svém srdci. Ne někde „tam“ nebo v politice. Když bude v našem srdci to, co je trvalé a věčné, tak to dokážeme prosadit také do našeho prostředí kolem dokola, protože člověk přirozeně touží po tom, co je trvalé a platné. To je život a život je vždycky silnější než zmatek a anarchie.
A co je trvalé pro křesťana? Prvně víra, začíná víra. Ale my známe ten součet křesťanských ctností – víra, naděje a láska. Jestliže je umíme jen spočítat, tak ještě nic neumíme, to nám není nijak k užitku. My musíme pochopit, že mezi těmi třemi ctnostmi jako mezi třemi osobami je hluboký vzájemný vztah, kde jedno závisí na druhém a na třetím. Není možné nikdy vytrhnout jedno z toho celku křesťanské ctnosti.
Není možné si vzít jenom víru. To například se stalo už po francouzské revoluci – Auguste Comte vytrhl ze ctností víru a prohlásil, že společnost je možné řídit jenom skrze víru. A proto zavedl jakousi nekřesťanskou víru bez Boha a od ní si sliboval, že ta společnost bude řiditelná. A my víme, že ve dvacátém století lidé uvěřili v to, že nebe může být na této zemi, že změníme tento svět a uděláme ho lepší. V Německu se tomu říkalo národní socialismus, to znamená, že každý Němec se bude mít lépe, protože ostatní podlidé nám budou pomáhat a sloužit. K čemu tato víra vedla? Vedla k tomu, že v Německu byli vybiti skoro všichni muži a úplně zničené a rozbité Německo, města, vesnice, silnice, mosty stavěly znovu po válce ženy a děti.
Ve východní Evropě se tomu socialismu říkalo „většinový socialismus“, bolševismus nebo komunismus, a sliboval lepší život pro všechny, kdo jdou s námi, kdo jsou v naší straně, a kdo není s námi, ten bude odstraněn. A byl odstraněn. Solženicin říká, že ideologie komunismu stála Rusko dvakrát nebo třikrát více obětí než druhá světová válka. Počítá na šedesát miliónů lidí, kteří byli vybiti nebo hladem umřeli anebo byli pozavíraní do gulagů na Sibiři. U nás to nebylo tak krajní, ale bylo to také velmi tvrdé.
A to je naše zkušenost s vírou bez Boha a s vírou pochybenou, nesmyslnou, protože si lidé neuměli vůbec uvědomit, co to je víra. Mysleli si, že víra je samoúčelná, že sama všechno zachrání. Ona sama nic nedokáže, sama od sebe, bez naděje a bez lásky.
Toto je naše základní rozlišovací znamení, čemu můžeme uvěřit a čemu nemůžeme uvěřit. V této době, ve které žijeme, lidé se chlubí tím, že nevěří ničemu a nikomu a očekávají všechno od vědy. Ale co to je věda? Věda je zase to, co nám někdo povídal – buďto v televizi, v rádiu, ve škole nebo v novinách, zase to někdo povídal. To není žádná věda, to je pouhá víra a víra naprosto nekontrolovaná, nekritická, protože lidem je možné namluvit cokoliv. My musíme mít určité kritérium víry, kterou víru můžeme přijmout, abychom jí uvěřili, abychom jí dali svou důvěru.
Tím prvním kritériem je naděje. Naděje je pro nás nesmírně cenná, protože člověk může v životě tisíckrát ztratit naději. Přeletí ti moucha před nosem a zdá se ti život ubohý a špatný, máš naději pryč. Ještě to nemusí být zoufalství, ale naděje zmizne jako lehounké pírko ve větru.
Také jsem to prožil. Když jsem byl po operaci, tak už jsem čekal jenom na smrt. Stačilo, že ke mně přišla po třech dnech jedna dobrá sestra a říkala: „Mluvila jsem s panem doktorem a on mně řekl, že ještě máte naději.“ Tak jsem měl naději, no a ta naděje, ta nás uzdravuje. Bez naděje nemůžeme žít a nemůžeme dobře umřít. Naděje je podmínkou našeho života. Jakmile jsem v koncích, je přede mnou jenom černá díra a nicota, to není naděje, to je zoufalství. A tento člověk nemůže být žádným tvůrcem nějaké víry, tento člověk má jenom ztřeštěnou hloupou víru tak, jako tonoucí, který se chytne každého stébla slámy. Opatrně se k němu přibližovat. Vytahoval jsi někdy ze Svratky někoho tonoucího? Když se k němu přiblížíš, on se tě chytne tak, že nemůžeš plavat a půjdete ke dnu oba dva. Musíš počkat, přiblížit se k němu zezadu a až on nemůže, tak teprve ho můžeš vytáhnout zezadu na břeh. Protože tonoucí člověk je zoufalý. Zoufalec, ten kolem sebe bije jako umírající kůň a může zabít toho, kdo mu chce pomoci. Zoufalci nemůžeš věřit to, co ti říká. On není schopen přemýšlet, on nemůže uvažovat.
Ne naděje v něco budoucího, ale naděje dnes, naděje, která mně dnes dá sílu k životu. Ale nestačí jenom ta naděje. Právě proto, že naděje je příliš lehounká a tolikrát nám zmizne, aby nás donutila učit se, jak se ta naděje vrátí. My se musíme jí učit. A ta naděje potřebuje ještě nějakou větší sílu, a tou je láska.
O lásce se dnes většinou mluví jako o vztahu mezi mužem a ženou a o nás kněžích se říká, že nemůžeme rozumět, co to je láska, protože nejsme ženatí. Je to nesmysl, protože právě ta láska mezi mužem a ženou přináší nejvíce pochybností. Do ní vstupuje instinkt a to není žádná láska. Je možné se poučit z lásky manželské a manželství je pro nás svátostí a bible nás o tom přesvědčuje. Proto byla napsána Píseň písní, že i vztah mezi mužem a ženou může být posvátným vztahem, který posvětí člověka k trvalému životu. Ale pro nás je daleko pochopitelnější ta láska mateřská. I když jsme na ni už dávno zapomněli, jak naše maminka musela obětovat všechny svoje zájmy a svůj čas jenom aby ve dne v noci o nás pečovala, a kdyby se věnovala svým zájmům, tak bychom tady nebyli. Co by z nás bylo? Ale už jsme na to zapomněli.
Ale i dnes jsou kolem nás některé mladé ženy, které mají ten vzácný dar mateřství. Jsou matky podivuhodné ještě dnes, že člověk žasne. Ona pořád tím svým klidným, dokonce melodickým hlasem, pořád hovoří k těm svým dětem, co a jak a proč, a ti její křiklouni zapomenou křičet a vyžadovat „já, já, pro mně, ne jemu“, a zjistí, že si daleko lépe porozumí v klidu s maminkou a změní se – ona změní svět.
Právě proto, že ta láska mateřská je skutečná, je nesmírně omezená, nedokonalá, protože je sobecká, je to jenom láska matky. Dokonce se popírá i láska rodičovská, protože do ní vstupuje častokrát problém mezi mužem a ženou. Ale mateřská láska je rodičovská láska a to už je nerozum, když z ní děláme jenom výhradnou mateřskou lásku. Ale je skutečná a která víra nemá začátek v této lásce a nehlásá prvně tuto lásku, pozor na tu víru, za tou nemůžeme jít. A když uvěříš někomu, kdo hlásá nenávist, hněv, pomstu, závist a podobně, tak to musí špatně dopadnou, protože krásný a požehnaný závěr může mít jenom upřímná láska. A víra, která není zakotvená v lásce a naději, to je nebezpečná víra a na ni si máme dát pozor, protože jenom ta božská víra je cestou, která vede do věčnosti. Amen.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, svatý otec František, když vyhlásil neděli Božího slova, tak v tom listu říká, že ta třetí neděle v mezidobí není vybrána náhodou. Že mu tam šlo právě o to, že je to v blízkosti týdne modliteb za jednotu křesťanů, a tedy to Boží slovo je to, co křesťany spojuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.01.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Svatý Matouš zdůrazňuje, že Pán Ježíš začal svoje veřejné působení v nejtěžším místě. To místo bylo příhodné, jak se říká, zeměpisně, geograficky. Byla to křižovatka, kde se setkávali lidé různých národů, kde byli obchodníci v návaznosti na ty karavany, s nimi cestovalo hodně lidí a takhle. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, evangelium nás zavádí na samotný začátek Ježíšova veřejného působení a to Ježíšovo veřejné působení je uvozeno větou: „Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.01.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, i když to tak na první pohled nevypadá, hlavní myšlenkou evangelia a prvního čtení je víra – víra v obtížné situaci. Ještě bychom mohli říct víra nás slabých chybujících lidí v obtížné situaci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.01.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Proč Ježíš začal kázat v Galileji? Někdo by to přehlédl, ale mnoho lidí si nad tím láme hlavu. Proč, když se narodil v Betlémě, žil v Nazaretě, Jan Křtitel kázal v té části Jordánu, která se nachází v Judsku, proč se Ježíš rozhodl začít kázat v Galileji? Proč se přestěhoval do Kafarnau, proč tohle všechno? Někdo může říct: „Protože to řekl prorok,“ ale to jsou spojité nádoby. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
27.01.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Tak dnes zase pokračujeme ve vzdělávání. Co udělat proto, aby naše vzdělávání bylo účinné. Je to, jako kdyby nějaký cizinec přijel do Veverské Bítýšky a ptal se někoho na cestu, jak se jede do Chudčic. A jistě každý občan Veverské Bítýšky by mu ukázal rád cestu, řekl by, že tam může jet buď zkratkou nebo kolem dokola po pěkné silnici, a všechno by mu pěkně vysvětlil. A když by on se vydal po té cestě, tak by dojel k cíli. To, co je důležité na vzdělávání, je, aby tam byla touha dojet k cíli. Abych chtěl jet do Chudčic. Více...