Rubrika
HomilieHlásat evangelium a uzdravovat
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.01.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Proč Ježíš začal kázat v Galileji? Někdo by to přehlédl, ale mnoho lidí si nad tím láme hlavu. Proč, když se narodil v Betlémě, žil v Nazaretě, Jan Křtitel kázal v té části Jordánu, která se nachází v Judsku, proč se Ježíš rozhodl začít kázat v Galileji? Proč se přestěhoval do Kafarnau, proč tohle všechno? Někdo může říct: „Protože to řekl prorok,“ ale to jsou spojité nádoby. Prorok to řekl proto, že Ježíš to potom udělal. Co je takové velice sympatické je to, že na tu Galileu nikdo nemyslel, těmi obyvateli se tam nikdo nezabýval, pro všechny byli obtížní. Byli tak trošku zastrčení, byli na hranicích Palestiny a všichni jim dávali najevo „vy nás nějak nezajímáte“. Bylo to území, kde ti lidé byli necháni na pospas sami sobě a Ježíš tam začíná, aby řekl: „Já o vás mám zájem, nejste mi lhostejní.“ Byl to kraj, který byl na tom dost špatně hlavně po té duchovní stránce. Po té hmotné stránce na tom byli celkem dobře. Přes Kararnau vedla takzvaná Mořská cesta, latinsky „via maris“. Je to obchodní cesta, která vedla z Damašku, ze severu na jih přes území Palestiny a končila až v Egyptě. Přes tady tuto obchodní cestu se tam dostávalo velké bohatství a můžeme říct všichni ti obyvatelé i apoštolové, první apoštolové, o kterých jsme slyšeli, vlastně žili z této cesty, protože obchodníci kupovali jejich ryby, pocestní se tím živili. My bychom dneska řekli, že žili z turistického a obchodního ruchu. Takže po této stránce to nebylo tak špatné. Na druhou stranu to bylo špatné proto, že když přišla do Palestiny nějaká armáda od severu, tak vždycky tudy přes Kafarnau, protože na to nemusí člověk ani moc studovat nějakou strategii, je to zase věc velmi logická – armáda, to je hodně lidí a těchto hodně lidí se pohybuje v cizí zemi. Oni neměli žádné mapy, o nějaké satelitní navigaci nemluvě, takže to tam moc neznali. Tak aby měli jistotu, že nezabloudí, tak se ti cizí vojáci vždycky pohybovali po cestě a situace od časů Pána Ježíše se do dnešní doby nezměnila – v Palestině jsou od severu na jih tři hlavní silnice – podél moře, přes Jeruzalém přes hory a v údolí Jordánu, a to je všechno.
Takže Kafarnau bylo, řekli bychom lidově, první na raně, když přišla taky nějaká pohroma. Nejhorší pohroma přišla v roce 734 před Kristem, kdy tam vtrhnul asyrský král Tiglat Pilesar a skutečně to tam všechno do základů zničil. Proč o tom mluvím? Protože to je to, o čem mluvilo dnešní první čtení – že v první době, to byla tato doba toho asyrského vpádu, kdy oni byli nesmírně poníženi, přichází prorok, aby jim dal naději a říká: „V poslední době“, tím je míněna doba příchodu Ježíše, „Bůh vám to vynahradí.“ „Bůh vám to vynahradí“, on neříká doslova ‚On začne tady u vás‘, ale nějakým způsobem vám dá najevo, že Mu na vás záleží.
Bratři a sestry, ti lidé byli v podobné situaci jako my – hmotně se jim vedlo celkem dobře, ale na druhou stranu si uvědomovali, že k tomu, aby jejich život byl skutečně spokojený, potřebují ještě něco. Ne jenom ty hmotné jistoty, že potřebují nějaké zakotvení, že potřebují svůj život někomu svěřit, k něčemu připoutat, potřebují navázat nějaký vztah. A přichází Ježíš a jeho činnost má dva směry – Ježíš mluví, učí a uzdravuje. O tom mluvilo dnešní evangelium a zvlášť poslední věta: „Ježíš chodil po celé Galileji, hlásal evangelium a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. Je zvláštní, že svatopisec říká ‚nemoc a chorobu‘, vždyť pro nás je to to stejné, ale on tím právě nemyslí jenom nemoci tělesné, on tím nemyslí jenom to, když někdo má zlámanou ruku nebo když nás bolí noha anebo když nám třeba nefunguje správně srdce. Víme, že i dnešní psychologové když chtějí popsat stavy, které se dějí v člověku, tak mluví o různých zátěžích, svázanostech a takhle to přirovnávají k chorobám těla. Svatopisec tady tím vyjádřením chce říct: „Ježíš měl zájem o každou jejich potřebu.“ Víme, že lidé si chodili za Ježíšem i postěžovat, přišli za ním, aby jim poradil. Zkrátka a dobře mohli přijít úplně se vším a on nikoho z nich neodmítl. Bylo to jako spojené nádoby – on mluvil k nim, ale nechal taky je, aby oni mohli mluvit k němu. Žijeme v domě, kdy mnoho lidí mluví, ale potom nic dál a není to tak těžké přijít na to, že jsou to prázdná slova, že jsou to prázdné sliby a taky si říkáme: „Z toho nic není.“ Pokud Ježíš chtěl, a on chtěl, aby vztah lidí k němu a k Bohu byl trvalý, tak jim musel nabídnout něco víc, než jenom slova. Musel jim ukázat, že má o ně zájem. Svatopisec to označuje slovy, že uzdravoval. Ano, dělal zázraky, ale právě uzdravoval i ty mezilidské vztahy tím, že poslouchal, že poslouchal a měl o ně zájem.
Bratři a sestry, mnoho lidí dělá různé aktivity, mnoho lidí nabízí i různé činnosti, ale otázka zní: „Je to ku prospěchu, má to tenhle ozdravný charakter, nebo to naopak rozeštvává.“ Můžeme se podívat třeba na všechny možné diktátory dvacátého století od Ruska přes Německo až po Španělsko, Portugalsko a já nevíc co. Oni slibovali ráj na zemi, ale pak tady bylo peklo. Když se člověk uzdraví, tak má radost, směje se, ale po těchto lidech tady naopak zůstal pláč a lidé byli rozděleni.
Bratři a sestry a úplně poslední myšlenka. V dnešním evangeliu jsme slyšeli o tom, jak si Ježíš volá první spolupracovníky. Když mluvíme o tom, že Ježíš volá apoštoly, v podstatě všichni kazatelé tam použijí to slovo ‚spolupracovník‘. Slyšeli jsme to mockrát a zapomínáme, co to znamená, že je někdo spolupracovník. To znamená, že je na stejné úrovni. Ježíš si nevolá nádeníky, pomocné síly, nějaké poskoky, pohunky, aby mu dělali, jak se dneska říká, nějaké křoví, ale volá si spolupracovníky.
Když nějaká firma slaví nějaký úspěch, třeba dostává nějaké ocenění, zpravidla se tam ukáže ředitel. Všichni mu tleskají, pronáší projevy, jak ten ředitel je dobrý a jak to všechno zvládá a málo, málokdy se stane, že by tam někdo řekl: „Za tím ředitelem taky stojí spousta lidí, spousta schopných lidí, kteří museli dobře odvést svou práci, aby ta firma prosperovala.“ Málokdy je to mezi lidmi takhle. Smetanu slízne ten, kdo je nahoře, práce zůstane na ty, kteří jsou dole. U Ježíše to tak není, on si volí spolupracovníky, to znamená, že když si nás volí jako spolupracovníky, tak máme ten stejný úkol jako Ježíš – hlásat evangelium a uzdravovat. Je jasné, že hlásat evangelium je obtížně, je jasné, že dneska se to musí dít jaksi mimochodem, že nikdo dneska není zvědavý na naše dlouhé proslovy a dlouhé řeči. Všichni komentátoři, kteří komentují Ježíšovo kázání, připomínají, že Ježíš mluvil jazykem těch lidí, jazykem, kterému oni rozuměli. Mezi námi faráři se říká, že když se začne mluvit o Bohu, tak se nasadí takzvaný nebeský slovník, kterému málokdo rozumí. Ti, kteří jsou mimo víru, mimo církev, tomu nerozumí vůbec. Mávnou nad tím rukou a řeknou: „To není pro mě, to mě nezajímá. A potom v tom našem hlásání musí být ten zájem, ta ochota nasadit se, ochota přinést uzdravení. Krásně to koresponduje s týdnem modliteb za jednotu. Přinášet spojení, ne rozdělení. Usilovat o to, abychom hledali co nás spojuje, co nás sjednocuje, ne co nás odděluje.
Bratři a sestry, hlásání evangelia musí mít vždycky v sobě i tu druhou, můžeme říct, kotvu, i tu druhou věc – zájem o člověka, jinak ti lidé řeknou: „Jsou to prázdná slova, je to k ničemu.“ Ježíš to dělal takhle, dělejme to po jeho vzoru my také tak a můžeme si být jistí, že On nám bude na blízku se svou pomocí.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, svatý otec František, když vyhlásil neděli Božího slova, tak v tom listu říká, že ta třetí neděle v mezidobí není vybrána náhodou. Že mu tam šlo právě o to, že je to v blízkosti týdne modliteb za jednotu křesťanů, a tedy to Boží slovo je to, co křesťany spojuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.01.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Svatý Matouš zdůrazňuje, že Pán Ježíš začal svoje veřejné působení v nejtěžším místě. To místo bylo příhodné, jak se říká, zeměpisně, geograficky. Byla to křižovatka, kde se setkávali lidé různých národů, kde byli obchodníci v návaznosti na ty karavany, s nimi cestovalo hodně lidí a takhle. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, evangelium nás zavádí na samotný začátek Ježíšova veřejného působení a to Ježíšovo veřejné působení je uvozeno větou: „Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.01.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, i když to tak na první pohled nevypadá, hlavní myšlenkou evangelia a prvního čtení je víra – víra v obtížné situaci. Ještě bychom mohli říct víra nás slabých chybujících lidí v obtížné situaci. Více...
P. Josef Fasora
27.01.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Milí farníci z Bítýšky, nechtěl bych hned navázat na to dnešní evangelium, protože považuji za rozumné, abychom si vzpomněli také na evangelium z minulé neděle. Máme přece mladé lidi učit a zvykat tomu, že naše myšlenky a náš život mají mít nějakou souvislost. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
27.01.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Tak dnes zase pokračujeme ve vzdělávání. Co udělat proto, aby naše vzdělávání bylo účinné. Je to, jako kdyby nějaký cizinec přijel do Veverské Bítýšky a ptal se někoho na cestu, jak se jede do Chudčic. A jistě každý občan Veverské Bítýšky by mu ukázal rád cestu, řekl by, že tam může jet buď zkratkou nebo kolem dokola po pěkné silnici, a všechno by mu pěkně vysvětlil. A když by on se vydal po té cestě, tak by dojel k cíli. To, co je důležité na vzdělávání, je, aby tam byla touha dojet k cíli. Abych chtěl jet do Chudčic. Více...