Rubrika
HomilieEvangelium je radostná zpráva
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
08.08.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Děcka, kdybych se vás, větších školáků už, zeptal, co je to za literární útvar, evangelium, tak asi budeme trošičku všichni váhat, a potom, si myslím, že by mnozí z vás řekli, že je to životopis. Protože většinou, aspoň dvě ty evangelia z těch čtyřech, začínají Kristovým narozením a končí ukřižováním, zmrtvýchvstáním potom také, jistě. Takže bychom si to zaměnili za nějaký životopis. A často takovou záměnu, chybnou záměnu, děláme i my ostatní věřící, dospěláci. Že se domníváme, že evangelia jsou Kristovým životopisem. Ono to k tomu svádí, ale ve skutečnosti nejsou. Ani jeden z těch evangelistů nechtěl přesně vystopovat, kdy se přesně Ježíš narodil a co v kterém roce dělal a kdy udělal, v kterém měsíci, který zázrak, atd. O toto jim vůbec nešlo. Takže zpátky se dopátrat nějakých časových souvislostí je poměrně problémem. Oni píší evangelia v době, kdy odpovídají na různé otázky nebo problémy té doby, vlastně těch prvních křesťanů. V těch počátcích oni vlastně žádná evangelia nepsali. Necítili potřebu je psát. Proto třeba dopisy apoštola Pavla jsou starší než ty čtyři evangelia, která máme dochována. Oni žili v takovým blízkým očekávání dalšího Kristova příchodu. Oni byli očitými svědky těch velikonočních událostí, oplakali Krista Pána na Velký pátek a prostě pak najednou se stalo něco, v co ani nedoufali. Vstal z mrtvých a najednou byl uprostřed nich. Nejenom, že se zjevil dvěma emauzským učedníkům a potom třeba ve večeřadle apoštolům, ale několik tisíc učedníků ho vidělo. Hovořili s ním znovu, mohli si na něho sáhnout. Potom před jejich očima byl vzat do nebe a slíbil jim, že znovu přijde. A oni očekávali ten další, druhý Kristův příchod ve slávě, těšili se na něj a a podle toho zařizovali celý svůj život. Opouštěli často rodiny třeba, majetky, atd. Všecko dávali do společné jakési pokladny a prostě snažili se co nejvíc rozšířit víru. Všechno podřizovali víře a tomu druhýmu Kristovu příchodu, na který se velmi těšili. Mysleli si: „Možná to bude zítra, možná za měsíc, možná za rok, ale určitě to bude ještě v mojem životě.“ Když potom Kristův příchod nepřišel a první generace křesťanů umírá, tak ten jejich způsob života zvlažněl. Už nebyli tak horliví jako na počátku a v té době právě jsou sepisována evangelia. Protože ti první křesťané byli očitými svědky těch událostí, ti nepotřebovali nic mít napsáno. Oni přímo od Pána Ježíše slyšeli všechno to, co říkal, třeba podobenství, viděli všechny zázraky, které konal, jak křísil z mrtvých, jak uzdravoval, atd. Teprve ta druhá a další generace křesťanů potřebují jakousi písemnou zprávu o tom. A to, o čem vlastně evangelium je, nám napovídá už název. Ne životopis Ježíše Krista, ale EU ANGELION – RADOSTNÁ ZPRÁVA, RADOSTNÉ POSELSTVÍ. Radostné poselství o tom, že Bůh se ujal světa, že se ujal lidí, že přišel člověka vykoupit, spasit, že se naplnily ty dávné předpovědi proroků, že přichází člověka zachránit ze hříchu a ze smrti. Kristovou smrtí na kříži přichází usmířit lidstvo s Bohem, zahladit nedostatky, hříchy: minulé, přítomné i ty budoucí. A jeho vzkříšením, zmrtvýchvstáním přichází otevřít cestu do života věčného všem těm, kteří za ním půjdou. A to je skutečně veliká radost a důvod k radosti. Proto radostná zpráva, radostné poselství všem, aby se všichni mohli radovat. To poselství v každé době vypadalo trošku jinak, každá doba byla trošku jiná. V jiné době psal evangelium třeba Matouš, v jiné Jan, v jiné ten Lukáš, jehož úryvek jsme dneska slyšeli. O tom Lukáši víme, že osobně se zřejmě s Kristem Pánem nikdy nesetkal. Narodil se až vlastně asi po jeho ukřižování. A patřil k takové té druhé generaci Kristových učedníků. Ale všechno to, co potřeboval vědět o Pánu Ježíši, tak se dozvěděl od skutečných apoštolů. Od těch očitých svědků. Byl jedním z žáků sv. Petra, provázel sv. Pavla, zřejmě i na jeho misijních cestách, a tam se všechno dozvěděl. A určité skupině křesťanů na konci prvního století, někdy v devadesátých letech, píše tu radostnou zprávu, své evangelium, kde všechno zaznamenává, co se sám dozvěděl, předává. A nedává tam úplně všechno, ale to prostě, co považuje za důležité. A zrovna v té situaci, kdy ti křesťané už trošičku zvlažněli, pomíchali se s těmi pohany, kdy taková ta jejich počáteční horlivost ochladá, tak právě dává ta slova, která jsme slyšeli dnešní a minulou neděli. Vzpomeňte si minulou neděli, kdy se tomu hospodáři na poli urodilo. Možná to byl obyčejnej, chudej zemědělec, kterej obdělával nějaký políčko a dřel se tam od úmoru do úmoru, a prostě najednou se mu urodí obrovský množství obilí, které není schopen pomalu ani sklidit a už vůbec se mu nevejde do těch sýpek, které má. Co s tím? A rozhodne se špatně. Mohl to rozdat ostatním, určitě v té době bylo hodně lidí, kteří měli hlad. Kdyby se podělil, tak určitě se rozhodl správně, a nechal si jenom to, co potřebuje. On si nechal víc než potřeboval a chtěl mít zajištěný další život, chtěl mít zajištěnou budoucnost, stáří možná. „Příští roky už se nebudu muset pachtit na poli, konečně si odpočinu.“ Nechal vystavit ty nový sýpky a přichází Hospodin a říká mu: „Blázne, pro koho to všechno tady hromadíš? Ještě této noci zemřeš.“ Taková výzva těm učedníkům, kteří jsou v nebezpečí, že zamění to správné pořadí hodnot, že vymění Pána Boha za mamon. Nelze dvěma pánům sloužit. A je velice nebezpečná taková ta záměna hodnot, kdy zaměním to být – být šťastný tady na zemi, být šťastný jednou ve věčnosti, atd. a mohl bych v tom pokračovat, klíčem k tomu štěstí jsou určitě víra, naděje a láska – za to mít. Mít třeba doma plnou tu stodolu, mít, já nevím, třeba pojistku pro důchod, mít, já nevím, lepší dovolenou, rekreaci, já nevím, kolik automobilů, prostě mít, mít, mít, slávu, čest, tituly, atd. Všechno z toho zůstane tady na zemi, nic z toho si nepřeneseme do života věčného. Ale je zde veliké nebezpečí, že zaměníme to pořadí hodnot: za to být, které by mělo být navrchu, to mít. Kdybysme se měli rozhodnout, jestli mám být, anebo jestli mám mít plnou peněženku, nebo jestli mám mít třeba akademickej titul, tak určitě se rozhodneme jasně. To třeba chápeme, až když přichází třeba vážná nemoc do lidského života, atd. Ale kolikrát na té cestě jsme slepí. A tady v tom poučování učedníků pokračuje vlastně Lukáš dál a používá ta Ježíšova slova, podobenství, která říkal, a znovu pokračuje v tom a upevňuje nás v tom, abysme měli bedra přepásaná, naše lampy aby hořely, abysme se podobali těm, kteří čekají na svého pána – lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby. Mít bedra přápásaná, to dneska dobře nechápeme. Ale vemte si to v souvislosti s tím starozákonním čtením, kde opakují znovu to, co se odehrálo tam někde při odchodu Izraelců z Egypta, kdy Hospodin jim nařídil, aby byli oblečeni, měli bedra přepásaná, aby měli sbalený všechno, nachystaný, aby se nezatěžovali přílišným vařením a jenom upekli ty nekvašené chleby a to maso na ohni a aby byli připraveni, až Hospodin zavolá, když bude potom procházet tím Egyptem a pobíjet prvorozence, až je vyzve, aby vyšli na cestu, aby ještě v noci prostě se sbalili a jedli jenom ve spěchu a byli schopni prostě odejít, poslechnout Boží výzvu. Tak takovým se máme podobat poutníkům my, kteří jsou stále připraveni na Boží volání, kteří jsou připraveni třeba na radikální změny ve svém životě. A naše lampy mají hořet. Ne jenom, aby svítily na cestu mně, ale taky těm ostatním. Abych já se stával tím světýlkem, které bude ke Kristu přivádět ty ostatní, kteří se se mnou setkávají. A k tomu všemu máme být radostní. Nemáme být smutní, nemáme mít strach. A myslím si, že klíčem k tomu je ta první věta toho dnešního evangelního úryvku: „Neboj se malé stádo, váš Otec rozhodl, že vám dá království.“ V jiném překladu je napsané: „Neboj se malé stádce, Otci se tak zalíbilo.“ Víte, asi na většinu z nás působí skepticky to, že naše řady prořídají. Nejenom, že tady u vás třeba v neděli je jenom jedna mše svatá, kostel je zaplněný, krásně zaplněný, díky za vaši účast, ale dřív tady určitě těch mší v neděli bylo víc. Možná ti starší mezi vámi budou pamatovat tři mše, a já nevím, kolik jich, a prostě kdy se sem ani nemohli vejít. A srovnat tyto počty se dost dobře nedají. A chtě nechtě ubývá nás. Řekl jsem minule takovej početní přehled, tak v r. 1850 na celém světě polovina lidí se hlásila ke křesťanství. Myslím si, že to je skutečně zajímavé číslo. A už po sto letech, v r. 1950, jenom jedna třetina lidí. A teďka, v současné době, kolem toho r. 2000, přelomu tisíciletí, tak je to asi jedna šestina jenom celosvětové populace. A to je skutečně už velmi málo. Čím to je? Asi taková ta naše horlivost křesťanů, Kristových učedníků, která byla na začátku, tak ochladá. Pomícháváme se s těmi lidmi tohoto světa, vlažníme ve víře, zaměňujeme to správné pořadí hodnot, zaměňujeme to být za to mít, a taky málo jsme těmi poutníky na té cestě s lampama v rukou, těma kteří čekají na příchod svého pána. Hodně jsme se zabydleli. Potom další takové nebezpečí, které asi neovlivníme, je to, že ty národy, které se nehlásí ke křesťanství, tak se markantně rozrůstají. Národy v Asii atd., tam se skutečně rozšiřují, ten jejich počet stoupá, mají hodně dětí. My prostě máme různé obavy, přece dvě tři děti stačí a nějakých pět deset dětí, který měli naši předkové, tak to přece bysme neuživili a já nevím, co všechno dalšího. Prostě to naše myšlení se posouvá někde jinam, a je to jedna z příčin, proč nás ubývá. Proč ubývá nejenom lidí v Evropě a třeba v našem státě, ale proč taky ubývá nás křesťanů. A můžeme z toho být smutní, kdybysme se jenom na tyto statistiky dívali. A proto povzbudivě má zaznít to slovo Ježíšovo: „Neboj se malé stádo.“ On počítá s tím malým stádem, nepočítá s žádnou masovostí, davovostí. Nepočítá s tím, že to bude celý svět, nepočítá možná ani s tím, že to bude polovina světa, ale říká: „Neboj se malé stádo, Otci se tak zalíbilo.“ To všechno patří do Božích plánů. Do Božího plánu určitě patřilo to, že v předcházejících dobách celá Veverská Bítýška chodila do kostela a ten, který byl nevěřící, byl výjimkou. A do Božího plánu určitě patří i to, že třeba dneska už to bude menšina. Nevím přesně kolik procent, jestli deset patnáct procent lidí tady v Bítýšce chodí pravidelně na bohoslužby, to byste asi věděli lépe vy i tady můj kolega, váš farář. Ale i to patří do Božího plánu. Víte, v té davovosti je veliké nebezpečí, že prostě ti lidi začnou být vlažní. A to se stalo právě v těch minulých generacích, kdy ty kostely byly plné. A najednou nemají sílu předat víru těm dalším. Na začátku hrstka horlivých učedníků, malé stádo, malé stádce, ale zapálení pro Krista a jako požár se šíří víra v Krista po celém světě. Možná, že skutečně na začátku zase musí být jenom nějaká malá skupinka, ale která bude odhodlaná, která bude rozhodnutá jít celým životem za Kristem. K té malé skupince se blížíme a proto je důležité, aby víra každého z nás rostla, abysme se přibližovali ke Kristu, abysme byli skutečně těmi, kteří čekají na svého pána, kteří mají bedra přepásaná, jejich lampy hoří a čekají, až přijde jejich pán z té svatby, aby se s ním radovali. Ať se opravdu tato slova na nás naplní a nejsme takoví nějací zapšklí anebo ustrašení z toho, že je nás málo.
Děcka, byli jste někdy v takovým tom zrcadlovým bludišti? Třeba v Praze na Petříně je takový zrcadlový bludiště. Až budete v Praze, tak se tam podívejte. A tam ty zrcadla jsou různě pokřivený. Vypadá to kolikrát komicky, ale někdy se můžete leknout. Místo sebe kolikrát vidíte v tom zrcadle třeba takovýho hrocha velkýho, protože to zrcadlo vás zkreslí, a já nevím, další komické postavy. A prý do takovýho bludiště taky vběhl pes. Nechápal, nevěděl, neměl to uvažování a rozum, který máte vy, a proto se začal bát. Začal na ty zrcadla štěkat a dorážet na ně a narážet do nich, protože v nich viděl nějaký příšery, nějaké veliké psy, kteří na něho ze všech stran útočili. A byl by se uštval k smrti, kdyby ho nevyvedli zřízenci ven z toho zrcadlového bludiště. A přitom stačilo tak málo: místo toho běhání kolem dokola, kolem těch zrcadel a vrážení do nich, si lehnout na tu zem a podívat se nahoru, kde žádné zrcadlo nebylo. Může to být taky taková výzva pro nás křesťany, kteří taky běháme kolikrát dokola a máme strach z toho a onoho, co kolem nás útočí na nás a co nám připadá špatné a co může být zkázou naší a církve atd. Ono se stačí možná podívat jenom nahoru, na Hospodina, a uvědomit si, že jsme v Božích rukou. „Malé stádce, neboj se, Otec takto rozhodl.“ Všechno to patří do Božího plánu. Kéž si to opravdu často uvědomujeme, že jsme Boží děti v Božích rukou a všechno, co se ve světě děje, tak není bez Boží vůle a není bez toho Božího plánu. Amen.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, čteme pořád v evangeliu z Lukáše, z 12. kapitoly. A tam Lukáš zařadil několik výroků Pána Ježíše, které jsou adresovány ať už všem lidem nebo učedníkům nebo těm nejbližším.
Na první pohled by se mohlo zdát, že ty výroky spolu nějak nesouvisí, ale opak je pravdou. To hlavní, o co tady běží, je víra. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.08.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, prožíváme dobu prázdnin, dobu dovolených. Mohli bychom říci, že to je doba jakéhosi odpočinutí, občerstvení a podobně, ale v tom dnešním dusnu vidíme, že opravdu každý den má své nějaké starosti a každý den přináší něco radostného, a na druhou stranu i něco obtížného. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, svatý Lukáš napsal svoje evangelium pro křesťany druhé generace. To jsou křesťané, kteří už osobně Pána Ježíše třeba neznali. Druhá, třetí generace. Třetí už ho neznala určitě. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
11.08.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
 |
Dar víry | 15:51 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.44 MB] |
Přátelé, včera odpoledne jsem mohl jako kněz posloužit při křtu svatém. Taková hezká rodinná slavnost. Od kamaráda jsem křtil malou holčičku, Barborku, a vlastně už jsou to druhé křtiny, kterýma jsem u nich mohl posloužit. Ale ve skutečnosti on má pět dětí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.08.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, dnešní první čtení bylo vzato z Knihy moudrosti. Je to nejmladší kniha Starého zákona. Vznikla nějakých padesát, šedesát let před narozením Ježíše Krista. Z tohoto důvodu někteří, hlavně reformované církve, ale i někteří židé, ji nezařadili do seznamu knih Starého zákona, protože se jim zdála málo starobylá. Více...