Rubrika
HomilieObhájení víry ve světě módních názorů
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.08.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, dnešní první čtení bylo vzato z Knihy moudrosti. Je to nejmladší kniha Starého zákona. Vznikla nějakých padesát, šedesát let před narozením Ježíše Krista. Z tohoto důvodu někteří, hlavně reformované církve, ale i někteří židé, ji nezařadili do seznamu knih Starého zákona, protože se jim zdála málo starobylá.
Když jsme ji slyšeli, tak určitě nám ten text připadal těžko srozumitelný. Říkali jsme si možná: „To je nějak jiné, než na co jsme zvyklí ve Starém zákoně. Takové nějaké komplikované.“ Ano, protože tato kniha nebyla napsána hebrejsky ani aramejsky, ale byla napsána řecky v originále. Napsal ji Izraelita, žid, nevíme jak se jmenoval, nevíme, čím byl, tušíme, že byl mladý, když ji psal, a víme, kde bydlel. Bydlel v Egyptě, v tehdejším hlavním městě, které se jmenuje Alexandrie. A proč tuto knihu psal? Je to kniha, kterou napsal pro povzbuzení svých vrstevníků.
Jaká byla situace židů, Izraelitů v Egyptě? V první řadě byli menšinou, tedy obklopovala je většina obyvatel jiné národnosti a jiného náboženství. Po stránce hmotné většině z nich se vedlo dobře, obchodovali. Alexandrie je přístav, dařilo se jim. Ale v očích Egypťanů byli lidmi druhé kategorie. V očích Egypťanů byli divní. Chovali se jinak, oblékali se jinak, slavili jiné svátky. Že mluvili jiným jazykem, to by až tak ani nevadilo, ale v tomhle oni se přizpůsobovali. Tehdejší svět mluvil řecky. Ale byli jiní a tato jinakost dávala důvod k tomu, že se jim Egypťané posmívali a říkali: „Vy nežijete. Vy nežijete tak, jak žijeme my. Vy nežijete naplno.“
Může nám to připadat zvláštní, ale tehdejší doba byla dobou nových převratných vynálezů, byla to doba kulturní, kdy se chodilo do divadla, hrála se dramata. Byla to doba, kdy se filosofovalo, tedy vedly se debaty o smyslu života, o poslání člověka, o těchto otázkách a o všem dalším, a toho všeho se Izraelité nezúčastňovali. A ti Egypťané jim říkali: „Vy patříte do muzea. Vy se nehodíte do této doby.“ A to všechno vedlo k tomu, že mladí Izraelité, kteří už třeba ani neznali jazyk předků, nikdy třeba nebyli v Izraeli, v Palestině, v Jeruzalémě a na těch místech, tak že tito židé odkládali víru. Odkládali víru v Hospodina a začali se přizpůsobovat. Proč? Chtěli být jiní. Nebo spíš stejní. Nechtěli, aby se jim někdo smál. Chtěli se zařadit, nechtěli vyčuhovat. Nechtěli se lišit.
Ptali se svých rodičů: „A jak nám to zdůvodníte, jak nám to vysvětlíte, že my věříme jinak, že věříme v jiného Boha? A co z toho budu mít, že v toho Boha budu věřit? A jak mám svoji víru obhájit?“ A mnozí nedokázali svoji víru obhájit a proto ji opustili.
A právě do této situace, která je velmi podobná situaci naší, kdy se ztrácí víra v rodinách, v křesťanských rodinách, do této situace byla napsána Kniha moudrosti. Autor vede Izraelity k tomu, aby dokázali obhájit svoji víru, a všechno to vztahuje k ústřednímu momentu, kdy to všechno začalo, a to byly první Velikonoce. Připomíná Izraelitům a říká: „My už jsme v téhle zemi byli jednou, už je to víc jak tisíc let a faraón si z nás udělal otroky. Ale Bůh nás v tom nenechal. Bůh se nás ujal, on nás vysvobodil.“
Ten autor říká: „Dívejte se na věci, které byly, a uvědomte si pro budoucnost, že to co platilo, bude platit i dál. To, na co bylo spolehnutí, na to bude možné se spolehnout i dál. Věci, které nazýváme módou, jsou v určitém slova smyslu velmi nebezpečné. Móda se týká oblečení, tady o tom nechci vůbec mluvit, ale chci mluvit o tom, čemu se říká módní názory. Někdo přijde s nějakým objevem, oči navrch hlavy: „To je novinka, to tu ještě nebylo,“ a je módní třeba kupovat určité zboží, určitou věc a naráz to všichni mají. Je módní sledovat určitou televizi, číst určité noviny. Je módní hlásit se k určitým názorům. A tohle může být nebezpečné, protože se to mění, protože to nemá žádnou oporu, žádné opodstatnění.
Autor Knihy moudrosti říká: „Nenechte se takhle ovlivňovat, ale snažte se držet věcí, které jsou platné, protože ony platily a platit budou stále, pořád.“ Vrací tedy Izraelity nebo připomíná jim ten moment prvních Velikonoc, vysvobození z Egypta a říká: „Když vás Bůh vysvobodil tenkrát, ujme se vás i teď,“ a připomíná, jak to probíhalo.
To, o čem jsme dnes četli, to byla připomínka prvních Velikonoc, ale nešlo tam jenom o nějaké opakování těch dějů. Spíš tam bylo naznačeno, co to znamená a co to znamená pro každého věřícího. Pro nás ten jazyk je dost nesrozumitelný. Hebrejština, hlavně ta stará, je jazyk velmi chudý. Má málo slov, má málo výrazových prostředků. Netvoří žádná složitá souvětí, žádné složité větné konstrukce. Naopak řečtina, to je nejsložitější evropský jazyk, tenkrát i dnes, a řečtina dokáže se vyjadřovat velmi květnatě, pro nás velmi komplikovaně. Autor Knihy moudrosti použil současný jazyk, tak, jak se tam tenkrát mluvilo. Byl tedy vzdělaný, měl filosofické vzdělání, ale nepoužívá toto vzdělání pro to, aby obhajoval nějakou filosofii, ale aby obhajoval víru v Boha, v Hospodina.
A co jim tedy připomíná? První myšlenka je myšlenka potrestání zla. Žijeme v době, kdy i nám se zdá, že to zlo je všemocné, že je všudypřítomné a že mu nikdo nedokáže zabránit. Ten autor tady zmiňuje okamžik, kdy byli zabiti prvorození egyptští synové. Izraelité to chápali jako trest pro Egypťany, protože nějakou dobu předtím egyptský faraón nařídil svým vojákům, aby zabíjeli narozené hebrejské chlapce. Zachráněn byl pouze Mojžíš. Izraelité ten moment, kdy zase naopak zemřeli prvorození Egypťané, brali jako trest a říkali: „Vidíš? Tys chtěl zabít nás a myslel sis, že se tě to nedotkne. Ale teď se to obrátilo proti tobě a přišel na tebe trest.“
Potom to dál pokračuje: „Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.“ Tím se má na mysli ten moment, kdy Izraelité přešli přes Rákosové moře a jejich pronásledovatelé tam zahynuli. Oni dosáhli svobody, ti, kteří jim tu svobodu chtěli vzít, naopak zahynuli.
Ale důležitá jsou ta poslední slova: „Když jsi nás povolal.“ K čemu je povolal? K tomu, aby zvěstovali na celém světě tuto záchranu. „Vždyť skrytě obětovali zbožné děti dobrých rodičů.“ Izraelité měli jeden velký úkol – každý rok slavit Velikonoce, každý rok si připomínat tuto záchranu, toto vysvobození z Egypta. Ten svátek Velikonoc neslavili někde v chrámě, v synagóze, ale slavili ho doma, v rodinách, a každý otec rodiny vedl tu bohoslužbu. Samozřejmě sousedé se ptali: „A co to slavíte? Co to je? Co si připomínáte? A proč to je?“ A oni měli příležitost svědčit o Bohu, o tom, co zažili, o tom, co se stalo, a tak se stávalo to, že ty Velikonoce nebyly jenom připomínkou něčeho, co bylo kdysi, ale oni do těch Velikonoc byli vtaženi.
Proč slavíme my? Jak slavíme my naše svátky? Protože musíme? Protože nás sem někdo poslal? Protože se to tak vždycky dělalo, protože naše rodina to tak dělá anebo proto, že chceme, protože se do toho cítíme vtaženi? Ti Izraelité si měli uvědomit při oslavě Velikonoc, že kdyby bylo potřeba, že Bůh by pro ně klidně znovu zopakoval to, co se stalo tenkrát, když vyváděl Izraele z Egypta. Pro každého z nás by to Bůh udělal znovu. Máme tedy slavit nejenom naoko, nejenom podle litery, ale celým srdcem, celou svou silou, celou svou bytostí, jak umíme.
Potom dál to pokračuje o tom, že ti, kteří přijali tuto víru, budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěv otců. Tady se připomíná poslední moment té záchrany. Když vyšli z toho Rákosového moře, tak měli samozřejmě radost z toho, že byli zachráněni, že už jim nic nehrozí, že už je nikdo nepronásleduje. Mojžíšova sestra Miriam vzala bubínek a začala tancovat a zpívat. Zpívali žalmy. Potom se k ní přidali další lidé a několik stovek až tisíců lidí tam na břehu Rákosového moře začalo tančit a zpívat. Měli radost. Měli radost z toho, že byli zachráněni, že jejich Bůh se ukázal jako Bůh pravý.
Bratři a sestry, jak prožíváme my svoji víru? Jako radost anebo jako břemeno? Jako systém zákazů a příkazů anebo jako radost z toho, že jsme byli povoláni, že známe Boha, že k němu můžeme přijít, že ho můžeme oslovit, že nás slyší? Autor Knihy moudrosti nechtěl na svoje současníky naložit žádné další břemeno. Nepřipomínal jim příkazy, nařízení, ale připomíná jim záchranu, důvod k radosti a říká jim: „Z toho se poučte. Na tom stavějte. To je ten základní moment vaší víry.“ To je víra starozákonní, víra novozákonní čerpá svoji sílu z okamžiku zmrtvýchvstání Ježíše Krista, ale vždycky je to radost.
Církev nám tento text předkládá v létě, v době dovolených. Když je dovolená, člověk nějakým způsobem jednak hodnotí ten uplynulý půlrok, a jednak potom taky plánuje, co udělá, kam půjde, čím se bude zabývat. Samozřejmě je to v pořádku, je potřeba si udělat plán, ale udělejme ten plán, řekněme, pro celou naši osobnost. Neplánujme jenom po stránce hmotné, co zařídíme, co vybudujeme, ale plánujme také po té stránce ducha. Plánujme, jak se postavím ke své víře, co udělám pro to, abych dokázal svoji víru obhájit, abych, když to bude potřeba, dokázal vydat dobré svědectví. Plánujme také, co uděláme dál, jak budeme tu víru prožívat. Ať už tady v kostele anebo v našich rodinách, aby bylo víc vidět tu radost. Radost, která tam je, ale často je tam jenom skrytá, aby ti, kteří jsou kolem nás, ji uviděli, aby uviděli naše nasazení a radost z toho, že máme Boha, že ho známe a že v něho věříme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, čteme pořád v evangeliu z Lukáše, z 12. kapitoly. A tam Lukáš zařadil několik výroků Pána Ježíše, které jsou adresovány ať už všem lidem nebo učedníkům nebo těm nejbližším.
Na první pohled by se mohlo zdát, že ty výroky spolu nějak nesouvisí, ale opak je pravdou. To hlavní, o co tady běží, je víra. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.08.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, prožíváme dobu prázdnin, dobu dovolených. Mohli bychom říci, že to je doba jakéhosi odpočinutí, občerstvení a podobně, ale v tom dnešním dusnu vidíme, že opravdu každý den má své nějaké starosti a každý den přináší něco radostného, a na druhou stranu i něco obtížného. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.08.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Bratři a sestry, svatý Lukáš napsal svoje evangelium pro křesťany druhé generace. To jsou křesťané, kteří už osobně Pána Ježíše třeba neznali. Druhá, třetí generace. Třetí už ho neznala určitě. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
11.08.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
 |
Dar víry | 15:51 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.44 MB] |
Přátelé, včera odpoledne jsem mohl jako kněz posloužit při křtu svatém. Taková hezká rodinná slavnost. Od kamaráda jsem křtil malou holčičku, Barborku, a vlastně už jsou to druhé křtiny, kterýma jsem u nich mohl posloužit. Ale ve skutečnosti on má pět dětí. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
08.08.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 18,6-9; 2. čtení Žid 11,1-2.8-19; evangelium Lk 12,32-48;
Děcka, kdybych se vás, větších školáků už, zeptal, co je to za literární útvar, evangelium, tak asi budeme trošičku všichni váhat, a potom, si myslím, že by mnozí z vás řekli, že je to životopis. Protože většinou, aspoň dvě ty evangelia z těch čtyřech, začínají Kristovým narozením a končí ukřižováním, zmrtvýchvstáním potom také, jistě. Více...