Rubrika
HomilieVážíme si své víry?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenkou všech dnešních textů je to, co jsme slyšeli v prvním komentáři: abychom nezůstávali v nějakých vzpomínkách na minulost, v takových neužitečných vzpomínkách na minulost (protože jsou i vzpomínky dobré, kdy člověk hledá z minulosti poučení pro svůj další život), ale abychom se dívali dopředu. O tom dokonce mluví i dnešní evangelium, i když to tak nevypadá, protože Pán Ježíš tím, jak se chová k té ženě, kterou před něho postavili, tak jim říká: „Já jsem nepřišel, abych vám dokázal, že jste hříšní, že to děláte špatně. Já jsem nepřišel vás „nachytat na hruškách“. Pokud jste rozumní, tak to si všichni uvědomujete, že ve vašich životech je mnoho věcí, které nejsou v pořádku. Ale já jsem přišel, abych vám ukázal, jak dál, jak se k tomu postavit, co dělat v budoucnosti, aby to bylo lepší. Nejde o potrestání, ale jde o to, jak dál.
A takhle mluví prorok v prvním čtení, takhle mluví apoštol Pavel v listě Filipanům. Prorok Izaiáš připomíná Izraelitům, že nestačí, aby vzpomínali na vysvobození z Egypta, protože oni na to vysvobození vzpomínali asi stylem: „Naši předkové věřili, naši předkové odešli z Egypta, Bůh je vysvobodil ... Naši předkové ..., naši předkové ...“ A zapomněli, a to jim právě prorok připomíná: „Nestačí, že vaši předkové věřili. Nestačí, že vaši předkové poslechli Mojžíše, že poslechli Boha. Vy musíte věřit, vy musíte poslechnout Boha, vy se k tomu musíte postavit osobně, ne jenom vzpomínat, jaké to bylo.“ Toto říká prorok i nám.
A něco velmi podobného říká Pavel Filipanům. Protože už jsme z listu Filipanům nečetli delší dobu, tak připomenu ty souvislosti. Filipy, to bylo město, které rozšířil král Filip Makedonský, usadil v něm především svoje vysloužilé vojáky. Od roku 146 před Kristem se stalo toto město součástí Římské říše. Židů v něm bylo velmi málo, a tak i křesťané, kteří tam byli, byli křesťané z pohanství. Filipy je první město tady na evropském kontinentu, kde apoštol Pavel hlásal evangelium. A Pavel jim posílá list, který je takový pro povzbuzení. Jsou v něm ta známá slova „Pán je blízko, radujte se“.
Pavel ten list napsal z vězení, s největší pravděpodobností byl ve vězení v Efezu, ale to není důležité. Důležitý je ten fakt, že Pavel je ve vězení. A Pavel tedy, když je ve vězení, tak mu jde o život. On neví, jestli se z odsuď dostane, a tak to, co píše Filipanům, můžeme brát jako jeho jakousi duchovní závěť, jako jakýsi odkaz pro případ, že by se z toho vězení už nedostal.
Začíná tím, že říká, že si nesmírně váží a cení toho, že zná Ježíše Krista, že ho poznal. To slovíčko „poznat“ tam má své místo, je důležité v tom Pavlově slovníku, v tom, co chce říct (ještě se k tomu vrátím). Ale teď už první myšlenka na zamyšlení pro každého z nás: Vážím si své víry? Děkuji za ni? Napadlo mě vůbec, že jsme se mohli narodit v jiné době, na jiném kontinentu, v místech, kde o Pánu Ježíši třeba nikdo nikdy neslyšel, že jsme nemuseli být věřící, že jsme nemuseli znát Ježíše Krista, že to vůbec není samozřejmé. A konec konců nemuseli jsme se narodit ani někde jinde. Uvědomme si, že dnes u nás je věřících (tady na Moravě se říká) nějakých dvanáct procent obyvatelstva. Že jsme tedy mohli patřit mezi těch osmdesát osm procent, kteří Krista vůbec neznají.
Teď zpět k tomu slovíčku „poznat“ nebo „poznal jsem“. Apoštol Pavel tady jednak trošku šťouchá do odpůrců náboženství. Už jsme tady o nich mluvili, jsou to ti takzvaní gnostikové, kteří říkají: „My nepotřebujeme žádné náboženství, nepotřebujeme víru. My tomu rozumíme, my to známe, my máme do těch věcí vhled.“ Tito lidé brali sami sebe nesmírně vážně, ale přitom se chovali jako takoví brouci pytlíci, kteří si mysleli, že skutečně všemu rozumí, ale běda, když jim to někdo vytknul nebo je někdo na to upozornil. A Pavel tady to slovíčko „poznat“ používá, aby do nich právě trochu šťouchnul a aby jim připomněl, že to není tak, jak si myslí.
Pavel to slovo „poznat“ používá ve smyslu biblickém. Když toto slovo najdeme ve Starém zákoně, tak je tam třeba v takových podobných souvislostech, třeba: „Jákob poznal svou ženu Ráchel, ona počala a porodila syna Josefa.“ Když používá Starý zákon tady toto slovo poznat, tak tím chce říct nejenom, že někdo někoho zná, jak je vysoký, třeba že měří metr sedmdesát pět, má modré oči a blonďaté vlasy, ale chce tím Písmo říct, že ten člověk toho druhého zná taky zevnitř, že ví, jaký ten druhý je, zná jeho přání, zná jeho radosti, zná jeho bolesti. Ví o něm, na co se třeba ten člověk těší, z čeho má strach a takhle. Písmo svaté, když používá toto slovo, tak taky je používá v souvislostech, že Bůh nás zná, že nás takto zná zevnitř. Tedy nejenom nějakým rozumem, nejenom, že jde něco změřit, zvážit, ale že je tam vztah, že je tam to, že někdo má někoho rád, že někomu na druhém záleží. Bohu na nás záleží.
No, a teď Pavel pokračuje a říká: „Mě uchvátil Kristus.“ Pavel bere celý svůj život jako setkání s Kristem. Ať se děje co se děje, Pavel se setkává s Kristem. Mohli bychom nějak obrazně říci, že se s ním někdy Pavel setkává třeba v Betlémě při narození nebo se s ním setkává u Jana v Jordánu nebo se s ním setkává na Kalvárii s křížem. Ať je to jak to je, ať je to setkání radostné nebo bolestné, je to setkání s Kristem. Vždycky se Pavel těší na toto setkání s Kristem, a proto Pavel je schopen napsat i z vězení to, co je v listu Filipanům. Proto tam nejsou žádné stesky, žádné nářky na to, jak se mu vede špatně.
Bratři a sestry, co uchvátí nás, co nás zdvihne? Když si přečteme černou kroniku nebo že má zase někdo nějakou ostudu nebo o něčem podobném. To nás nadzdvihne. Ponadáváme si a pak se zase vrátíme do toho svého normálu. Anebo co nás nadzdvihne? Že třeba soused má nové auto nebo že za výlohou byly nějaké nové pěkné šaty... Bratři a sestry, ale to je žalostně málo, to je velmi málo. Aniž si to uvědomujeme, tak my svůj život takhle neprožíváme jako setkání s Kristem, nejsme jím uchváceni. Ten Kristus je někde vespod v našem životě. Když bychom to poskládali, tak na nějakém třeba osmém, desátém místě, a pak se divíme. Pak se divíme a bereme svůj život jako prohry: „Mně se nedaří, mě nemají rádi, oni jsou na mě zlí.“ Ale ona to vůbec není pravda, ono to tak vůbec není. Jde o to, abychom Krista z toho nějakého dvouciferného místa na tom žebříčku vytáhli a postavili ho dopředu, co nejvíc. Samozřejmě by bylo ideální, aby byl na prvním místě, k tomu směřujeme, ale i Pavel říká: „Nedomnívám se, nenamlouvám si, že už bych to uchvátil, že už bych to měl v kapse, ale snažím se o to. Dělám, co umím, dělám, jak to jde.“
Bratři a sestry, tady ta myšlenka žít život jako setkání s Kristem, být jím uchvácen, pořád se na něho dívat, jako na svůj ideál, jako na vzor, ke kterému jdu, to je velmi silná myšlenka. Čím ta myšlenka bude silnější, tím bude náš život radostnější a pokojnější. Pokud ta myšlenka v nás vyhasne, pokud se ztratí, tak právě budeme vnímat svůj život jako sérii neúspěchů, zklamání, jako sérii proher a budeme pořád a pořád si na něco stěžovat a pořád a pořád se nám nebude něco líbit a zamlouvat.
Budeme za čtrnáct dnů slavit Velikonoce a budeme si připomínat Kristův kříž. I v našem životě je těch nepříjemných situací mnoho, ale vzpomeňme, že Kristus je na tom kříži kvůli mně, kvůli každému z nás. Takhle si to uvědomoval Pavel a takhle se k tomu stavěl. Neříkal: „Už to mám, už jsem to dosáhl,“ ale: „Dělám, co můžu, dělám, na co stačím.“ Dělejme to taky tak.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, evangelní příběh myslím známe všichni a je to, jak se říká, zase jedna z ukázek toho, jak se Ježíš nenechal chytit do předem připravené a nalíčené pasti. Možná si říkáte: „A jak s tím souviselo to první čtení ze Starého zákona, které bylo vlastně takovou napůl básní, bylo psáno ve verších. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, klíčovou větou těch dnešních textů je to, co jsme slyšeli v závěru evangelia, kdy Ježíš říká té ženě, ale i každému z nás: „Neodsuzuji tě, ale jdi a od nynějška usiluj, aby tvůj život byl lepší, aby ses varoval hříchu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, text, který jsme právě slyšeli, jednak je z osmé kapitoly Janova evangelia, když by si to někdo chtěl přečíst celé, jak to pokračuje, a je to text, který na jednu stranu nás jakýmsi způsobem fascinuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.03.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, mezi evangeliem a prvním čtením každou neděli je nějaká přímá souvislost, ovšem vystopovat tady tuto přímou souvislost, společnou jednotící myšlenku mezi dnešními texty není až úplně jednoduché. Více...