Rubrika
HomilieNikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, text, který jsme právě slyšeli, jednak je z osmé kapitoly Janova evangelia, když by si to někdo chtěl přečíst celé, jak to pokračuje, a je to text, který na jednu stranu nás jakýmsi způsobem fascinuje. Hlavně nás fascinuje ta Boží velkorysost, ta Boží dobrota, slitování, to že Ježíš nevidí ten hřích, ale vidí toho člověka. Člověka v jeho slabosti, v jeho chybách.
Na druhou stranu je to text, který nám nahání hrůzu, protože ti, kteří tam vlastně tu ženu přivedou, tak dělají to, čemu se říká hon na čarodějnice. Kamenování, to je vlastně kolektivní vražda, a neví se právě, kdo zabil. A často v dějinách se stávalo, že tady toto bylo použito, aby si lidé vybili nějaký svůj vztek, ať už na domnělém, nebo skutečném pachateli. Jsou zaznamenány případy, kdy ten, kdo byl ukamenován, byl nevinný. A tak z několika důvodů tento text chybí v některých, říkáme tomu, rukopisech, tedy v těch svazcích Písma svatého, které se psaly rukou ještě před vynálezem knihtisku. Nicméně zase jiné rukopisy ten text dosvědčují a takovým velkým vykladatelem a člověkem, který se věnoval celému tady tomuto úryvku nebo celé té situaci, byl svatý Augustin, který ho právě chápal v tom smyslu, to je Augustinova věta, kdy on říká: „Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka.“
Ten text byl vynechán v tom smyslu, že to rozuzlení svádí k tomu, aby si člověk řekl: „Ale vždyť je to stejně jedno. Vždyť je to jedno, jestli něco zachovávám, nezachovávám, nakonec to Pán Bůh stejně všechno všem odpustí.“ To by byla velká deformace tohoto úryvku, ale jak říkám, ten strach byl tak velký, že v některých rukopisech ten text vynechali.
Když se vrátíme ještě hlouběji do Starého zákona, tak ve Starém zákoně situace, kdy Izraelité přestali věřit v Hospodina a začali uctívat pohanské bůžky, modly, tak proroci tuto situaci označují jako nevěru. Říkají, že Izrael je nevěrný Hospodinu, svému Bohu. Izrael, nevěsta, je nevěrná svému ženichovi. Takže vlastně celý ten příběh má takový duchovní rozměr.
Nicméně v době, kdy žil Pán Ježíš, tak ženská nevěra, nevěra ženy, byla postavena na stejnou roveň jako vražda. Nevěra muže ne. A to je vlastně první, co Ježíš jim tam nějakým způsobem vlastně vytýká. Říká: „Neměříte všem stejně. To nejde.“
A podle toho, co je vlastně v knihách Mojžíšových, tak ten trest za to bylo ukamenování, ale v té době, kdy žil Pán Ježíš, někteří říkali, že ten trest by měl být oběšení. Proto je ta otázka postavená tak, jak je postavená.
Nicméně je to past, která je vykonstruována, aby chytili Ježíše. Tím hlavním obžalovaným není ta žena, ale hlavním obžalovaným je Ježíš. A ta past velmi připomíná tu situaci, kdy se ptají Ježíše, jestli je dovoleno platit daň císaři. A Ježíš z toho vyjde s tím, že řekne: „Podejte mi denár. Čí je to obraz? Císařův? Tak dávejte císařovi, co je jeho, a co je Božího, dávejte Bohu.“ Tady je to o to horší, že už se nebavíme o věcech, ale vlastně tady je ve hře lidský život. O to je ta situace mnohem dramatičtější, vypjatější. Jde o život. Ježíšovi jde o život té ženy na této zemi, ale jde mu o věčný život všech.
On je obžalován. Oni sbírají kameny s tím, že je zatím budou házet po té ženě. Nicméně jak jsem vám říkal, když byste měli čas a dočetli byste si tu osmou kapitolu, tak na konci té osmé kapitoly Ježíš vede s farizeji a s židy takovou docela vypjatou debatu, která končí tím, že židé začali sbírat kameny a chtějí je házet po Ježíšovi. Tady se ještě přetvařují, že teda jako na tu ženu. Na konci, to bylo ve skutečnosti asi druhý den, už se nepřetvařují a už je sbírají na Ježíše. Tam už všechny masky padají a oni jsou rozzlobeni, že tato past na Ježíše, kterou vykonstruovali, sklapla na prázdno.
Ona ta past je skutečně dost promyšlená a propracovaná. Ježíš se tam mohl chytit čtyřikrát. To první, když tedy by nějakým způsobem se postavil za tu ženu, tak se postaví proti Mojžíšovu zákonu. To je první ten háček. No, když ji teda odsoudí zase, tak ztratí tu tvář milosrdného Mesiáše a ztratí ty lidi. To je druhý háček. Třetí, když vlastně řekne: „Musíte jít k Římanům, aby vám schválili ten trest,“ tak ztratí zase lidi, protože uzná okupaci Říma. Když řekne: „Ukamenujte ji, nemusíte k Římanům,“ bude možné obžalovat ho u Římanů z toho, že pobuřuje lidi. Takže na první pohled to vypadá velmi, velmi promyšleně a vypadá to, že z toho není úniku. Nicméně tedy Ježíš zase se k tomu postaví úplně jinak.
Svatý Jan říká, že učil v chrámu. Neříká, co učil. A potom dál taky Jan neříká, co Ježíš psal. Lidi by to velmi zajímalo, co učil a co psal, ale to pro ten příběh není až tak podstatné, není to důležité. Důležitá je ta samotná činnost. Učit znamená předávat vědomosti, předávat zkušenosti, předávat znalosti, pomáhat člověku, tomu žáčkovi. Učitel pomáhá tomu žákovi, aby ten žák žil svůj život, řekněme, lépe, ve větší plnosti. A proto přišel Ježíš. Ne, aby sloužil, ne aby trestal, ne aby zabíjel, ale proto, aby učil. Proto to Jan takhle zdůrazňuje.
No, a teď teda v tom okamžiku vlastně, kdy oni na Ježíše dorážejí, on se sehne a píše na zem. O tom, co psal na tu zem, o tom bylo napsáno několik knih, protože to všechny zajímalo. Někteří říkají, že psal hříchy těch farizejů, kteří tam byli, někteří říkají, že citoval proroka Jeremiáše, a jsou ještě některé další hypotézy. Ale zase důležitá je ta činnost sama o sobě. Kdo píše? Někdo, kdo chce sdělit někomu druhému něco. Když píšeme dopis a je jedno, jakou formou, jestli na papír nebo elektronicky, tak věříme a doufáme, že ten někdo si to přečte, že bude mít o to zájem. A toto právě chce sdělit Ježíš. Říká: „Já věřím, že máte zájem o to, co já tady dělám, o co já se tu snažím.“
Ale nepřestávali na něho dorážet. Nějakým způsobem to nezafungovalo, tak se Ježíš tedy postaví a řekne: „Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí první.“
Ale ještě se vraťme právě k tomu psaní. Ježíš psal na kámen. Někdy třeba v nějakých filmech nebo takhle je to, že píše do písku. Ne. Jsme v Chrámu, v chrámovém nádvoří, a to bylo dlážděné. A je v tom zase hluboká symbolika, protože celé dějiny Izraele se točí kolem Smlouvy. Smlouva byla uzavřena na Sinaji a jako znamení té smlouvy Mojžíš přinesl z hory Sinaj dvě desky Zákona napsané prstem Božím. Desky napsané prstem Božím. O toto tady jde, že Ježíš svůj prst dává k prstu té dlažby, aby oni si vzpomněli na tuto chvíli. A oni si vzpomenout měli, vždyť říkali: „My jsme znalci, my to známe, my to víme.“ A ten zákon byl dán proto, aby se Izraelitům žilo lépe. Ne, aby byli zabíjeni podle tohoto zákona, ale aby jejich život byl ve větší plnosti, víc zabezpečený, zajištěný. A právě tady je ten rozpor, kdy oni ti znalci Zákona a farizejové vidí ten Zákon a berou ho skutečně, jak říká svatý Pavel, že Zákon začal lidi zotročovat. Ale to změnili lidé, takhle to Bůh nezamýšlel. Ten Zákon měl pomáhat k větší svobodě.
A Ježíš na toto odkazuje, ale vidíme, že to nepomohlo poprvé. Tak promluvil a vrátil se k té symbolické činnosti podruhé. A v té chvíli jim to došlo, že on myslel: „Kdo z vás je bez hříchu, kdo z vás nikdy neporušil jediný příkaz toho Zákona, jediné nařízení, tak teda si hoď.“
Ježíš tady tou činností, že to opakuje, dává najevo shovívavost, dává najevo, že je ochotný dát čas, všem. Je ochotný dát čas každému člověku ke změně. Bohužel tady u těch farizejů a znalců Zákona se nedočkal toho, že by řekli: „My jsme se spletli.“ Oni odcházejí. Ti chytřejší, ty moudřejší odházejí hned, protože, nedej Bože, aby se Ježíš začal ptát, jak oni zachovávají ten Zákon. Nebo nedej Bože, aby začal říkat, kdy oni se provinili. Co kdyby to věděl? Takže začínají ustupovat. Tím teda přiznávají porážku, že teda ta past sklapla. Ale berou to jako prohranou bitvu, ne jako prohnanou válku. Což je právě vidět na konci té osmé kapitoly: „My tě někdy chytíme.“
Ano, a Ježíš, který v tuto chvíli neodsoudil, bude v Janově evangeliu odsouzen za to, že se rouhá. Ježíš je vlastně odsouzen místo této ženy. A právě svatý Augustin chápe tuto ženu jako představitelku církve. Protože věříme a doufáme, že v církvi jsou lidé, kteří si uvědomují svoje chyby a jsou ochotní na nich pracovat. Nikdo tě neodsoudil? Ani já. Ale jdi a nehřeš. Buď lepší. Snaž se víc, snaž se toto odstranit.
Ten konec je otevřený, právě proto, že je to o každém z nás. A každý z nás tady nějakým způsobem hraje svou roli. Úplně nejhorší role by byla role těch farizejů a znalců Zákona, kteří si nepřipouštějí, že by mohla být chyba na jejich straně, a oni vůbec nevyužívají nabídku toho milosrdenství. „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.“ Ale oni už tam nejsou. Oni to slyšet nechtějí.
Ta žena tam stojí, protože se tam cítí v bezpečí. A tak to má být. Jestli jsme se svými chybami, se svými slabostmi, se svými hříchy u někoho v bezpečí, tak je to Ježíš, Zachránce. Protože on kvůli tomu přišel, aby nás toho zbavil, aby nám ukázal cestu, jak dál. Takže využívejme tady tuto cestu.
A nakonec bych ještě řekl asi jeden důvod, proč třeba v některých těch rukopisech tady tento úryvek není. Je to proto, že v první církvi, a to bylo asi do šestého století, byla zpovědní praxe jiná než dnes. Většina z nás v těchto dnech přijme svátost smíření, svatou zpověď, jak se lidově říká. A v těch prvních dobách to bylo tak, že všichni museli k biskupovi, vyznali mu soukromě svoje hříchy, biskup udělil nějaké ponaučení, hlavně tedy toho člověka jaksi včlenil do stavu kajícníků a udělil mu pokání, a to pokání bylo veřejné. Něco udělat, něco se pomodlit nebo spíš se postit a podobně. Pokání mohlo trvat čtyřicet dnů doby postní, pokání mohlo trvat jeden rok, pokání mohlo být taky doživotní. Až po splnění toho pokání, toho doživotního tedy, jak se říká, na smrtelné posteli, tomu člověku bylo uděleno rozhřešení. Byla to praxe velmi tvrdá. Vyžadovalo to od křesťanů, aby žili takovým vysokým stupněm morálky a mnozí zase právě říkali: „To je neudržitelné, to se nedá.“ A tak právě od toho šestého století dochází ke změně, k té změně, kterou známe i my dnes. A sice, že tedy biskup deleguje a předá tady tu, vlastně říká se zpovědní fakultu, i kněžím, protože v té svátosti hříchy odpouští Kristus. Ne ten kněz, ne ten biskup, ale Kristus. A ten kajícník přijde, vyzná hříchy, dostane ponaučení, dostane pokání. I to pokání je víceméně tajné nebo hlavně soukromé, a hned dostane rozhřešení. Ono to totiž odpovídá tady tomu, co se stalo v tom evangeliu. Ta hříšnice, ta žena, dostala rozhřešení okamžitě. I když ona to vlastně ani vyznávat nemusela, ale okamžitě vlastně, kdy toho litovala. A Ježíš na nic dalšího nečeká. Tak moc je velkorysý.
Bratři a sestry, protože Boží nabídka toho odpuštění je tak velkorysá, tak buďme vždycky připravení ji přijmout, i když se nám to třeba bude zdát těžké. Ta cesta, kterou si vybrali znalci Zákona a farizejové, to je cesta, které nevede k žádnému cíli, nevede ke štěstí, nevede ke spokojenosti, nevede k pokoji. Cesta lítosti, přiznání a odpuštění, to je ta cesta, která vede ke smíření a k pokoji.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, evangelní příběh myslím známe všichni a je to, jak se říká, zase jedna z ukázek toho, jak se Ježíš nenechal chytit do předem připravené a nalíčené pasti. Možná si říkáte: „A jak s tím souviselo to první čtení ze Starého zákona, které bylo vlastně takovou napůl básní, bylo psáno ve verších. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, klíčovou větou těch dnešních textů je to, co jsme slyšeli v závěru evangelia, kdy Ježíš říká té ženě, ale i každému z nás: „Neodsuzuji tě, ale jdi a od nynějška usiluj, aby tvůj život byl lepší, aby ses varoval hříchu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.03.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, mezi evangeliem a prvním čtením každou neděli je nějaká přímá souvislost, ovšem vystopovat tady tuto přímou souvislost, společnou jednotící myšlenku mezi dnešními texty není až úplně jednoduché. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,16-21; 2. čtení Flp 3,8-14; evangelium Jan 8,1-11;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenkou všech dnešních textů je to, co jsme slyšeli v prvním komentáři: abychom nezůstávali v nějakých vzpomínkách na minulost, v takových neužitečných vzpomínkách na minulost (protože jsou i vzpomínky dobré, kdy člověk hledá z minulosti poučení pro svůj další život), ale abychom se dívali dopředu. Více...