Rubrika
HomiliePavle, je nějaký život po smrti?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.02.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, my se zase zamyslíme nad dnešním druhým čtením, nad tím, co napsal apoštol Pavel Korinťanům. Už jsme v komentáři slyšeli, že jim píše nebo znovu opakuje nejstarší formuli víry, nejstarší vyznání víry.
Dá se předpokládat, že Korinťané napsali Pavlovi svoje nějaké dotazy nebo věci, které by chtěli víc osvětlit, znovu osvětlit, zopakovat a apoštol Pavel to právě ve svém listě probírá jeden ten dotaz za druhým a dnes se dostal k otázce vyznání víry. Oni se ptají trošku jinak, oni se ptají: „Pavle, a je nějaký život po smrti?“
Víte, to je základní otázka, kterou si kladla už řecká filosofie: co je s člověkem v okamžiku, když odejde z tohoto světa, co se s ním děje? Jsou to otázky velmi vážné. Vzpomeňme třeba jenom, když Pán Ježíš vedl diskuse se svými protivníky, tak se tam vyskytuje strana, která si říká saduceové, a tito saduceové nevěří v posmrtný život, a byli to Židé. Korinťané, to byli Řekové. Řekové byli ovlivněni v té době hlavně filosofem Platonem, který říká, že naše duše je uvězněna v těle a touží se z toho těla dostat, takže okamžik smrti je pro tu duši takovým okamžikem svobody, tělo končí a dál žije jenom duše. Ale Pavel říká: „Ne! My křesťané věříme v něco jiného. My věříme ve věčný život, my věříme taky v těla vzkříšení – v to, že naše duše po smrti odchází k Bohu a u toho Boha na konci věku dostaneme nové tělo – dokonalejší, lepší.“
Někdo může říct: „A jak to ten Pán Bůh udělá?“ A tady my na to musíme říct: „No, to je to právě, čemu věříme. My nemáme jistotu, my nevíme, jak to bude, ale když Pán Bůh stvořil tenhle svět, proč by nedokázal každému z nás vytvořit nové tělo, oslavené tělo?“
Bratři a sestry, to, co se snaží apoštol Pavel znovu připomenout Korinťanům, je naděje – naděje na život věčný, naděje, že všechno to, co tady prožívám, všechny moje snahy, všechno dobro, co tady udělám na tomto světe, že se neztratí v okamžiku mého odchodu z tohoto světa, ale bude nějakým způsobem zúročeno. A odpovídá na to skutečně asi nejstarší formulí vyznání víry, kdy ta formule je v tom, že Ježíš umřel za naše hříchy, byl pohřben, vstal z mrtvých třetího dne a to vše ve shodě s Písmem.
Bibličtí badatelé říkají, že tahle formule víry vznikla asi pět let po Velikonocích, pět let po smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Je to tedy něco velmi starého. My známe další formule vyznání víry – takzvané apoštolské a Nicejsko-cařihradské. Obě ty modlitby, ty vyznání víry jsou dost dlouhé. Tady to, co předkládá Pavel Korinťanům, je natolik krátké, že si to každý člověk může zapamatovat, má to s sebou po ruce, má to ve své hlavě. A Pavlovi jde o to, aby lidé, aby Korinťané podle toho žili.
Ještě se vrátím k jedné takové drobnosti, kterou on tady říká: že se toho musí držet přesně tak, jak jim to kázal. Pavlovi nejde o slovíčka, nejde o to, aby se hádal kvůli maličkosti, ale má na mysli to, čemu se říká „hereze“. Tady to slovo hereze je z řeckého hairein, a to znamená „vybírat“. Jsou lidé, kteří si v životě vybírají to, co se jim hodí: „Tohle ano, tohle ne. Tohle je příjemné, tak ano. Tohle je nepříjemné, tak tohle ne.“ A Pavel říká: „To nejde takhle si to vybírat.“ Nejde to v životě materielním a nejde to v životě duchovním. Proto připomíná tady to „přesně“, proto říká: „Držte se evangelia. Jestli se ho nebudete držet, jestli si z toho budete jenom něco vybírat, bude to k vaší škodě, vy sami se ochudíte, vy sami si ublížíte.“
A když teda Pavel jim zopakoval tady tu nejstarší formuli víry, tak je chce nějak vybídnout, aby podle této formule víry žili, a tak jmenuje. Jmenuje lidi, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem: Petr, dvanáct apoštolů, pět set bratří, Jakub a nakonec jako posledního jmenuje sebe. Když to čteme, tak tady z tohoto kousku na nás dýchne velké nadšení – nadšení, kdy si Pavel vzpomene na to, co zažil u Damašku, kdy se setkal s Ježíšem. Protože Pavel tady, když mluví o víře, tak nemá na mysli jenom slova, nemá na mysli něco naučeného, ale víra je pro Pavla setkání, událost, něco, co se skutečně stalo.
Všichni to známe, když někdo přijde a řekne: „Támhle se něco stalo.“ A my se ho zeptáme: „A odkud to víš?“ A on řekne: „No, říkal mi to někdo. Já jsem to slyšel.“ „Aha, tak ty nevíš, jestli se to stalo?“ „No, víš, mě to říkali.“ A tak si třeba řekneme: „No, to asi nemusí být pravda. To může být úplně nějak jinak.“
Ale když ten člověk přijde a řekne: „Já jsem to viděl, já jsem tam byl u toho. Já jsem se setkal s tím a tím člověkem,“ tak je to jeho svědectví mnohem přesvědčivější, je to úplně něco jiného, než když nám vykládá o tom, že támhle prý se něco stalo.
A tak pro Pavla víra v Ježíše Krista, to není jenom slovo, ale je to setkání, je to událost v životě. Bratři a sestry, aby naše víra byla živá, musí to být setkání, musí to být zážitek.
Když se narodí dítě ve věřící rodině, tak ti rodiče se mu samozřejmě snaží předat víru. Říkají mu: „Pojď, půjdeme do kostela. Pojď, pomodlíme se,“ a soustu dalších věcí. A to dítě má víru, které se říká „víra pro autoritu rodičů“. Ale jak to dítě roste a získává názory na všechno kolem sebe a začne potom dospívat, už to teda není dítě, ale je to mladý člověk, tak jeho víra se musí změnit. Z té víry pro autoritu rodičů se musí stát jeho osobní víra. Jestliže se to nestane, jestliže tam nedojde k tomuto přerodu, tak ten člověk tu víru odloží, protože je mu k ničemu a řekne si: „No, to je pohádka, které jsem věřil, když jsem byl malý, když jsem byl dítě. Ale já už nejsem dítě.“
A jak se taková víra pro autoritu rodičů přemění ve víru osobní? Zážitkem, nějakou událostí, nějakým setkáním, něčím, co ten člověk zažije. Nemusí to být žádný hlas z nebe jako u Pavla, nemusí to být žádná katastrofa. To může být klidně setkání s někým druhým, kdo je pro víru nadšený, nějaká pouť, nebo vůbec nějaké duchovní cvičení nebo něco. Ale vždycky to musí být událost, nesmí to zůstat jenom v rovině slov. Potom ten člověk taky přijme další takové poslání – poslání apoštola.
Když Pavel mluví o apoštolech, tak tam počítá i sebe. Když mluvíme my o apoštolech, tak si říkáme: „No, přece apoštolů bylo dvanáct.“ Tak jak se tam ten Pavel dostal?
Když se mluví v evangeliích o těch, kterým my říkáme apoštolové, tak jsou tam jmenováni jako „dvanáct Ježíšových učedníků“ a vlastně se tam neříká nic víc o nich. Co říká to „dvanáct“? To je číslo, kolik jich bylo – dvanáct. Je to číslo symbolické, pro Izraelity významné, ale neříká to nic o těch učednících, o jejich poslání, o tom jací byli, jak moc to brali vážně nebo tak. Bylo jich dvanáct. Kniha Skutků apoštolů a další potom novozákonní spisy už mluví o těchto dvanácti jako o apoštolech.
Apoštol je zase řecké slovo a znamená „poslaný“. Někdo někoho někam posílá, aby něco vyřídil, aby něco předal, aby tam něco řekl a podobně. Takže ten titul apoštol, tady to označení už říká, co ten člověk má dělat. On byl s Ježíšem, on se s ním setkal a teď to dává dál, nenechává si to pro sebe. Jinými slovy ten sbor apoštolů, to množství apoštolů není uzavřený počet. To není jenom těch dvanáct, ale to jsou právě všichni, kteří přijmou ten úkol říct to dál, nenechat si to pro sebe.
Bratři a sestry, apoštol Pavel tady v tom úryvku Korinťanům, který jsme dnes slyšeli, nabízí takový návod, jak žít. Mluví se tam o teorii, o vyznání víry, o tom, co mám nosit ve své hlavě, o čem mám přemýšlet. Ale potom to taky pokračuje, pokračuje to do praxe. Mluví se tam o tom setkání, o těch zážitcích, mluví se tam o tom, že mám v životě přijmout poslání. Pavel tady krásně skloubil teorii a praxi a moc a moc si přál, aby Korinťany získal pro takovýhle způsob života. Ale nejenom Korinťany, on chce získat i nás. Jestliže to aspoň trošku zkusíme, potom můžeme říct, že víra v našem životě, v naší farnosti bude živá. Že usilujeme o to, aby naše víra nezůstala u slov, ale byla v rovině setkání, v rovině zážitků.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavním tématem dnešní bohoslužby slova je povolání. Povolání ne v tom smyslu, že by člověk vyměnil zaměstnání, ale to, že Bůh si volí člověka a říká: „Chci tě mít za svého spolupracovníka. Chci, aby ses podílel na mém plánu záchrany, na mém plánu spásy celého světa. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, právě z dnešního evangelního úryvku se vžil obraz nebo obrat, že se o církvi mluví jako o lodi, o lodičce, která se nějakým způsobem někdy vznáší, někdy zmítá ve vlnách, někdy pluje po klidné hladině. Více...
P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
10.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Na evangelium dnešní neděle se můžeme podívat také tak, že tvoří jakýsi obal nebo předstupeň klíčové poslední věty, která zní: Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Ti, kteří řeknou své víře ano, tak podnikají svoje rozhodnutí za cenu jasného ne. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal minulou neděli, tak příští pátek bude při mši svaté udělování svátosti nemocných, a tak bych k tomu chtěl udělat takový úvod, protože tahle svátost je opředena různými, jak to mám říct, řečmi a je hodně lidí, kteří ji nechápou dobře. Více...