Rubrika
HomilieZajeď na hlubinu a spusťte sítě!
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, právě z dnešního evangelního úryvku se vžil obraz nebo obrat, že se o církvi mluví jako o lodi, o lodičce, která se nějakým způsobem někdy vznáší, někdy zmítá ve vlnách, někdy pluje po klidné hladině. Je tím myšlena námaha apoštolů, kteří nic nechytili, je tím myšlena přítomnost Ježíše, který je blízko právě nám, když se nějakým způsobem potýkáme s něčím, co třeba i nemůžeme ovlivnit. Oni udělali všechno pro to, aby nachytali ryby, a nepodařilo se. A cítili se špatně, cítili se nějakým způsobem zbyteční. Rybář, který nepřinese domů úlovek, tak to je samozřejmě špatně. Vyšlo to naprázdno, ta námaha. A my si máme uvědomit, že Ježíš je s námi i právě tady v těchto těžkých chvílích. Je s námi a posunuje nás blíž k sobě právě v těchto těžkých chvílích.
Když se podíváme na obě ty povolání, proroka Izaiáše a prvních apoštolů, tak tam vidíme mnoho znaků společných, ale v něčem se to i různí. Tak první třeba, v čem se to různí, je to, že kdy byl povolán prorok Izaiáš, víme úplně přesně na den. Bylo to v roce 740 před Kristem, kdy zemřel král Uziáš, a bylo o slavnosti Nového roku. Jim splývalo to, co bychom označili jako občanský, a řekli bychom náboženský, dnes my používáme termín církevní rok. Pro ně to byl začátek, nový začátek a oni to slavili.
Kdy byl povolán Petr a ostatní, nevíme. Je zajímavé, že Lukáš toto nějak nezmiňuje – Lukáš, který si dává tu práci, aby hodně věcí zařadil v té časové ose. Co právě spíš Lukáš zmiňuje víc a co je tam důležitější, není kdy, ale kde.
Abychom to pochopili, vraťme se k proroku Izaiášovi. Ten Nový rok slavili Izraelité vždycky velmi, nechci říct okázale, ale ta slavnost byla taková bohatá. V době před exilem vynesli z velesvatyně Archu úmluvy, obešli s ní celý Jeruzalém a slavnostně potom tu archu vnášeli dovnitř do místa, kde jinak byla uložena. A při té příležitosti otevřeli všechny dveře, rozhrnuli všechny ty opony, takže i lidé, kteří stáli na chrámovém nádvoří, viděli až dovnitř do velesvatyně. Po exilu už se to nedělo. Tam už ta vlastně bohoslužba byla taková víc uzavřená, protože už teda taky neměli archu.
A mezi těmi lidmi, kteří stojí někde na tom nádvoří, je Izaiáš. Je to člověk, který je jeden z davu. Mohl by si připadat ztracený, mohl by si připadat bezcenný, a do tohoto okamžiku přichází jeho povolání za proroka.
Petr, nebo v tuto chvíli je to pořád ještě Šimon, jeho bratr Ondřej, Jakub, Jan si připadají taky bezcenní. Vrátili se bez úlovku. Nebude co prodat na trhu, budou muset buď sáhnout do úspor, nebo si někde něco vypůjčit, aby nakoupili potraviny pro rodinu, aby jejich rodiny měly co jíst. Nic nepřivezli, nesplnili úkol, který se od nich očekával, i když udělali všechno, co mohli. A v tuto chvíli k nim přichází Ježíš, aby je povolal. Oni to ještě neví, ale Ježíš přichází na to místo, kde oni žijí, kde oni pracují. Přichází do všedního dne.
Prali sítě. Nebyl žádný svátek. Kdyby byl svátek, tak by nesměli pracovat. Izaiáš je povolán v Chrámu o velké slavnosti. Petr a ostatní jsou povoláni na místě, kde žili, ve všední den. A jsou povoláni, aby byli s Ježíšem.
Izaiáš má vidění – vidění, které napřed má v sobě složku obrazu, to je to, jak my si to často představujeme, ale za chvíli ten obraz je překryt nějakou mlhou, nějakým dýmem a od toho okamžiku Izaiáš už je v kontaktu se svým Bohem skrze hlas. Jestli si pamatujete, tak jsme o tom nedávno tady mluvili. My, když mluvíme o vidění, tak právě máme na mysli především obraz. Ale většina vidění ve Starém zákoně byla přes zvuk, přes slovo, přes nějaké poselství. A takhle je to i u těch velkých proroků.
U Petra a ostatních apoštolů není nic takového. Naopak je tam Ježíšova prosba, aby ho vzali na loď, aby se posadil, aby odrazili. Svatý Lukáš celý ten příběh začíná, když Ježíš stál u Genezaretského jezera. Může nám to připadat jako podrobnost, která je tam uvedena zbytečně, ale není zbytečná. Když Ježíš stojí nebo když kdokoliv z nás stojí někde, tak si můžeme vybrat, kam půjdeme, můžeme se rozhodnout, doleva, doprava, dopředu, dozadu. Mohu změnit to rozhodnutí, ten úmysl. Mám naprostou svobodu. V okamžiku, kdy si Ježíš sedne k Šimonovi do lodičky, tak se té svobody zbavuje a jeho život je svázán s těmi na té lodi. Ježíš se bude pohybovat tam, kam oni budou řídit tu loď.
Svatý Lukáš chce sdělit tady tu důležitou podrobnost, že Ježíš je ten, který se přidává k nám. On omezí sám sebe, aby mohl být s námi, aby mohl jít s námi tam, kam my půjdeme.
Když se rozjímá o víře, když jsme o ní rozjímali nedávno, tak jsme o ní mluvili jako o důvěře, o spolehnutí se, o takovém vztahu přátelství, o fungujícím vztahu mezi dítětem a jeho rodiči, to všechno je víra. Ale dnes je nám víra představena jako poslušnost. To je těžší. To už se nám moc nelíbí, moc se nám to nehodí a právě když se řekne poslouchat, že jo, tak všichni si řeknou, to bude něco nepříjemnýho. I pro Šimona je to v tuto chvíli nepříjemné: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě!“ On je rybář. On ví, jak se to má dělat. Ano, Ježíš, rabi z Nazaretu, umí mluvit, všichni mu visí na rtech a všichni ho rádi poslouchají. To je jeho parketa. Ale proč se mi teď plete do toho, jak se mají chytat ty ryby? To já přece dělám, v tom jsem odborník já. No, dneska mi to teda nevyšlo, ale já vím, jak se to má dělat.
Jak se to dělal? No, dělalo se to způsobem, který je dnes zakázaný. Lovili v noci, to bylo první. Jednak ty ryby vyplouvají blíž k hladině, a potom jela loď, která měla na zádi nějakou louč, prostě nějaké světlo, a ty ryby na to světlo lákala. A potom jely další lodi, které měly mezi sebou napnutou síť, a ty ryby, jak pluly za tím světlem, tak se chytily do té sítě a ty ostatní lodi, asi dvě většinou, to takzvaně zatáhly a potom přirazily ke břehu a ty ryby z té sítě vybrali.
Naopak ve dne ty ryby jsou víc u dna, není možné sítí na ně dosáhnout, a je naprosto nezvyklé, že by někdo jezdil chytat ryby ve dne. Petr musel bojovat i s tím, že bude k smíchu. Vždyť se snažili celou noc v dobu, kdy to bylo obvyklé, normální, všichni to tak dělali. A teďka oni tady budou přes den roztahovat sítě! Vždyť se nám budou smát. To všechno byly určitě myšlenky, které se honily Petrovi hlavou. Ale Petr tady tento jakýsi vnitřní boj nakonec zvládne a zvítězí tím, že zvítězí jeho pokora: „Na tvé slovo. Protože ty, co říkáš, je pravda, tak já to beru tak, že i toto, co říkáš, i když se to netýká přímo tvého oboru, tak já ty sítě pustím.“
A v tuto chvíli teda je ten Petr a všichni ti jeho druhové obdarováni velikým darem. A tento dar je vede k ještě, řekli bychom, hlubší pokoře, a on říká: „Já si to nezasloužím. Já si to nezasloužím, já to vím a netroufám si tě nějakým způsobem vůbec žádat o to, abych mohl být s tebou nebo aby tys byl se mnou.“ To je to „odejdi“.
To není, že by nějak tím darem pohrdal, to není, že by neměl důvěru v Pána, ale on nemá v tu chvíli důvěru v sebe. Ale co je zvláštní, tak právě to, že u Izaiáše i u Šimona i všechny ty ostatní blíž k Bohu posouvá právě ta nedůvěra v sebe a důvěra v toho, kdo ten dar dává. Izaiáš řekne s větší odvahou: „Mě pošli, já půjdu.“ Šimon Petr si tak netroufá a přistupuje k tomu velmi zdrženlivě.
Bratři a sestry, v tom dnešním úryvku z toho dnešního prvního čtení ještě je taky základ toho, co budeme za chvíli zpívat: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů.“ I v tomto je vyjádřena právě ta dokonalost a velikost toho daru. Opakování, že Pán dává, pořád, ze svého, co má, dává nám. A my si to máme uvědomit, proto se to zpívá při každé mši. Máme si uvědomit, že všichni jsme povoláni, všichni jsme pozváni. Každý člověk je originál, to znamená, že i to povolání, pozvání bude naprosto originální a naprosto výjimečné a nemusí to být jenom v kostele. Může to být i kdekoliv jinde. Ale Pán očekává naši odpověď. Někdo odpoví třeba tak razantně jako Izaiáš: „Mě pošli. Já půjdu.“ Někdo odpoví třeba jako ten Petr: „Pane, netroufám si. Nevím. Nevěřím si.“ To je jedno, ale důležité je, abychom Pánu na jeho nabídku odpověděli.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavním tématem dnešní bohoslužby slova je povolání. Povolání ne v tom smyslu, že by člověk vyměnil zaměstnání, ale to, že Bůh si volí člověka a říká: „Chci tě mít za svého spolupracovníka. Chci, aby ses podílel na mém plánu záchrany, na mém plánu spásy celého světa. Více...
P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
10.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Na evangelium dnešní neděle se můžeme podívat také tak, že tvoří jakýsi obal nebo předstupeň klíčové poslední věty, která zní: Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Ti, kteří řeknou své víře ano, tak podnikají svoje rozhodnutí za cenu jasného ne. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal minulou neděli, tak příští pátek bude při mši svaté udělování svátosti nemocných, a tak bych k tomu chtěl udělat takový úvod, protože tahle svátost je opředena různými, jak to mám říct, řečmi a je hodně lidí, kteří ji nechápou dobře. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.02.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, my se zase zamyslíme nad dnešním druhým čtením, nad tím, co napsal apoštol Pavel Korinťanům. Už jsme v komentáři slyšeli, že jim píše nebo znovu opakuje nejstarší formuli víry, nejstarší vyznání víry. Více...