Rubrika
HomilieO svátosti nemocných
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal minulou neděli, tak příští pátek bude při mši svaté udělování svátosti nemocných, a tak bych k tomu chtěl udělat takový úvod, protože tahle svátost je opředena různými, jak to mám říct, řečmi a je hodně lidí, kteří ji nechápou dobře.
Tahle svátost prodělala dost velký vývoj v dějinách církve. Na začátku také měla úplně jiný název, říkalo se jí olej nemocných. Musíme si uvědomit, že naši předkové měli léčebné prostředky, ale neměli je v tabletách, v prášcích. Měli různé čaje, byliny a měli také oleje – oleje, kterými se natírali, mazali, ale také jedlé oleje, které pili. A v církvi velmi brzy se objevil takzvaně posvěcený olej, olej nemocných. Byl to olej, který měli doma, řekli bychom, po ruce, a když někdo z té rodiny onemocněl nebo došel k nějakému úrazu, tak to nemocné místo tady tím olejem mazali. Řekli bychom tedy vlastně, tou svátostí si potom sloužili sami doma.
Vycházíme z toho, co dělal samotný Pán Ježíš, že uzdravoval. Všimněme si, že Pán Ježíš uzdravoval svým slovem. Ježíš se někdy toho člověka dotknul, ale zpravidla jenom něco pronesl, a to stačilo. Ježíš také posílá apoštoly hlásat evangelium, křtít a uzdravovat. Od Ježíše nemáme žádný text, kterým by ustanovil tuto svátost. Ten text, že ta svátost existuje, funguje, zaznamenal právě svatý Jakub. V jeho listě, je to v páté kapitole, čteme (budu to asi trošku parafrázovat):
Vede se někomu z vás dobře? Ať Pána chválí. Vede se někomu z vás zle, je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce, a ti ať ho mažou posvěceným olejem. Ať se nad ním modlí a mažou ho posvěceným olejem. Víra spojená s modlitbou nemocného pozdvihne a on se uzdraví.
Tahle svátost chce připomenout takovou věc, že člověk v těch těžkých chvílích, kdy je nemocný, kdy trpí, že není sám. Člověk si tak často totiž připadá a říká si: „Už jsem k ničemu. Co tady já teďka můžu dělat?“ Tato svátost nám chce připomenout, že ten jediný, kdo si mohl vybrat, Ježíš Kristus, jestli bude trpět nebo nebude trpět, tak si zvolil stejný úděl s námi. My si vybrat nemůžeme. Samozřejmě, když by se nás někdo zeptal: „Chceš být zdravý nebo nemocný?“, tak bychom samozřejmě řekli: „No, zdravý!“ Je to pochopitelné, je to normální. Nemůžeme si vybrat. Ježíš si vybrat mohl a zvolil stejnou cestu s námi.
Takže v té svátosti, tak, jak jí říkáme dnes, svátost nemocných, prosíme jednoznačně za to, aby ten, kdo je nemocný, aby se uzdravil, aby se mu vrátily síly. Ale jak šly dějiny, tak ve středověku se začal používat jiný název, a sice poslední pomazání. A ono to bylo ale myšleno jinak, než jak to chápe mnoho lidí. Proč poslední? Budeme počítat. První pomazání je pomazání na křtu, druhé pomazání je při udělování nebo přijímání svátosti biřmování, třetí pomazání je při kněžském svěcení, to zas nepřijímá tolik lidí, a čtvrté, neboli poslední, je při svátosti nemocných. Ostatní tři svátosti – manželství, eucharistie, pokání – tam se olej nepoužívá.
Takže z toho pohledu je to zpravidla tak, že člověk přijme pomazání při křtu, při biřmování, když vynecháme kněžské svěcení, tak potom, jakoby poslední v řadě, přijímá tu svátost nemocných. Ale to neznamená, že tím by to byla, jak se říká, konečná. To neznamená, že by tím jeho život končil, ale ve středověku to takhle začali někteří teologové chápat a takhle to i šířili, že ta svátost je přípravou na smrt. Druhý vatikánský koncil, to řekl i tridentský koncil, ale II. vatikánský koncil to zdůraznil a říká: Ne! Je to svátost, ve které prosíme za toho člověka, aby se uzdravil.
Kdo může přijmout tuto svátost? Může ji přijmout každý člověk, který se cítí nemocný, nebo člověk, který už má více roků, je takzvaně v pokročilém věku, a třeba i necítí nějaké obtíže. Může ji přijmout i dítě, pokud je to dítě ve věku, kdy chápe, že mu tato svátost může pomoci. Tady není stanoven žádný věk, jako šest, sedm, pět nebo takhle, protože je to naprosto individuální. Tedy, jakmile to dítě chápe, že je to pro jeho dobro, k jeho pomoci.
Říká se tam, že člověk má tuto svátost přijmout tenkrát, jestliže je nějak vážně nemocný. Co to je vážná nemoc? Samozřejmě jinak se na to bude třeba dívat lékař jako odborník, jinak se na to budeme dívat my. Tady takové kritérium je asi v tom smyslu, že vážná nemoc je ta nemoc, která mě nějakým způsobem omezuje. To znamená, že to nemusí být, že bych zrovna ležel na posteli, ale mohou to být i třeba nějaké alergie nebo věci, které pronásledují člověka v tom smyslu, že do nějakého prostředí nemůže chodit, nebo že nemůže něco jíst, že si musí dávat na něco pozor, jeho život je něčím omezen. Tak potom je tady místo pro to, aby člověk přijmul tuto svátost.
Jak už jsem tak trošku zmínil, člověk, když je nemocný, je upoutaný na lůžko nebo jakkoliv nemocný, tak si připadá trošku vyřazený ze společnosti. Říká si: „Ti ostatní můžou, já nemůžu,“ nebo starý člověk si říká: „Já jsem dřív zastal tolik práce a teď už mi to nejde. Já už jsem k ničemu.“ Tato svátost chce připomenout a zdůraznit, že to tak není, že i nemocný má místo mezi námi, že patří k nám lidem.
Když se ještě jednou vrátím tedy k tomu, kdo by tu svátost mohl přijmout v ten pátek. Takže všichni ti, kteří se cítí nemocní, to znamená opravdu se léčí s nějakou nemocí, všichni ti, kteří dosáhli důchodového věku, všichni ti, kteří třeba mají jít do nemocnice na nějaký zákrok, na nějaké hloubkové vyšetření nebo takhle. Zkrátka a dobře všichni ti, kteří nějakým způsobem se cítí slabí. Je to svátost pro slabé lidi. Ježíš chce říct těmto lidem: „Přidej to svoje utrpení k tomu mému utrpení, k tomu, co já jsem prožíval na kříži, a já to obrátím k dobrému, já tomu dám smysl.“ Protože člověk si často říká: „A k čemu to je? Jaký je význam toho mého utrpení?“ My tady totiž musíme říct: „Nevíme.“ Často nevíme, netušíme. Dozvíme se to na věčnosti od Ježíše, On nám to jednou řekne, ale teď, a právě v tom spočívá taky zkouška jakési naší víry a důvěry, že mu odevzdáme to, co trpíme, a řekneme: „Ježíši, a ty to použij, jak to potřebuješ. Použij to, jak ty chceš, jak je to potřebné pro spásu světa.“
Jestliže přijímají tu svátost nemocných dospělí, tak se pokládá za samozřejmé, že přijmou potom také eucharistii, to znamená, že jsou ve stavu milosti. Takže u dospělých je dost těsně spojena s tou svátostí nemocných svátost smíření, pokání. Ve středu přede mší svatou i v pátek přede mší svatou bude taková větší příležitost k tomu přijmout tady tuto svátost smíření, aby člověk byl dobře připravený. Jinak by to mělo být, řekněme, čtrnáct dnů až týden předtím.
Jestliže je to v případě úrazu nebo takhle, tak samozřejmě člověk už nemůže předtím jít ke zpovědi, tak tam je to všechno jiné, ale tady my se bavíme o tom, že tuto svátost by člověk měl také přijímat zavčas. Právě není dobré ji nechávat na poslední chvíli. Jestliže člověk umírá, tak potom církev podává takzvané viatikum, svaté přijímání na cestu, na cestu do věčnosti, ale tato svátost nemocných je zaměřena, znovu to říkám, k tomu, že prosíme za toho člověka, aby se uzdravil, aby se mu vrátily síly a mohl se vrátit do normálního života.
Ta svátost má dva takové momenty: vzkládání rukou, kdy kněz jednotlivě na ty nemocné vzkládá ruce, modlí se za ně, prosí za jejich uzdravení, a potom je to mazání olejem. Je to olivový olej a maže se na čele a na rukou. Čelo, hlava symbolizují ducha. Ruce symbolizují tělo a práci, konání. Hlava myšlení, ruce konání. A vlastně chceme říct: „Prosíme za uzdravení celého člověka – jeho hlavy, jeho těla, toho, aby člověk nabyl dobré mysli, aby mu to dobře myslelo, aby zase svýma rukama mohl pracovat.“
Bratři a sestry, je to svátost, kterou církev udělovala od počátku, od těch prvních okamžiků. Je to svátost, která nám připomíná, že ani v nemoci, v těžkosti nejsme sami.
Asi bych to zakončil takovým příkladem, který už jste určitě slyšeli. Ježíš třicet let žil a pracoval na této zemi svýma rukama, tři roky učil, chodil, kázal uzdravoval ty nemocné a tři hodiny visel na kříži, trpěl, nemohl se ani pohnout a tímhle utrpením zachránil svět.
Bratři a sestry, svátost nemocných nám chce připomenout, že v okamžiku, kdy trpíme, jsme podobni Kristu, Božímu Synu. Takhle to berme, takhle se k tomu stavme a vždycky si říkejme: „Nejsme sami. Nejsem sám, je se mnou Ježíš.“ A pokud jde o to, když my sami jsme zdraví, uvědomme si, že je skutkem křesťanské lásky nenechávat nemocné samotné, ale být jim nablízku, aby věděli: „Nejsi zapomenutý, nejsi opuštěný od lidí, a už vůbec ne od Boha!“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavním tématem dnešní bohoslužby slova je povolání. Povolání ne v tom smyslu, že by člověk vyměnil zaměstnání, ale to, že Bůh si volí člověka a říká: „Chci tě mít za svého spolupracovníka. Chci, aby ses podílel na mém plánu záchrany, na mém plánu spásy celého světa. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, právě z dnešního evangelního úryvku se vžil obraz nebo obrat, že se o církvi mluví jako o lodi, o lodičce, která se nějakým způsobem někdy vznáší, někdy zmítá ve vlnách, někdy pluje po klidné hladině. Více...
P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
10.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Na evangelium dnešní neděle se můžeme podívat také tak, že tvoří jakýsi obal nebo předstupeň klíčové poslední věty, která zní: Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Ti, kteří řeknou své víře ano, tak podnikají svoje rozhodnutí za cenu jasného ne. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.02.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 6,1-2a.3-8; 2. čtení 1 Kor 15,1-11; evangelium Lk 5,1-11;
Bratři a sestry, my se zase zamyslíme nad dnešním druhým čtením, nad tím, co napsal apoštol Pavel Korinťanům. Už jsme v komentáři slyšeli, že jim píše nebo znovu opakuje nejstarší formuli víry, nejstarší vyznání víry. Více...