Rubrika
HomilieProbudit Pána Ježíše
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.06.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 38,1.8-11; 2. čtení 2 Kor 5,14-17; evangelium Mk 4,35-41;
První svaté přijímání dětí
Bratři a sestry, milé děti, dneska nebude klasické kázání, ale nachystal jsem si dva příběhy. Napřed se vás zeptám, co bylo z pohledu apoštolů nejdůležitější? Co měli udělat? Oni to udělali. Peťo?
Probudit, probudit Pána Ježíše. Často to, co je nejdůležitější, máme opravdu před očima a nevidíme. Často hledáme něco složitého, a ta, řekli bychom, nejsprávnější řešení bývají ta nejjednodušší a ta, která jsou vlastně hnedka po ruce.
Teď v tom příběhu, který vám budu vyprávět, vystupují dvě žáby. Jedna se jmenuje Otylka a jedna se jmenuje Matylda. Otylka byla žába optimistka. Pořád se smála a všechno viděla v dobrém světle. Matylda byla pesimistka a pořád měla nějaké připomínky, pořád něco bylo špatně a tak.
Nicméně teda jednoho dne se Otylka i Matylda rozhodly, že je na čase opustit rodný rybník a vydat se do světa, aby se naučily něco nového, aby získaly nějaké nové zkušenosti. No, a tak hopkaly, hopkaly, nechaly za zády svůj rodný rybník. Uviděly spoustu zvířat, uviděly spoustu věcí a doskákaly až na jeden statek. A když tam doskákaly, tak si uvědomily, že mají velikou žízeň. Tak hledaly, čeho by se napily. A ucítily na chodbě toho statku, že tam stojí takový velký džber s mlékem. Říkaly si: „To by mohlo být dobrý. To jsme ještě nikdy nepily, tak to zkusíme.“ Tak se hodně odrazily a hupsly do toho džberu s mlékem.
Napily se, moc jim to chutnalo, náramně. Říkaly: „To je dobrota, fakt dobrý.“ No, a tak tam plavaly v tom mléce a teď si říkaly: „Musíme nějak ven.“ Že jo, žába plave ve vodě, je zvyklá na život ve vodě, ne v mléce. To není dobrý. Tak co? Zkoušely se vyšplhat po stěně toho džberu, ale bylo to moc hladké, nešlo to. Zkoušely se odrazit, ale taky to moc nešlo. Z toho mléka, nebylo o co se opřít. Vypadalo to špatně.
No, a Matylda hned začala bědovat a říká: „To je špatně. My tady zahyneme. To je náš osud. Nedá se nic dělat.“ A Otylka říká: „Vždycky se dá něco dělat, akorát musíme přijít na to, co.“ No, a tak Matylda tam tak odevzdaně sebou vrtěla, ale Otylka skákala z jedné strany toho džberu na druhou stranu, odrážela se o ty stěny, zkoušela to nahoru, dolů, prostě padala do toho. No, a jak se tam hýbala v tom mléce, tak pomalu, ale jistě, z toho mléka se začalo stávat máslo. A jak víme, to máslo je tuhé. Napřed to byla taková malá hrudka. Ale potom to už byl takový ostrůvek. Obě žáby si na ten ostrůvek mohly vylézt, aby si odpočinuly. A potom ještě s větší silou a odhodlaností tady v tom pokračovaly, až už to bylo tak velké, že se mohly opřít a velikým skokem vyskočit z toho džberu ven.
A Otylka říká Matyldě: „Nevzdávej se. Nikdy se nevzdávej, vždycky se dá něco dělat, akorát je potřeba hledat to řešení.“
Takže my jsme slyšeli o té bouři, do které se dostali apoštolové s Ježíšem. To řešení měli vlastně hnedka nablízku, ležícího Ježíše, spícího Ježíše, a stačilo ho vzbudit. Ježíš je ten, který nás povzbuzuje k tomu, abychom to řešení hledali, abychom se nevzdávali, tak jako on to nevzdal s námi lidmi, protože za ním přicházelo spoustu lidí, někteří zůstali, někteří odešli. My chceme být těmi, kteří samozřejmě zůstanou.
My dnes jsme se tady sešli ke slavnosti. Ale té slavnosti předcházela dlouhá příprava. Letos nebyla tak dlouhá, pro některé bylo dlouhé čekání. Vlastně pět jich čekalo dva roky, těch pět dětí. Ty tři jsou, jak bychom řekli, v řádném termínu. Těch pět si na to muselo počkat. Takže bylo tady dlouhé čekání a velmi intenzivní příprava. Chodily dvakrát týdně a fakt se teda snažili. Tak za toto je teda musím pochválit, že dělaly opravdu všechno, co šlo, a bylo vidět na nich, že se těší.
No, a tak si přepravte, že jednou takhle za Pánem Bohem přišla pšeničná zrna a říkají: „Pane Bože, tys všechno tak dobře udělal, je to všechno takový hezký, ale myslíme, žes s nama udělal chybu.“
„Proč?“ se ptá Bůh.
„No, když vyrosteme na poli, tak nás lidi nemohou jíst tak, jak jsme. Musí nás vymlátit, pomlít, udělat mouku, potom těsto z té mouky, upíct. Trvá to strašně dlouho. Proč nás nemohou lidé jíst hned tak jak jsme?“
Pán Bůh říká: „Neudělal jsem chybu. Dobře jsem věděl, co dělám. To, že vás lidé nemohou jíst hned, to má dva důvody. Jeden ten důvod je, abyste vy, pšeničná zrna, nebyla pyšná. Protože kdyby vás mohli lidé jíst hned, tak byste si mohly říct: my jsme tady ty nejdůležitější, není potřeba nikdo další. Ale takhle, když je potřeba kombajnistů, mlynáře, pekaře a další lidi, tak si uvědomíte, že je důležitá spolupráce. A lidé při přípravě toho pokrmu, třeba při přípravě chleba nebo rohlíků, tak se naučí čekat. Naučí se čekat. Protože ani pro lidi by nebylo dobré, kdyby všechno dostali hnedka pod nos a kdyby nemuseli dělat vůbec nic. Takže vy jste se taky naučily čekat, dočkaly jste se a dneska je ten důležitý a krásný den.“
Takže Pán Bůh to takhle vysvětlil těm pšeničným zrnům, poděkovala a odešla. No, ale okamžitě jejich místo zaplnily hrozny vinné révy. A hrozny říkají: „Pane Bože, my si nestěžujeme na nás, ale na ty lidi. Tys nás udělal tak, že nás lidé mohou hnedka ve vinohradu utrhnout a mohou nás sníst. Ale představ si, co oni dělají. Oni nás házejí do kádě, tam nás mačkají, lisují, pak tu šťávu posílají kamsi trubkama do sklepa, něco se tam děje. Proč to ti lidé takhle dělají? Proč nás nejedí tak, jak ty jsi to stvořil?“
Pán Bůh říká: „I to je v pořádku. Protože samozřejmě kdo chce, může hrozny sníst ve vinohradu, ve vinici, tak, jak jsou v těch kuličkách. Ale kdo počká, tak z hroznů, z té jejich šťávy, potom bude víno. A víno se používá k oslavě. Víno tu oslavu dělá ještě krásnější. A proto je důležité, že všechno proběhne ve svůj čas. Že tedy člověk se naučí spolupracovat a člověk se taky naučí čekat. A potom na konci toho všeho je krásná oslava.
Takže, děcka, naučily jste se spolupracovat, naučily jste se čekat a dneska je ten den té krásné oslavy.
Takže všichni vám to moc přejeme a máme z vás velikou radost.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.06.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 38,1.8-11; 2. čtení 2 Kor 5,14-17; evangelium Mk 4,35-41;
(první svaté přijímání dětí)
 |
Tři příběhy | 9:05 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.54 MB] |
O naslouchání
(přednesený před bohoslužbou slova)
Já jsem si na dnešní bohoslužbu připravil několik příběhů a budu vám je říkat postupně, aby to nebylo tak naráz. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.06.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 38,1.8-11; 2. čtení 2 Kor 5,14-17; evangelium Mk 4,35-41;
Příběhy pronesené během mše svaté především k dětem, které měly své první svaté přijímání.
Jeden pán jednou šel na cestu. Potkával spousty lidí a jednou taky přicházel do jednoho města a cosi tam stavěli. Více...