Rubrika
HomilieOdkud se vzal ten plevel?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.07.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;
Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku mše svaté, slyšeli jsme další tři podobenství. Druhé a třetí, to chápeme celkem dobře. Problémy máme s tím prvním. A taky to bylo vlastně takhle s Ježíšovými učedníky. Oni nerozuměli tomu prvnímu, ale báli se zeptat. Těch, kdo nerozuměli, bylo hodně, ale všichni se tvářili, že jim je to to jasné, a nikdo, když tam byla vlastně celá ta skupina učedníků, ale i zástupy, které si přišly Ježíše poslechnout, nikdo neřekl: „Já to mu nerozumím.“ Nikdo nechtěl vypadat hloupě. A proto tedy vlastně to trvalo, až rozpustil zástupy a byl sám se svými Dvanácti, tak teprve někdo našel odvahu zeptat se, jak to je s tím dobrem a zlem na tomto světě.
To je něco, co nás trápí. Je to něco, co pořád řešíme, víceméně každý den. A mnohdy propadneme té iluzi nebo se tváříme, že tomu rozumíme, že už je nám to jasné. Není nám to jasné a neměli bychom se bát zeptat se nebo hledat prostě odpovědi.
Jsou to podobenství o Božím království, které už je přítomné na tomto světě. To poznáváme z toho, že ta podobenství mluví o tom, co se děje na tomto světě. Jenom na tomto světě je možné mezi pšenici zasít plevel. Jenom na tomto světě je potřeba, aby se, řekněme, ta společnost měnila kvalitativně. To znamená, jak mluví o tom to třetí podobenství o kvasnicích v těstu. V Božím království, až bude v plnosti, tak tam už to bude všechno dokonalé.
Pro tu situaci, kdy to Boží království už je teď jakýmsi způsobem přítomné na tomto světě, ale není přítomné, řekli bychom, ve své moci a ve své slávě, se používá takový zvláštní termín. Říká se „již ano, ale ještě ne“. Cítíte v tom ten paradox – částečně ano, částečně ne. Nedokážeme to nějak vysvětlit nebo přiblížit víc.
Takže ta podobenství mluví o církvi – o její přirozenosti, o jejím úkolu a o jejím cíli, o cíli jejího snažení. To druhé podobenství, které vyprávělo o tom hořčičném semínku, vlastně říká to, že církev má schopnost růst. Růst, co se týče vlastně kvantity. Přibývat, přibírat další a další učedníky.
To třetí podobenství o těch kvasnicích mluví o tom, že evangelium a myšlenky, které jsou myšlenky Ježíšovy, ale církev je přijímá za své a hlásá je, mají tu schopnost proměňovat společnost kvalitativně. A taky by to měla církev vlastně dělat. To je její vlastní poslání, hlásat evangelium.
Tomuto rozumíme, ale co je to první podobenství o pšenici, mezi kterou se naráz objeví plevel? Je to vlastně o přirozenosti církve. Jaká je naše přirozenost? Kdo patří do církve? Toto si kladli lidé, a v době, kdy žil svatý Augustin, tak se objevila taková skupina, říkali si donatisté, a ti chtěli mít církev čistou, neposkvrněnou. Přirovnává se to k tomu, že chtěli mít něco jako Noemovu archu. A sice do Noemovy archy byla vybrána zvířata, vyvolena nějak, aby přežila. A takhle tady tito donatisté si to představovali taky, že teda v církvi budou jenom ti, řekli bychom, nějak vyvolení, že to vlastně bude taková kasta.
A svatý Augustin říká: „Ale to přece nejde.“ Právě proto, že Ježíš říká: „To pole je svět, celý svět.“ To znamená, k přirozenosti církve patří, že v ní mohou najít svoje místo úplně všichni.
Svatý Augustin, když komentoval vlastně tu situaci tohoto světa a postavení církve na tomto světě, tak říká: „Vidím, kolik ovcí je venku (má na mysli mimo církev), a také zároveň vidím, kolik vlků je uvnitř.“ Tedy vidí vlastně i to zlo, které se dostává i do církve. Musíme si uvědomit, že zlo není jenom kolem nás, ale je taky v nás.
Když Ježíš to podobenství vysvětluje, tak mluví o synech království a o synech toho Zlého. Dnes, aby to bylo jaksi korektní, mohli říct, že mluví o synech a dcerách království a o synech a dcerách toho Zlého. A když to řekneme takhle, tak to nejjednodušší, jak to pochopit, je, že jsou to dva – jeden, druhý. Ale ono je to jinak. Zlo není jenom kolem nás, ale je i v nás. To znamená, že jsou okamžiky, jsou situace, kdy jsme synové a dcery království, a jsou okamžiky, kdy jsme synové a dcery toho Zlého. A je to velmi silně propletené.
Ježíš použil tady to podobenství zase, které znali ze zemědělství, situaci, kterou důvěrně tam vlastně znal téměř každý obyvatel té Svaté země. Když se objeví pšenice, obilí, a objeví se taky plevel, ze začátku, když je to malé, tak se nedá poznat, co je co. Musí se počkat, až to vyroste. A v okamžiku, kdy to vyroste a už se dá rozlišit, která rostlina je která, tak zase ten plevel svými kořeny má tak dobře omotané kořeny toho obilí, že když ho začne někdo trhat, tak vytrhne všechno. To je ten problém. Dobro a zlo jsou na tomto světě prostě propletené. Může za to dědičná vina a další věci.
Ale to teď nechme stranou. Tady je ta otázka, jak z toho ven? Jak se k tomu postavit? Lidé obecně, a týká se to i každého z nás, si kladou tu otázku: „Odkud se vzal ten plevel? Kdo za to může?“ A takhle to říkáme i lidem a říkáme to i Bohu a hledáme viníka: „Kdyby byl Bůh, tak by nedopustil…“ A vlastně co tím říkáme? Buď je slabý, bezmocný, anebo je lhostejný. To jsou obvinění vlastně, která jsou v té otázce: „Kdyby byl Bůh, tak by udělal, nedopustil, zasáhl.“ Je tedy slabý, bezmocný, anebo je lhostejný?
Ani jedno z toho, bratři a sestry. Tady těmi neduhy trpíme my. Ale my trpíme ještě jedním neduhem, a sice to je hněv, kdy v hněvu to chceme řešit, roztřídit to silou: „Máme to jít vytrhat?“
Tady vlastně bychom řekli, ta slova byla rychlejší než úvaha. Pán odpovídá rázně: „Ne! Protože byste tím způsobili ještě větší škody.“ A to je právě další takový problém. Na jedné straně zlo, řekli bychom, roste, protože jsou mnozí lidé lhostejní, na druhé straně to zlo se tady pořád nějakým způsobem objevuje proto, že člověk v té přemíře horlivosti ničí i to dobré.
Máme si uvědomit tady v tomto podobenství, že zlo není žádná hodnota. Zlo není originální. Originální je obilí. „Nasel jsi dobré semeno.“ Zlo se nějakým způsobem přilepí na dobro a snaží se to dobro zničit. „Přišel v noci a mezi to nasel ten plevel.“ Udělal to nepřítel, neudělal to Bůh.
O tom vlastně mluví Ježíš, když to vysvětluje, tak říká, kdo je ten nepřítel, a říká: „To je ďábel.“ Ďábel, to se překládá jako „otec lži“ nebo jako „ten, kdo rozděluje“. Toto má Ježíš na mysli. Každé rozdělení je špatné. Rozdělení uvnitř národa, rozdělení mezi národy, rozdělení v církvi, rozdělení v rodině, rozdělení kdekoliv. To má na svědomí Zlý, a ten si v tom libuje.
Jak tedy z toho ven? Všechny texty, které jsme teď před chvílí vyslechli, mluví o trpělivosti. Především o Boží trpělivosti, kterou má s námi. V prvním čtení vlastně tady bylo to: „Nemusíš dokazovat.“ Jako Bůh sám sobě nic nemusí dokazovat. To dělají lidé.
Také se tam právě potom dál mluvilo v tom čtení o tom, že Bůh je daleko od toho, aby jednal zkratkovitě v tom hněvu a podobně. Je to tedy o trpělivosti, kterou má Bůh se světem, především s lidmi, a je to o trpělivosti, které se máme my naučit. Všichni víme, jak je to těžké. Řekli bychom, to řešení, to správné řešení nám ukázal Ježíš na Velký pátek, i v té trpělivosti, ten jeho postoj tady k tomu Zlému.
Ježíš svým podobenstvím chce vlastně říct, co je naším úkolem. Svatý Augustin to řekl tady tak trošku. Říká, když se ho teda ptali - to zlo a zlí lidé, tak co? Tak říká: „Zlí lidé na tomto světě jsou vlastně ze dvou důvodů nebo můžeme najít dva takové významy, proč tady jsou. Tak za prvé, aby se polepšili, aby se obrátili. A druhý důvod, proč tady jsou zlí lidé, aby tito zlí lidé učili ty dobré trpělivosti.“
Bratři a sestry, všechno má svůj správný čas, a my máme usilovat o to, abychom jednali v tomto správném čase. Je to ten čas žní, a když se vlastně podíváme ještě tady na to, jak ty žně probíhaly, tak z toho vidíme tu velikou, řekli bychom, trpělivost, ale také pečlivost a píli. Protože v Izraeli vlastně obilí bylo vzácné, musíme zapomenou na nějaké velké lány, širé, ale spíš mysleme na malá políčka. Obilí se sklízelo pro svoji vzácnost srpem. Zpravidla ten, kdo byl pravák, takže v pravé ruce měl srp, levou chytil nějaký snop obilí a posekl, a položil to do plachty, kterou za ním nesl druhý člověk. Takhle prošli vlastně celé to pole, takhle požali celé to pole, přišli s tou plachtou domů a tam to začali třídit. Rozdělali vlastně obilí na jednu stranu, na druhou stranu ten plevel. Ten plevel použili aspoň k tomu, aby se v noci zahřáli. Proto ho spálili, protože neměli dřevo.
Bratři a sestry, tady z těch žní, jak to tam Ježíš zdůrazňuje, chce připomenout a chce říct: „Proti zlu můžeme postavit svoji píli, svoji pečlivost a svoji snahu neztratit žádný kvas z té úrody.“ Neztratit nic z toho, co nám bylo svěřeno. Úkolem našeho života je tady toto, a pokud jde o nás samotné, tak máme usilovat, abychom poznali, co děláme špatně. Pokud je to v našich silách, tak abychom se to snažili napravit, abychom se snažili toho zbavit. Ale v každém případě, abychom prosili Boha o jeho slitování, o jeho odpuštění.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.07.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;
Bratři a sestry, na jedné straně prožíváme dobu dovolených, prázdnin, tak si člověk říká, chtělo by to nějaké oddychové téma. To téma, které nastolila dnešní liturgie Božího slova, není příliš oddychové. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
20.07.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;
 |
O vězeňství | 18:25 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.33 MB] |
Tak jsem myslel, že změním trošku téma a že vám dneska povím něco zbožného, ale zrovna k tomu dnešnímu evangelnímu úryvku, k tomu podobenství, se ta moje zkušenost z vězení hodí (kazatel je sociálním pracovníkem ve vězeňství). Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.07.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;
První čtení je z Knihy moudrosti a mluví se tam o Boží všemohoucnosti, o tom, že Bůh může všechno. Když se o tom takhle mluví, tak my si vzpomeneme na nějakého panovníka, krále nebo někdy tyrana, který vydává zákony, jak se mu to hodí, a to zákony všeho druhu, a většinou na každé provinění, i sebemenší, jako trest hned dá trest smrti. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
21.07.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;
Bratři a sestry, už se vám někdy stalo, že vás někdo strašně naštval? Nebo vám nějakým způsobem ublížil? Znáte ten pocit, to se v člověkovi dme cosi, a chtěl by uplatnit spravedlnost. Aby mně se nedělo příkoří a ten, co mi ubližuje, aby byl spravedlivě potrestán. Stejně tak, jako o tomto druhém člověku, smýšlí i o Bohu. Myslí si, že je ten, který čeká a je třeba, aby když se stane něco špatného, když člověk zhřeší, aby Boží spravedlivost zasáhla. Tato trestající zbožnost je mezi věřícími rozšířená představa. Více...