O vězeňství

	O vězeňství	18:25
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.33 MB]

Tak jsem myslel, že změním trošku téma a že vám dneska povím něco zbožného, ale zrovna k tomu dnešnímu evangelnímu úryvku, k tomu podobenství, se ta moje zkušenost z vězení hodí (kazatel je sociálním pracovníkem ve vězeňství). Včera, když jsem byl na svatební hostině, tak pochopitelně, jak jsme zasedli ke stolu, tak se zase řeč se spolustolovníky svezla na věznici a padla tam jedna taková otázka, která často na mě dopadá: „Pane faráři, nebojíte se v tom vězení s těma vězňama?“ No, a člověk už zná trošku odpověď, a tak říkám: „Bojím se akorát o to, abych nepřišel do pekla, a o spásu duše. Kdybych se měl bát vězňů, tak tam nemůžu pracovat. Myslím si, že ty naše prostředí ve věznicích jsou bezpečný a víme, jak s našimi chovanci zacházet, abychom příliš neohrožovali sebe sama.

Pak se dál rozvíjela ta diskuze a ptali se mě, jaká vlastně ta kuřimská věznice je. Často je v podvědomí lidí, že jsou tam jenom nějací lehčí vězni, a já musím vysvětlovat, že máme vlastně čtyři typy uvěznění podle ostrahy těch věznic a stupně narušenosti anebo nebezpečnosti těch, kteří jsou do nich umístěni. To rozhoduje soud a zařazuje do těch čtyřech typů věznic. No, a my jsme takový ten horší střed – věznice s ostrahou, prostě odsouzení vesměs na násilnou trestnou činnost, ať už vrazi nebo nějaký další takový podobný ošklivosti, jsou tam sexuální devianti, nějaký oddělení, kde probíhá léčba s nima, další: závažný majetkoprávní delikty, nějaký ty větší podvody – statisíce a miliony, no, anebo ti, kteří se opakovaně dostávají do vězení – recidivisti, kteří jsou popátý, po desátý v kriminále. To je takovej vzorek mých chovanců.

A člověk nemá tolik zkušeností třeba z těch jinejch věznic. Nikdy jsem nepracoval třeba ve „zvýšené ostraze na doživotí“ nebo na „mladistvejch“. Ale občas se člověk někam jede podívat a zrovna před týdnem jsem byl na stáži v jedné české věznici, která zrovna je specializovaná na mladistvý odsouzený, to jsou ti od patnácti do osmnácti, děti, děti v uvozovkách, děti velmi nebezpečný, a musím říct, že to tam na mě nepůsobilo dobře a trošku tam na mě dopadala taková skepse a taková i beznaděj. Skutečně velký procento z nich se vrací zpátky, přestože se jim individuálně věnují, jsou tam všelijaký programy, jde do toho hodně peněz, ale ta úspěšnost tam je minimální. Osmdesát, devadesát procent z nich je brzo zpátky. Těžko se tam něco s těmi „dětmi“ dá dělat.

Většinou jsou to mladiství, kteří jsou hodně narušení. Někdy se domnívám, že by s nimi měli být souzeni jejich rodiče, protože vy, když váš pes pokouše souseda, tak jste zodpovědní za toho psa a budete stát před soudem. A když vychováváte své děti a to dítě třeba někoho zabije nebo spáchá něco skutečně závažnýho, tak jako by se to rodičů netýkalo, a to si myslím, že je špatně. Diskutujeme o tom, jestli posunout trestní odpovědnost pod ten patnáctej rok, ale málo mluvíme o tom, že rodiče jsou zodpovědni za své děti.

Kolikrát to vidím třeba, když hovořím s pedagogy. Paní učitelka má s chlapcem ve škole problémy – vyrušuje, napadá ostatní spolužáky a stupňuje se to, tak upozorní rodiče nějakým způsobem a rodiče jsou dotčeni. Přece jejich synáček je hodnej a paní učitelka je špatná a škola je špatná. Potom, když nastanou problémy doma, kdy ten synáček třeba okrade rodiče a zbije maminku, tak teprve potom pochopí, že skutečně je někde problém a hledají pomoc, a většinou už bývá pozdě. Protože o výchově se dá hovořit do osmi let a nejintenzivnější, nejdůležitější výchova je do prvních tří let jedince. Potom už se sklízí ovoce. A většinou ovlivnit toho dospělého jedince, ať už v pubertě, to už je skoro dospělý, anebo potom později, kdy už se dostává třeba do našich zařízení, tak je velmi nesnadné, nechcu říct, že většinou až skoro nemožné.

Víte, účel toho uvěznění se v dějinách měnil. Já jsem minule trošičku nakousl toto téma. Ze začátku to byla sankce – oko za oko, zub za zub. Byla to taková ta sankce přímo za to, co ten dotyčný udělal. Někdy před Kristem přichází v židovské společnosti velice revoluční myšlenka, že uvěznění je příležitostí k pokání. Tam si uvědomili, že člověk, když spáchá něco zlého, tak nejenom že ublíží někomu a té společnosti, ale že taky poruší Boží řád a že se vyloučí vlastně z té Boží blízkosti, že je v nebezpečí spása jeho duše. Proto přichází tady s touto myšlenkou, že vězení by mělo být pokáním za spáchaný hřích a příležitostí k nápravě vztahu s Bohem. To je velice zajímavá myšlenka, která si myslím, že je i dneska nadčasová a stála by za domyšlení.

V určité době, už v devatenáctým století se začaly přeplňovat věznice, a příčinou byla už tenkrát sekularizace společnosti, to, že lidi opustili Pána Boha. Začaly se vyprazdňovat kostely, začaly se zaplňovat kriminály. To je taková přímá úměra, bohužel, a platí to do dneška. Nemusíme hledat nějaký další veliký příčiny kriminality nebo další negativní jevy ve společnosti – rozvodovost, problémy se závislostma, protože to není jenom problém s drogama. Má to společnýho jmenovatele – ztráta víry.

Tak se tenkrát začali zamýšlet nad tím, jak hledat nápravu, jak polepšovat delikventy. Byly různý návody a pokusy v této oblasti a většina z nich selhala. Takovou renesanci to polepšování prožívá v těch šedesátých, sedmdesátých letech dvacátého století. Nejenom u nás byly ty nápravněvýchovné ústavy a resocializační programy a já nevím co dalšího, a zjistili jsme, že většinou není co resocializovat a že ta náprava je velmi problematická, ne-li skoro nemožná. A tak na konci dvacátého a začátku jednadvacátého století měníme účel toho uvěznění na ochranu společnosti – izolace toho pachatele a ochrana společnosti. Tímto směrem si myslím, že by se mělo ubírat vězeňství ve světe i u nás, a možná daleko důsledněji, než se to dělá.

Někdy člověk je tam svědkem těch obrácení. Já jsem právě včera tam při tom rozhovoru na svatbě nakousl, že se nám nejlíp pracuje ve vězení s vrahama a je to taková pro nás taková vděčná skupina odsouzených, protože s nimi jsou skutečně nejmenší problémy. Oni mají před sebou dlouhej trest a většinou se chovají podle řádu té věznice, moc ten řád neporušují, aby si neudělali problémy, protože jim jde při případném podmínečném propuštění skutečně o hodně. Když jim třetinu trestu můžou prominout, tak to stojí za to něco dělat, nějak se namáhat, něco skousnout, příkladně když třeba toho vězně někdo ze spoluvězňů napadne, dá mu facku, tak prostě to neoplatit, ale vohnout hlavu, aby třeba on nenesl taky za to nějaký důsledky nebo něco podobnýho, a myslím si, že toto toho člověka nějakým způsobem i formuje a vychovává – že dodržovat nějaký normy se vyplatí. Ať už v tom vězení bude mít lepší podmínky, když se bude slušně chovat, anebo mu bude zkrácenej trest.

Naopak problémovou skupinou jsou ti, kteří mají ty krátký tresty, kteří něco ukradli, třeba opakovaně, a někdy třeba i dopravní nehody, bohužel. K nám se dostávají třeba do té Kuřimi specifický dopravní nehody. Většinou to není někdo, že by nezaviněně někde způsobil dopravní nehodu, ale to už bývá někdo, kdo třeba předtím měl nějakou zkušenost s vězením, někdo, kdo spáchal dopravní nehodu pod vlivem alkoholu, ujel od té nehody, neposkytl první pomoc. A najednou tito lidi tvrdí: „Vždyť my jsme vlastně nic neudělali.“ On jenom zabil třeba dva lidi na přechodu, ale ve skutečnosti nic neudělal.

A paradoxně se setkávám s lítostí často (ne vždycky, ale často) třeba u těch vrahů nebo u těch mejch chovanců, sexuálních deviantů, kteří třeba po určitým čase, musí to taky dozrát u nich, přijdou a řeknou: „Mně je to opravdu líto,“ nebo je to na nich poznat, že jim je to líto. A člověk někdy má takovou tu příležitost si sáhnout na to, že tam dochází k nějakýmu obrácení. Ty obrácení u těch menších nebo mírnějších delikventů, nebo u těch méně závažnejch trestnejch činů jsou zřídka kdy. Ale u těch zavažnejch to bývá častěji. Je to zvláštní, nepochopitelný, mimo naše snažení, mimo naše působení. Nechcu vyzvedávat, že je to výsledek našeho zacházení s nima nebo našeho převýchovnýho snažení, ale možná že je to opravdu ten záblesk shůry a že tam platí ty slova Pána Ježíše: „Kde se rozmnožil hřích, ještě víc se rozmnožila Boží milost.“ Že tady ta Boží milost se v těchto případech těch mejch chovanců nějak dotkne. Někdy je to skutečně obrácení na víru a který je třeba dlouhejma rokama v tom vězení prověřený, jindy to bývá třeba obrácení v tom smyslu, že ten člověk začne litovat toho, co udělal a že má na to správný náhled, začne si ho budovat. I to je velice cenné.

A nedokážu si představit nebo ztotožnit se s tou myšlenkou, po které často volají i křesťané: oko za oko, zub za zub. Za vraždu smrt, za zlodějnu useknutí ruky a já nevím co dalšího. Buďme trošičku vnímavější v těchto záležitostech a domýšlejme slova evangelia: „Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno i vám. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Vždyť každém z nás má máslo na hlavě a jednou i my budeme mít co dělat, abychom obstáli na Božím soudu. A určitě všem lidem, i těm, kteří se závažně provinili proti společnosti a proti Božímu řádu, bysme neměli upírat právo na pokání. Aby obnovili prostě ten řád, který byl narušený v tom vztahu s Bohem. Ne všichni jsou toho schopni, ale většině z nich Bůh dává šanci. On by taky mohl zasáhnout z nebe a, nechcu říct, „zaslat blesk“ a toho člověka si svým způsobem, specifickým způsobem si k sobě povolat a ukončit jeho přebývání mizi námi. Ale nikdo z nás nemá právo brát toto na sebe. Tomu člověku ukrátit život jenom proto, abychom ho nemuseli živit, šatit a starat se o něj, ale vzali bysme mu příležitost k pokání, vzali bysme mu Boží čas, který je mu vyměřený, a to si myslím, že by bylo velké provinění na naší straně.

Společnost má právo se bránit proti těm, kteří ji ohrožují. My, jako křesťané, nemáme právo soudit. Máme právo se bránit a měli bysme se mnohokrát bránit účinněji. Nelíbí se mně třeba dnešní situace, kdy třeba ještě v devadesátých letech, po devětaosmdesátém roce, ty tresty třeba za podobný věci byly daleko přísnější než dneska. Troufám si říct, že v tom jednadvacátém století oproti tomu konci dvacátého století jsou o třetinu, možná v některých případech o polovinu nižší tresty, než bývali dřív. A není to úplně dobře.

V mnoha případech, odhadl bych asi tak třetina mých chovanců, neposílal bych je na trest smrti, ani bych je nijak nemučil, ale nepouštěl bych je už nikdy, kdyby záleželo na mně, do společnosti, protože jsou pro tu společnost nebezpeční. Je to smutná zkušenost, ale je to tak. A možná, že někde by dozráli a třeba byli schopni nějakého obrácení a nějaké změny a časem zařazeni do té společnosti.

Kolikrát, když vidím na bráně ty vězně, kteří jsou připraveni k propuštění a opouštějí naše brány, tak člověk počítá málem dny, kdy se nám vrátí zpátky. Svoji Jobovu službu tady sehrávají advokáti, kteří, někdy mně připadá, za peníze jsou schopni udělat mnohé. Nechcu říct všechno, ale mnohé.

Kdysi (jeden takový příklad, trošku negativní, abych osvětlil) třeba odsouzený, kterýho jsem měl, znal jsem ho, byl za vraždu ve vězení. Snažil se vyloupit nějakou kantýnu, přišla tam kantýnská, on ji napadl nožem, kterej zrovna tam byl po ruce, zabil ji. Dostal za to svůj trest. Ve vězení napadl při nějaké konfliktní situaci zase vězně a nožem ho píchl do břicha. Nezabil ho, bylo tam nějaký ublížení, dostal za to znovu nějakej ten rok navíc, a rozhodovalo se o jeho podmínečným propuštění, že mu bude třetina toho trestu prominuta. A já jsem s ním tenkrát byl u soudu a my jsme svoje hodnocení věznice na vězně, pochopitelně negativní, postavili na tom, že v podstatě zopakoval v kriminále to, co udělal už kdysi předtím při té trestné činnosti a že je pro společnost nebezpečný a že by rozhodně mu neměl být zkrácený trest. Dobrá paní advokátka, bývalá soudkyně, tu naši obhajobu shodila, že jsme na něho zaujatí a tak dál, a byl propuštěný ještě ten den. Dneska ho máme zpátky za znásilnění a připadá mi to smutný a nešťastný vůbec v této společnosti a nechtěl bych být v roli těch advokátů nebo soudců. To je někdy složité. A myslím si, že by se měli toto často dozvědět, jaký důsledky má kolikrát jejich jednání, jejich rozhodování, a že je to skutečně hazard s lidima této společnosti.

My, jako křesťané, bysme měli domýšlet slova dnešního evangelia, kdy skutečně přichází ten zlý ďábel a seje koukol mezi pšenici. Ale Bůh nezasáhne tím bleskem z nebe a nespálí ten koukol mezi pšenicí, neprovede selekci, a nejenom čeká do těch časů žní, aby bylo změřeno, zváženo, jedna část té setby spálena a druhá část shromážděna do té Boží sýpky, ale On dává šanci na změnu i toho koukolu v pšenici, na obrácení. A my bysme neměli stát nebo sedět jenom s rukama v klíně a jenom kritizovat třeba a soudit a posuzovat a být zastánci radikálních řešení, ale měli bysme přispívat svojí modlitbou, obětí, půstem. To je skutečně jedinečná možnost. Ne převýchovný programy, ale modlitba, půst, oběť sebe sama, jak pomoci právě v boji se zlem. A jak třeba i pomoci převýchově různých těch našich lumpů, o kterých se často mluví v televizi, všelijaký ty procesy a ošklivosti, jak třeba pomoci zachránit hříšníka. Protože tam někde se určitě raduje celý nebe. Ne nad tím, že ten dobrej a spravedlivej jde tou vyšlapanou cestičkou, ale že se obrátí ten hříšník.

My jsme pořád v roli těch spravedlivých, někde koketujeme svých chováním s těmi farizeji a zákoníky, ale Ježíš přichází úplně za jinou skupinou – právě za těma hříšníkama a těma, kteří byli na okraji společnosti, a těm podává pomocnou ruku.

Kéž v těch svých posuzování a soudech nejsme krátkozrací, ale jsme moudřejší a chápeme, že tím jednou soudíme taky sami sebe. A dokážeme každý svým způsobem přiložit ruku k dílu, třeba v modlitbě, oběti, sebezáporu.

Amen.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Odkud se vzal ten plevel?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.07.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;

Odkud se vzal ten plevel?

13:54

Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku mše svaté, slyšeli jsme další tři podobenství. Druhé a třetí, to chápeme celkem dobře. Problémy máme s tím prvním. A taky to bylo vlastně takhle s Ježíšovými učedníky. Oni nerozuměli tomu prvnímu, ale báli se zeptat. Těch, kdo nerozuměli, bylo hodně, ale všichni se tvářili, že jim je to to jasné, a nikdo, když tam byla vlastně celá ta skupina učedníků, ale i zástupy, které si přišly Ježíše poslechnout, nikdo neřekl: „Já to mu nerozumím.    Více...

---

Dobro je potřeba konat dobrým způsobem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.07.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;

	Dobro je potřeba konat dobrým způsobem	10:04
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.10 MB]

Bratři a sestry, na jedné straně prožíváme dobu dovolených, prázdnin, tak si člověk říká, chtělo by to nějaké oddychové téma. To téma, které nastolila dnešní liturgie Božího slova, není příliš oddychové.    Více...

---

Boží všemohoucnost se projevuje pomocí

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.07.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 12,13.16-19; 2. čtení Řím 8,26-27; evangelium Mt 13,24-43;

	Boží všemohoucnost se projevuje pomocí	8:01
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 1.71 MB]

První čtení je z Knihy moudrosti a mluví se tam o Boží všemohoucnosti, o tom, že Bůh může všechno. Když se o tom takhle mluví, tak my si vzpomeneme na nějakého panovníka, krále nebo někdy tyrana, který vydává zákony, jak se mu to hodí, a to zákony všeho druhu, a většinou na každé provinění, i sebemenší, jako trest hned dá trest smrti.    Více...