Rubrika
HomiliePomáhá nést bolest a bídu
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2020, Veverská Bítýška
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení z knihy proroka Izaiáše. Byla to takzvaná čtvrtá píseň o Božím služebníkovi. Je to vlastně v prostředním díle té knihy proroka Izaiáše. Odehrává se ten děj na sklonku Babylonského vyhnanství a celá tady ta prostřední část toho druhého Izaiáše je taková velmi utěšující. Prorok předpovídá návrat, předpovídá to, že se vlastně všichni ti lidé vrátí do země svých rodičů a prarodičů a že zase budou svobodní.
A do toho vstupují čtyři písně o Božím služebníkovi. A církev, obecně křesťané, v nich vidí Pána Ježíše. A ta čtvrtá je taková, řekli bychom, nejdrsnější. Ten český předklad je docela učesaný. V originále je to ještě mnohem působivější. A mluví se tam, jak asi všichni chápeme, právě o utrpení Pána Ježíše, ale také se tam mluví vlastně o tom, proč se to stalo a jaký je smysl toho celého.
Začíná to slovy: „Můj služebník dojde úspěchu.“ Tady toto místo se dá přeložit ještě i úplně jinak, a sice: „Můj služebník bude jednat prozíravě. Bude jednat odpovědně.“ Je to míněno právě v kontrastu, kdy prorok říká: „Mnozí z vás nejednali odpovědně. Nejednali jste prozíravě. A proto jste v tom vyhnanství, v Babylóně, v zajetí.“
V souvislosti s tím, co prožíváme my, by si každý člověk na této zemi, ať je věřící nebo nevěřící, kdekoliv na té zeměkouli, by si měl položit otázku: „Jednal jsem prozíravě, odpovědně? Anebo mně to bylo úplně jedno?“
„Jeho osoba byla nelidsky zohavena. Vzhledem se nepodobá člověku.“ Zase doslovný originál říká: „Nebude mít lidskou slávu.“ My totiž netoužíme po tom něco si odepřít. My netoužíme po tom, něčeho se vzdát. Většina lidí touží po tom být na těch prvních stránkách novin, být oslavován, slyšet potlesk, slyšet to, jak je poplácávají ostatní po ramenou a říkají: „Ty jsi někdo.“ Ježíš dostal slávu, o kterou nikdo z nás lidí nestál.
„Králové před ním zavřou ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli.“ Můžeme říct, teď se děje něco, co se, řekněme, v posledních sedmdesáti letech opravdu tady nestalo, od druhé světové války. Ale ta otázka je, tam je totiž otazník: „Zavřou ústa, až to pochopí.“ Pochopíme to? Pochopí to lidé? Budou to chtít pochopit? Určitá část ano, ale teď jde o to právě taky, aby ti, kteří to pochopí, si to nenechali pro sebe a přiváděli tady k tomuto pochopení i ty ostatní.
„Komu se ukázala Hospodinova moc? Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země.“ Ježíš překvapil. Na vyprahlé zemi nic nevyroste. Výhonek, to je vlastně proutek. Izraelité pořád toužili po tom, že až se vrátí do té Zaslíbené země, že vybudují mocný stát, Davidovu říši. A prorok Izaiáš říká: „Ne. Já obnovím rozpadlou Jakubovu chýši.“ Tedy něco velmi skromného. A my to nemáme rádi, to skromné. My máme rádi to veliké, co největší, aby to všichni obdivovali s otevřenou pusou.
A tak Ježíš překvapil. Překvapil, můžeme říci, Římany. Nenarodil se ve středu tehdejšího světa. Překvapil Židy. Nepocházel z kněžské rodiny. Nenarodil se, řekli bychom, plánovaně v Judsku. Kdyby to šlo normálně, tak by se narodil v Nazaretě. Taky tam vyrostl. V tom Betlémě v Judsku byl tak jaksi jenom na chvíli, než museli utéct do Egypta před Herodem. Za učedníky si většinou vybral rybáře z Galileje. Neustále překvapoval.
A i my s tím musíme, bratři a sestry, počítat, že Ježíš nás bude překvapovat. Protože je to jeho plán. My bychom chtěli ho zařadit do svého plánu, do našeho plánu, aby on dělal to, co my chceme. Ale to nebude nikdy fungovat. Cesta je přesně opačná. Bude to fungovat, když my se zařadíme do toho jeho plánu. Ale to se nám vůbec, ale vůbec nechce.
A teď už snad nejpůsobivější odstavec: „Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti znalý utrpení. Jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.“ Žijeme v době, kdy nám říkají: „Zakryjte si tvář jeden před druhým, protože nevíte, kdo z vás je infekční.“ Já nechci polemizovat s touto myšlenkou, ale zůstal sám, zůstal opouštěný. To je to. Že právě když se postaví bariéra, jde o to, aby člověk nezůstal sám.
Oni si zakrývali před Kristem tu tvář, že si říkali: „Ani se na to nebudu dívat. Mě se to netýká. A proč se mám na něco tak hrozného dívat?“ Protože si říkali: „To přece není kvůli mně.“
Bratři a sestry, máme si znovu uvědomit a za chvilečku k tomu dojdeme, že je to kvůli nám. Že kvůli každému z nás Kristus vstoupil právě do tohoto světa a tu svou existenci završil smrtí na kříži. Zůstal sám. Zůstal sám v utrpení tělesném i duchovním. Jde o to, aby v současné krizi při zachování všech těch opatření, která jsou nutná a rozumná, aby lidé nezůstávali sami, aby se necítili opuštěni ve svém utrpení. Aby se necítili opuštěni ani tělesně, ani duchovně.
„On však byl proboden pro naše nepravosti. Rozdrcen pro naše zločiny (doslova stal se malomocným). Tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily (doslova jizvy po bičování nás uzdravily).“
Mnoho lidí, kteří se tenkrát dívali na to Kristovo utrpení, tak si říkali: „Může si za to sám.“ Mnozí tomu nerozuměli a neptali se. Byli lhostejní. A to je problém i dnešního světa, že je lhostejný. Ježíš ale trpí nezištně. Obětuje se.
Tady se dostáváme k otázce, jak někdo na sebe může vzít cizí hříchy? Tento problém církev řešila dost dlouho. Já jsem si tady něco vypsal nebo spíš zkopíroval. Těch teorií o tom, proč Kristus to vzal a jak se to mohlo stát, je několik.
Jednu takovou myšlenkovou teorii vypracovali dva církevní otcové, a byl to Irenej lyonský a Řehoř niský. A oni říkají takovou krásnou myšlenku. Já to asi většinou přečtu, abych to nezkomolil. Říkají: „Boží svět tvoří bytostnou jednotu.“ Tam se používá slovo „ontologickou“ jednotu, ale prostě bytostnou jednotu. Často mluvíme o tom, že tento svět je organismem. To je to nejbližší, jak to k době může být. Ale do této jednoty vnikl hřích. A ten hřích můžeme přirovnat k nemoci, která rozleptává tady ten organismus. Narušuje jeho fungování.
A potom je potřeba léčitele. Ježíš je ten léčitel, on je spravedlivý, on je Bohem poslaný léčitel a on vstupuje do jednoty tohoto organismu. Neléčí to jako někdo z venku, ale zevnitř. To je ten rozdíl od lidského lékaře. Vstupuje do toho nakaženého organismu a propůjčuje tomu organismu své prostředky a látky, které ho mohou ochránit. On soustředí působení té nemoci na sebe a s tou chorobou prostě vede takový úporný boj. On prožívá utrpení toho nemocného člověka, toho nemocného pacienta, a nakonec prožije smrt, která tu chorobu definitivně zničí.
V tom je ten paradox. Zase oproti lidskému léčiteli nebo lékaři, protože jestliže pacient by zemřel, tak by se to považovalo za neúspěch. Ale v tomto případě je to úspěch.
Takže tedy vzal na sebe naše hříchy. Vstoupil do toho zevnitř. Ne, jako hodinář, který otevře hodinky a pošteluje kolečka. Některé popožene, aby šlo rychleji, některé zase zpomalí, aby šlo pomaleji. Ale Ježíš je jako lékař, který vstupuje dovnitř. Tedy bere na sebe ty obtíže toho nemocného.
„Všichni jsme bloudili jako ovce. Každý šel svou vlastní cestou.“ Toto je myslím verš, který velmi dobře odpovídá tomu, co se dělo a co se pořád ještě děje v tomto světě. Mnoho lidí sleduje své vlastní cesty a myslí si přitom, jak jsou chytří. Tady je vyjádřena jedna myšlenka, kterou zají všichni pastýři ovcí, kterou znali v té době, kdy to ten prorok napsal, všichni, kdo se o ovce starali: Ovce je zvíře velmi bázlivé a ovce je zvíře, které netrefí domů. Proto musí mít toho pastýře, a proto musí mít ty psy, kteří je dovedou domů. Jeden jde před stádem a jeden jde za stádem, aby se žádná ovce neztratila.
Ale my jsme bohužel jako ty ovce, které si myslí, že trefí domů a že vědí, kam mají jít. Ale potřebujeme toho Krista, aby nám to ukázal.
„Odstraněn byl soužením a nespravedlivým soudem. Kdo se stará o jeho právo? Byl vyrván ze země živých.“ Je to narážka právě na to, co udělali s Kristem. Tady je to přímo řečeno: „Byl nespravedlivým soudem.“ To je přesný překlad a je tím míněno to, že s Ježíšem zacházeli jako s otrokem. Otrok neměl právo na soudní proces. Ježíš jako svobodný Izraelita měl právo na to, aby byl veden řádný proces. Aby byli vyslechnuti svědkové a tak dále, a ne, aby se to tak šmahem, prostě „rychle ať to máme do těch svátků z krku, ať se ho zbavíme, ať potom můžeme ‚v klidu‘ oslavit naše svátky“.
Toto je jednání zase mnoha lidí. Každý z nás to asi někdy zažil, když s námi takto jednali. Vzpomeňme na to, že to zažil i Ježíš.
„Ale skrze něho se zdaří Hospodinův plán.“ To se dostáváme zase zpátky na začátek. Tady se ten kruh uzavřel. „Můj služebník dojde úspěchu.“ Skrze něho, skrze jeho postoj. Skrze tu oběť.
Oběť je něco, co nám se nelíbí. Nemáme to rádi, ale bez oběti tenhle svět nemůže fungovat. A když na to přijde, tak jsme schopni oběť přinést. Je schopna přinést oběť pro svoje děti maminka. Je schopen pro svoje děti, pro svou rodinu přinést oběť tatínek. Kdokoliv je schopen přinést oběť. Ale měli bychom si toho být víc vědomi, této síly, kterou jsme dostali, a brát ji tak, že i když je to třeba nepříjemné, v tuto chvíli jsme podobni Pánu Ježíši. Protože nemyslíme na sebe, ale na ty, pro které pracujeme, pro které se namáháme.
No, a ten závěr, to už bylo shrnutí. Shrnutí, je to vlastně ve čtyřech řádcích. „Proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.“ Tady v těch čtyřech řádcích je vlastně shrnuto, zopakováno to všechno, co jsme slyšeli předtím. Ten úspěch Božího služebníka tkví v tom, že dělá něco jiného než my, lidé, hledáme. Nebo než mnozí lidé hledají. Co hledáme? No, mnozí lidé hledají život na výsluní, v pohodě, v dostatku, ale on vidí smysl svého života v tom, že pomáhá nést bolest a bídu. Pomáhá nést bolest a bídu.
Bratři a sestry, toto bychom si měli zapamatovat z letošního Velkého pátku: pomáhá nést bolest a bídu. Nejsme na konci toho, co prožíváme, a bolest a bída se nás ještě určitě dotknou. Ale vzpomeňme na toho, který přišel pro to a který umřel pro to a vstal z mrtvých proto, aby nám pomohl nést bolest a bídu naši, a potom i druhých.
Kéž se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vyprávění svatého Jana, jeho pašije, jsou plné podrobností. Proč? No, protože od prvních dob se ti, kdo měli zájem o to stát se křesťany, tak se ptali: „Ten Ježíš z Nazaretu, který zemřel smrtí otroka, on opravdu je schopen mě zachránit? Někdo, kdo zažil něco tak hrozného, má být mým vykupitelem? Mohu mu svěřit svoji důvěru? Nebo to všechno byla nějaká souhra okolností a toho Ježíše z Nazareta, který byl dobrým kazatelem, dobrým učitelem, to takzvaně semlelo?“
Svatý Jan vlastně začíná líčit ty podrobnosti už při poslední večeři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vždycky když začíná nějaký církevní obřad, děláme znamení kříže a říkáme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Dnes tomu tak nebylo a ani nedostaneme na konci požehnání a nebudeme znovu dělat znamení kříže. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
 |
Já jsem to | 13:39 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.40 MB] |
Bratři a sestry, když srovnáme třeba nedělní pašije podle Matouše a dnešní podle svatého Jana, tak nás možná napadne otázka: „Jak to, že to každý z nich líčí jinak? Jak to, že jsou tam nějaké rozdíly? Vždyť ta událost se nějak stala. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v dnešních pašijích jsme slyšeli Ježíšův výkřik: „Dokonáno je!“ Podle očitého svědka, svatého Jana, to byla poslední slova, která řekl Boží Syn na této zemi před svou smrtí.
Dokonáno je! Ale on tím nechtěl říct: „Tak už jsem se toho zbavil, už mám ten těžký úkol za sebou, konečně je to za mnou. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra
Bratři a sestry, líčení utrpení Pána Ježíše, pašijí, je jiné třeba u Matouše, jak jsme to četli v neděli, a u svatého Jana. Jednak je to jiné v tom, že svatý Jan přidává další osoby, které tam byly, popisuje určité události, které třeba Matouš vynechal. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
29.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Drazí bratři a sestry. Slyšeli jsme právě pašije, slyšeli jsme o tom, jak Kristus byl pro nás ukřižován, a jakou smrtí, strašnou smrtí, zemřel na kříži. Svými lidskými schopnostmi nikdy neprohlédneme hrůzu a tajemství smrti. Jeden můj spolužák, Jaroslav, byl výborný fotbalista, když on hrál, tak nikdo nemohl proti nám zvítězit. Ani policie nepostavila takové mužstvo, které by ve fotbalu vyhrálo. Zdravý. Přes léto byl s dětmi na táboře. Večer ho zapíchalo u srdce. Ráno ho našli mrtvého. Ale den před tím byl u svaté zpovědi, jistě dneska slaví v nebi. Více...