Rubrika
HomilieKříž je cesta
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vždycky když začíná nějaký církevní obřad, děláme znamení kříže a říkáme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Dnes tomu tak nebylo a ani nedostaneme na konci požehnání a nebudeme znovu dělat znamení kříže. Ale o to víc kříž stojí v centru celé liturgie.
První křesťané si raději zobrazovali Krista jako Dobrého pastýře, jako učitele, který sedí mezi apoštoly, mezi svými žáky. Velmi rádi měli zobrazení Krista ve večeřadle při Poslední večeři a učedníky kolem něho. Můžeme říci, že tu cestu ke kříži nějakým způsobem hledali. Proč? Protože my všichni se rodíme se starostí o svůj život. Říkáme tomu pud sebezáchovy. Náš život je to nejdražší, co máme, a když na to přijde, tak si ho hodně chráníme a velmi za něj bojujeme. A myšlenka, že Bůh, který je dárcem života, že tento Bůh by zemřel, navíc dobrovolně, tak hroznou smrtí, ta je pro mnoho lidi nepřijatelná. Je mnoho náboženství, které odmítají tuto ideu, tuto myšlenku. Pro mnoho lidí je Kristus z tohoto důvodu nepřijatelný. A svatý Jan píše svoje evangelium, aby první církvi pomohl pochopit, vstřebat, nějakým způsobem přijmout, my bychom dnes řekli, teologii kříže.
Svatý Jan během pašijí mnohokrát odkazoval „aby se splnilo Písmo“. Mluví o konkrétních výrocích, někdy jenom obecně poukazuje na Starý zákon. Především chce ukázat na proroka Izaiáše, proroka Zachariáše a žalmy. Svatý Jan říká mezi řádky: „Ve Starém zákoně je hodně míst, která mluví o Ježíši Kristu, o Božím Synu, jsou to ale náznaky, jsou to obrazy a my jsme to ne vždycky dobře pochopili, ne vždy jsme věděli, co to znamená, ale ve světle těch událostí, které se staly od Zeleného čtvrtku do Velikonoční neděle, a především v tom, co se stalo na Velký pátek, už nám to je jasnější. Už víme, jak to vysvětlit, už víme, o kom to Písmo mluvilo. Svatý Jan vlastně chce říct: „Je potřeba číst Starý zákon znovu, ale řekli bychom, s novou optikou, z nového úhlu. Pochopíme z něho víc, pochopíme víc jeho smysl.
Co chce svatý Jan říct svými pašijemi? Chce říct, že kříž je cesta. Kříž je cesta, po které jde člověk, protože člověk je slabý, chybující, ale na této cestě se k němu přidává Ježíš, Boží Syn, a ukazuje jak tento život žít, jak po té cestě jít.
Ten svatý Jan se tam snaží vždycky dávat nějaké srovnání. Já jsem si z toho pro dnešek vybral vlastně dvě, možná tři. To první: koho má Pilát propustit. Pilát operuje s termínem, kterému se říká amnestie: „Propustím vám jednoho vězně.“ No jo, ale aby vězeň mohl být amnestován, tak musí být napřed odsouzen. Jinými slovy on teda říká: „Já na něm vinu neshledávám, ale já ho teda odsoudím a hned ho zase propustím.“ Je v tom obrovská nedůslednost, obrovský zmatek. A první, co svatý Jan chce tady na tomto příkladě, na této situaci říct, je to: „Člověče, vždycky když budeš ve stavu nějakého zmatku, když budeš cítit, že ti utíká půda pod nohama, postav se před kříž, aby sis to vyjasnil, aby v tobě nebyla tato rozkolísanost, tento protimluv,“ protože Pilát si protiřečí. Ale z hlediska spásy dochází k paradoxu. Ten, který je bez viny, nedostal amnestii, ale byl zabit, ale naopak my, kteří tu vinu často nejsme ani ochotni přiznat, jsme skrze tu jeho oběť byli amnestováni, zachráněni, došlo tam k výměně.
Ale zůstaňme ještě chvíli u těch dvou osob. Na první pohled se zdá jasné, že ti lidi měli křičet: „Ježíše!“ nebo: „Židovského krále!“ Pilát jim nabízí buď židovského krále, anebo Barabáše. Proč neříká Ježíše? Protože ti dva muži se jmenovali skoro stejně. Jeden je Ježíš z Nazareta, a ten druhý se celým jménem jmenuje Ježíš Bar Abas. Ježíš znamená „Bůh je spása“, Bar je syn, Aba je otec. To jméno, který má ten člověk, který je označen jako zločinec, je jméno symbolické, jméno mesiášské. Mimochodem to „zločinec“, to mu dali Římané. To všechno, tady ten Barabáš, ti dva, kteří byli ukřižováni s Ježíšem, byli lidé, kteří bojovali proti Římu, my bychom dnes řekli vzbouřenci, povstalci. Někdo by taky možná řekl „bojovníci za národní osvobození“. Dopustili se při tom násilí, Římané tu zemi taky obsadili násilím, a tak oni si říkali: „My je tu nechceme a vyženeme je za každou cenu.“ A teď tady stojí vedle sebe dva směry života. Pilát je staví proti sobě: „Musíte si vybrat. Jednoho zvolíte a ten bude žít, a co bude s tím druhým, to je vlastně jedno. Chcete si vybrat člověka, který říká: ‚Vezmeme zbraně a půjdeme na Římany a vyženeme je odsud‘? Nabízí řešení rychlé, radikální, pro všechny pochopitelné. Anebo chcete židovského krále, Ježíše z Nazareta, který mluví o tom, že přišel vydat svědectví pravdě, že je Dobrý pastýř, že hledá ztracenou ovci a vypadá, že absolutně odmítá násilí, on ho skutečně odmítá, nechce ho, umývá apoštolům nohy, vypadá jako slaboch, je ochotný sloužit a je ochotný se obětovat.
Bratři a sestry, měl by dnes Ježíš z Nazareta šanci? Co bychom křičeli my? Jsem přesvědčen o tom, že mnoho lidí, kteří tam křičeli: „Barabáše!“ to křičeli v dobré víře, protože si říkali: „Ten Barabáš je schopen pro nás něco udělat. Tady ten pořád jenom mluví, ten druhý. Barabáš je ochotný vzít nějakou zbraň do ruky a jít bojovat.“ Je to, můžeme říci, srážka v tom, co považujeme za spásu, za záchranu, v čem hledali ti lidé spásu a záchranu. Je to náraz, který musíme i my si vyjasnit, v čem hledáme spásu, v čem hledáme záchranu, anebo lépe řečeno v kom, v jakém pojetí.
Kříž, jak jsem říkal, je cesta. Je to cesta, která počítá s obětí. Přinést oběť je něco nepohodlného, něco do čeho se nikdo nehrne.
Opusťme tento moment a posuňme se na samotnou kalvárii, kde, jak říká svatý Jan, pod křížem stojí ženy a je tam Jan a Maria. U těch žen Jan vyzdvihuje jejich ochotu vytrvat až do konce. Ty ženy, které stály celou dobu v pozadí a staraly se o to, co apoštolové a Ježíš potřebovali, nebylo je nikdy moc vidět, nebylo je nikdy slyšet, tak naráz tam stojí. Ony zůstaly věrné. A Jan dává je jako vzor, vyzdvihuje jejich oddanost, vyzdvihuje jejich ochotu být na tomto místě, kde je to rozhodně nepohodlné. A tak to často bývá, že ti „malí obyčejní“ jsou mnohem spolehlivější než ti, kteří stojí vepředu ve chvílích nějaké oslavy a podobně. Jan chválí tuto jejich, řekli bychom, soudržnost s Pánem, jejich věrnost k Ježíšovi.
A to poslední, co chci zmínit, je dialog Krista s Marií, s Janem. Oni mu neodpovídají, ale je to výzva. „On ti bude synem, ona ti bude matkou.“ Tady se dostáváme k druhému právnickému pojmu, k adopci. Ježíš říká té Marii a Janovi: „Vy teď budete patřit k sobě.“ Adopce, to není jenom něco povrchního. Když matka porodí dítě, to dítě jí vstoupí do života. Když přijde do rodiny dítě, to dítě změní chod té rodiny. Úplně to tam potom je všechno jinak. To dítě k té rodině patří neodmyslitelně, bytostně. A stejně tak to dítě chápe svoje rodiče, že k němu patří bytostně.
A toto je vlastně poslední věc, kterou Ježíš chce naučit nás, svoje učedníky, před svou smrtí: bytostně patříme k sobě.
Co tvoří rodiče a děti? Domov. Ježíš Kristus přišel, aby nám vrátil domov, aby nám řekl, kde jsme doma, kam patříme, kam směřujeme.
Bratři a sestry, připomínejme si to vždycky, když stojíme před křížem, hlavně v těch momentech, kdy nám něco není jasné, kdy tápeme, kdy trpíme. Ježíš přišel, aby nám ukázal cestu, jak dojít domů.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2020, Veverská Bítýška
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení z knihy proroka Izaiáše. Byla to takzvaná čtvrtá píseň o Božím služebníkovi. Je to vlastně v prostředním díle té knihy proroka Izaiáše. Odehrává se ten děj na sklonku Babylonského vyhnanství a celá tady ta prostřední část toho druhého Izaiáše je taková velmi utěšující. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vyprávění svatého Jana, jeho pašije, jsou plné podrobností. Proč? No, protože od prvních dob se ti, kdo měli zájem o to stát se křesťany, tak se ptali: „Ten Ježíš z Nazaretu, který zemřel smrtí otroka, on opravdu je schopen mě zachránit? Někdo, kdo zažil něco tak hrozného, má být mým vykupitelem? Mohu mu svěřit svoji důvěru? Nebo to všechno byla nějaká souhra okolností a toho Ježíše z Nazareta, který byl dobrým kazatelem, dobrým učitelem, to takzvaně semlelo?“
Svatý Jan vlastně začíná líčit ty podrobnosti už při poslední večeři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
 |
Já jsem to | 13:39 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.40 MB] |
Bratři a sestry, když srovnáme třeba nedělní pašije podle Matouše a dnešní podle svatého Jana, tak nás možná napadne otázka: „Jak to, že to každý z nich líčí jinak? Jak to, že jsou tam nějaké rozdíly? Vždyť ta událost se nějak stala. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v dnešních pašijích jsme slyšeli Ježíšův výkřik: „Dokonáno je!“ Podle očitého svědka, svatého Jana, to byla poslední slova, která řekl Boží Syn na této zemi před svou smrtí.
Dokonáno je! Ale on tím nechtěl říct: „Tak už jsem se toho zbavil, už mám ten těžký úkol za sebou, konečně je to za mnou. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra
Bratři a sestry, líčení utrpení Pána Ježíše, pašijí, je jiné třeba u Matouše, jak jsme to četli v neděli, a u svatého Jana. Jednak je to jiné v tom, že svatý Jan přidává další osoby, které tam byly, popisuje určité události, které třeba Matouš vynechal. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
29.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Drazí bratři a sestry. Slyšeli jsme právě pašije, slyšeli jsme o tom, jak Kristus byl pro nás ukřižován, a jakou smrtí, strašnou smrtí, zemřel na kříži. Svými lidskými schopnostmi nikdy neprohlédneme hrůzu a tajemství smrti. Jeden můj spolužák, Jaroslav, byl výborný fotbalista, když on hrál, tak nikdo nemohl proti nám zvítězit. Ani policie nepostavila takové mužstvo, které by ve fotbalu vyhrálo. Zdravý. Přes léto byl s dětmi na táboře. Večer ho zapíchalo u srdce. Ráno ho našli mrtvého. Ale den před tím byl u svaté zpovědi, jistě dneska slaví v nebi. Více...