Rubrika
HomilieJá jsem to
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
 |
Já jsem to | 13:39 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.40 MB] |
Bratři a sestry, když srovnáme třeba nedělní pašije podle Matouše a dnešní podle svatého Jana, tak nás možná napadne otázka: „Jak to, že to každý z nich líčí jinak? Jak to, že jsou tam nějaké rozdíly? Vždyť ta událost se nějak stala.“ My jsme lidé, kteří si potrpí na přesný popis událostí. Svatý Matouš i svatý Jan popisují stejnou věc, ale popisují ji každý z jiného úhlu. Marek, Lukáš a Matouš popisují pašije, umučení Ježíše Krista, řekli bychom, z pohledu diváka, toho, který to pozoruje. Takovým obrazem toho diváka je ten pohanský setník, který na konci celé té události řekne: „To byl opravdu Boží Syn.“ Popis, jak ho dávají ti tři, má vést k tomu, aby člověk si uvědomil: „Ano. Ten, kdo tady takto trpí, je Bohem poslaný Mesiáš, Zachránce.“ Svatý Jan to líčí z úplně jiného úhlu. On to líčí z pohledu Ježíše Krista, z pohledu poslaného Zachránce, toho, který má nějaký úkol a chce ho vyplnit.
Svatý Jan na jedné straně popisuje ty události, jak to šlo za sebou, ale je tam velké množství detailů, narážek, které mají vést člověka k tomu, aby přemýšlel hlouběji nejenom o tom, jak to probíhalo, ale co to znamená.
Zastavíme se teď jenom u té první scény, u Ježíšova zatčení v Getsemanské zahradě. Takhle se tomu říká, Ježíšovo zatčení, ale tak, jak to svatý Jan líčí, to není žádné zatčení. To je moment, kdy Ježíš ukazuje svým přátelům i nepřátelům: „Já jsem Boží Syn, já jsem Zachránce.“ Je to zjevení Boha ve chvíli, kdy to celkem možná nikdo nečekal.
Ježíš se vydal se svými učedníky na místo, kde byla zahrada. Církevní otcové v okamžiku, kdy se mluví o zahradě, tak ji přirovnávají k jiné zahradě, k zahradě Edenu, ráji, tam, kde usídlil Bůh člověka, kde člověk měl žít v přátelství s Bohem. Ale nevyšlo to. Nevyšlo to, protože se tam vloudil někdo, kdo tam neměl být – had. Pomocí podvodu, klamu had svedl člověka a člověk se odvrátil od Boha.
Co je zajímavé, tak je tady právě taková narážka: „Ježíš se zde často scházel se svými učedníky.“ Místo, kde se schází lidé, kde se shromažďují lidé, se řecky řekne synagoga. Pro Ježíše je toto místo modlitebnou, místem, kde on se setkává. Ježíš je ochoten se setkat i se svými nepřáteli. Že jo, my bychom řekli: „S takovým někým, kdo mě nemá rád, s tím se přece nesetkáváme. Aspoň ne teda dobrovolně.“
Do tohoto místa se nějakým způsobem tedy dostává i Jidáš, který to místo zná. Jidáš tady hraje paralelu s Adamem a s Kainem. A Ježíš je zde jako ten, který v zahradě, v nějaké jiné zahradě, ne v Edenu, ale v Getsemanech, začíná svoji cestu k tomu, aby člověk zase mohl žít v přátelství s Bohem.
A teď dál svatý Jan celkem dramaticky líčí tu scénu. Na jednu stranu dramaticky, ale na druhou stranu je to nenápadně: Jidáš si vzal vojenskou četu a farizeus služebníky a šel tam s pochodněmi, s lucernami a se zbraněmi. Svatý Jan v celém svém evangeliu používá neustále stejné obraty. Na začátku jeho evangelia, to čteme na Boží hod vánoční při mši, na začátku Janova evangelia jsou slova: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ A pak to za chvilečku pokračuje: „A to Slovo bylo světlo lidí.“ A tady je ten stejný obraz. Je to střet Božího slova, Božího Světla a slova lidí odvrácených od Boha a světla lidí odvrácených od Boha.
Janovi nejde jenom o to říct, že si vzali něco, aby viděli na cestu, nějakou louč nebo nějakou lucernu, ale Janovi tady jde o ten, my bychom mohli říct, střet dobra a zla, pravdy a lži. Jidáš si vzal četu a chrámovou stráž. Matouš, Marek a Lukáš tady tyto lidi jaksi opomíjejí a berou jako nějaký dav, bezejmenný dav. Jan to rozlišuje a říká: „Už tady byli římané jako okupanti plus židé jako chrámová stráž.
Četa. V římském pojetí při nejmenším odhadu je to dvě sta lidí. Taky to může být čtyři sta lidí. Uvědomme si, kolik lidí tam přišlo kvůli jednomu potulnému kazateli. To byly doslova vojenské manévry, co oni byli ochotni tam rozpoutat. Tak moc jim vadil, tak moc ho nenáviděli, tak moc překážel. Samozřejmě také očekávali, že on uteče nebo že se bude snažit utéct, že se bude schovávat, že ho budou hledat. Proto tolik lidí.
„Koho hledáte?“ I tahle věta už zazněla v Janově evangeliu. Když uviděl Jan Křtitel Pána Ježíše a říká o něm: „Hle, Beránek Boží,“ tak někteří učedníci Jana Křtitele jdou za Ježíšem a Ježíš jim pokládá v podstatě stejnou otázku: „Co byste chtěli? Koho hledáte?“ A i oni jsou z toho tak vyvedeni z míry, že je nenapadne nic chytřejšího, než se zeptat: „Kde bydlíš?“ Ježíšovi odpůrci odpovídají: „Ježíše Nazaretského.“ Vůbec by je nenapadlo, že to je ten, který před nimi stojí. Už se chystají na to, že rozpoutají honičku.
„Já jsem to.“ Jestli jste si všimli, celými těmi Janovými pašijemi se prolíná tady toto vyznání, těmto vojákům, potom před veleknězem, potom před Pilátem: „Já jsem to.“ Velmi to připomíná odpověď na otázku, kterou položil Mojžíš Hospodinu, který se mu zjevuje v hořícím keři: „Kdo jsi? Jaké je tvoje jméno?“ A Hospodin říká: „Jahve, Jsem který jsem.“
Bratři a sestry, tato Boží stálost, tato Boží neměnnost, ale spíš bychom řekli náklonnost k člověku, je až obdivuhodná. Jan si všimnul jiné maličkosti: Jidáš už nestojí v táboře Ježíšových učedníků, ale stojí, my bychom řekli, v táboře těch, kteří ho přišli zatknout. Tato stálost Boha a nestálost člověka je zase u Jana v jakési opozici, v protikladu, a Jan chce, abychom o tomto přemýšleli, abychom se nad tím zastavili. Při Ježíšově zatčení se objevují všechny tři momenty, které svět odvrácený od Boha používá k tomu, aby někoho umlčel: peníze, zbraně a falešná láska. To je pořád, to je pořád dokola, pořád o tom čteme v novinách, že někdo někoho podplatil, někdo někoho k něčemu přinutil, že někdo předstíral, že má někoho rád. Všechny tyto tři věci mají svoji kladnou hodnotu. Penězi je možné vykonat mnoho dobrého, zbraně mají sloužit k ochraně a obraně, no a láska má sloužit k tomu, aby se člověk cítil dobře, v bezpečí. Zneužití těchto tří skutečností je skutečně něco nelidského, krutého. Ježíš Kristus to zažil.
Říká: „Jestliže mě hledáte, nechte tyto odejít.“ I v tuto chvíli se Ježíš projevuje jako dobrý pastýř. Ježíš celou tu dobu pořád myslí na ty druhé: „Tyhle nechte odejít. Oni se hrozně bojí.“ Myslí na Jana, myslí na svoji matku, myslí na ty, kteří ho doprovázejí po celou tu cestu. Vzpomeňme na to, když se nám bude zdát, že trpíme mnoho, že o nás nikdo neví, že na nás lidé zapomněli. Vzpomeňme na to, jakým způsobem byl Ježíš zrazen, když se nám bude zdát, že trpíme něco zvláštního. Ne, Ježíš to zažil, Ježíš ví, jaké to je. Jemu to svěřme do rukou.
A pokud jste vydrželi poslouchat pašije až do konce, tak na konci se objevila třetí zahrada, kalvárská zahrada. Je to zvláštní, ale kousek od popraviště byla zahrada a v ní nový hrob, ve kterém zatím nebyl nikdo pochován. Ježíše tam uložili, protože byl den příprav a hrobka byla blízko. Ježíš z této třetí zahrady vstane z mrtvých, aby obnovil přátelství člověka s Bohem. Zahrada je místo, kde se člověku líbí, místo, kde si má člověk odpočinout, kde je mu dobře. Aby to byla pravda, Ježíš zemřel a vstal z mrtvých.
Svatý Jan tím, že připomíná a říká, že to bylo v zahradě, chce připomenout jeden z Ježíšových výroků: „Nepadne-li pšeničné zrno do země, zůstane samo. Padne-li do země a odumře, přinese mnohý užitek.“ Svatý Jan chce připomenout, že Ježíš Kristus se sám zachoval podle tohoto svého slova. Jan chce vůbec připomenout a říct: „Ježíš není ten, který by něco radil a sám to nedělal, ale Ježíš je ten, který si dobrovolně všechno toto vybral, aby nás usmířil s Bohem, aby obnovil naše přátelství s ním.“
Bratři a sestry, dnes neslavíme svátost, připomínáme si událost, která se stala. Ježíš Kristus udělal všechno, co od něho Otec čekal, všechno, co bylo potřeba udělat. Na nás je, abychom to přijali. Proto si to musíme každý rok připomínat a obnovovat právě pro svoji nestálost toto rozhodnutí.
Ano, Pane, děkuji ti a chci vděčně přijmout všechno to, cos pro mě udělal.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2020, Veverská Bítýška
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení z knihy proroka Izaiáše. Byla to takzvaná čtvrtá píseň o Božím služebníkovi. Je to vlastně v prostředním díle té knihy proroka Izaiáše. Odehrává se ten děj na sklonku Babylonského vyhnanství a celá tady ta prostřední část toho druhého Izaiáše je taková velmi utěšující. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vyprávění svatého Jana, jeho pašije, jsou plné podrobností. Proč? No, protože od prvních dob se ti, kdo měli zájem o to stát se křesťany, tak se ptali: „Ten Ježíš z Nazaretu, který zemřel smrtí otroka, on opravdu je schopen mě zachránit? Někdo, kdo zažil něco tak hrozného, má být mým vykupitelem? Mohu mu svěřit svoji důvěru? Nebo to všechno byla nějaká souhra okolností a toho Ježíše z Nazareta, který byl dobrým kazatelem, dobrým učitelem, to takzvaně semlelo?“
Svatý Jan vlastně začíná líčit ty podrobnosti už při poslední večeři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vždycky když začíná nějaký církevní obřad, děláme znamení kříže a říkáme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Dnes tomu tak nebylo a ani nedostaneme na konci požehnání a nebudeme znovu dělat znamení kříže. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v dnešních pašijích jsme slyšeli Ježíšův výkřik: „Dokonáno je!“ Podle očitého svědka, svatého Jana, to byla poslední slova, která řekl Boží Syn na této zemi před svou smrtí.
Dokonáno je! Ale on tím nechtěl říct: „Tak už jsem se toho zbavil, už mám ten těžký úkol za sebou, konečně je to za mnou. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra
Bratři a sestry, líčení utrpení Pána Ježíše, pašijí, je jiné třeba u Matouše, jak jsme to četli v neděli, a u svatého Jana. Jednak je to jiné v tom, že svatý Jan přidává další osoby, které tam byly, popisuje určité události, které třeba Matouš vynechal. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
29.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Drazí bratři a sestry. Slyšeli jsme právě pašije, slyšeli jsme o tom, jak Kristus byl pro nás ukřižován, a jakou smrtí, strašnou smrtí, zemřel na kříži. Svými lidskými schopnostmi nikdy neprohlédneme hrůzu a tajemství smrti. Jeden můj spolužák, Jaroslav, byl výborný fotbalista, když on hrál, tak nikdo nemohl proti nám zvítězit. Ani policie nepostavila takové mužstvo, které by ve fotbalu vyhrálo. Zdravý. Přes léto byl s dětmi na táboře. Večer ho zapíchalo u srdce. Ráno ho našli mrtvého. Ale den před tím byl u svaté zpovědi, jistě dneska slaví v nebi. Více...