Rubrika
HomilieBarnabáš co začal, to taky dokončil
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.04.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli o jedné epizodě, která by se mohla označit jako okrajová, pokud by v té epizodě nebyl takovým aktérem Šavel, nebo pozdější Pavel.
Svatý Lukáš líčí v první části Skutků apoštolů život komunity v Jeruzalémě. Líčí to, jak byli nadšení, jak si rozdělovali majetek, jak žili společně. A když to čteme, tak by si člověk mohl říct: „A je to pravda? Není to výmysl? Vždyť je to tak úplně ideální.“ Svatý Lukáš nezamlčuje problémy, které měla tato první křesťanská komunita. Mluví o tom, jak nějací manželé, jmenovali se Ananiáš a Safira, prodali sice svůj majetek, část peněz si nechali, ale řekli, že dávají všechno. To v žádném případě nemuseli. Mohli říct: „Dáváme tuto část. Toto si chceme nechat.“ Ale oni chtěli vypadat lepší, než ve skutečnosti byli, a proto tedy lhali o tom, kolik toho dávají.
Také svatý Lukáš vlastně zmiňuje to, že došlo k jakémusi nedorozumění při rozdělování jídla pro ty nejchudší. A na toto apoštolové reagují tím, že ustanoví sbor jáhnů, kteří na to budou dohlížet. A také se objevuje první pronásledování. Pro horlivost jáhna Štěpána začíná pronásledování církve.
Tedy Lukáš nezamlčuje ať už ty problémy vnitřní, kterými si církev musela projít, ani ty problémy vnější, ten vnější tlak. Ale připomíná a říká, snažili se to zvládnout. Nejenom lidsky zvládnout, ale zvládnout i na té rovině, že se za ty problémy modlili a hledali to řešení ve spojení s Duchem svatým a prosili ho o pomoc, o radu.
No, a takto vlastně svatý Lukáš se dostává k tomu, že zakončuje první část svého vyprávění. Na začátku Knihy skutků apoštolů je Ježíšova výzva. On jim říká: „Budete mými svědky v Jeruzalémě, v Judsku a Samařsku, ano, až na konec země.“ A teď svatý Lukáš říká, že církev žila v pokoji v Judsku, v Galileji i v Samařsku. Končí ta první část, ta první etapa. A teď začne ta druhá etapa, kdy církev se má rozšířit až do končin země. Můžeme říci, že tato druhá etapa neskončila dodneška a my jsme její účastníci. A v této druhé etapě bude takovým výrazným aktérem, hybatelem, tím, kdo to začne dávat do pohybu, Pavel.
My mu říkáme Šavel, původně se jmenoval Saul a Saul je jméno prvního izraelského krále. Tento král byl z kmene Benjamín. Byl statečný, urostlý, uměl dobře mluvit a snažil se izraelské kmeny sjednotit, ale to se mu nepodařilo. A tak ten Saul se dostal do stínu druhého krále, Davida, a ten kmen Benjamín to pořád tak nějak nelibě nesl a chtěli dokázat, že jejich kmen je opravdu dobrý a že se nemají za co stydět. Takže jméno Saul, Šavel, bylo v kmeni Benjamín velmi oblíbené. Svatý Pavel pocházel právě z tohoto kmene.
A v nich bylo velmi často takové nasazení, odhodlání dokázat něco velkého, dokončit třeba to, co ten Saul nemohl dokončit, co se mu nepodařilo. A tak náš Šavel Pavel ze začátku se domnívá, že ti, kdo věří v Ježíše Krista, škodí izraelskému národu, a proto je potřeba je odstranit, i za tu cenu, že je zavřeme do vězení nebo uděláme i něco horšího.
A tento člověk s takovýmto nasazením naráz přijde a řekne: „A já jsem uvěřil v tohoto Ježíše Krista.“ Svatý Lukáš říká: „Všichni se ho báli.“ No, bodejť by ne. Protože první, co je napadlo, bylo, že se přetvařuje. Že se chce vetřít mezi věřící v Ježíše Krista, že chce poznat, kdo je kdo, no a že je chce potom udat nebo přímo nechat zavřít do vězení. A tak se ho báli.
Tady se ukazuje další, řekli bychom, jakási slabost té křesťanské komunity, ustrašenost. Konec konců je to vlastně něco, s čím bojovali už apoštolové. Ten, kdo se toho Pavla ujme, hodně riskuje. Pokud tedy začne Pavel zavírat znovu, tak ten, kdo se ho ujme, bude tím viníkem. Ten ho sem totiž dovedl. Anebo pokud se to obrátí ještě nějak špatně, tak zase ten, kdo ho sem dovedl, na toho všichni ukážou prstem a řeknou: „Ty za to můžeš.“
Barnabáš, podle některých pramenů pocházel z Kypru a byl levitou, tedy chrámovým pomocníkem, byl taky jeden z těch, kteří dali apoštolům k dispozici celý svůj majetek. Byl to taky člověk, který žil svoji víru naplno, akorát byl víc nenápadný. Nevzbuzoval takovou pozornost, jako náš Šavel Pavel. Ale vidíme tady jednu důležitou vlastnost, měl odvahu. Měl odvahu vyslechnout si, tím začal, co Šavel zažil u Damašku. A uvěřil tomu. Uvěřil tomu, že se mu skutečně zjevil Pán.
To obrácení Šavlovo začalo přímým zjevením. Ale potom to pokračovalo tím, že Pán poslal Šavlovi do cesty lidi. Ať už to byl v tom Damašku Ananiáš, který ho pokřtil, anebo tady v Jeruzalémě Barnabáš. Barnabáš měl odvahu stát se jeho jakýmsi ochráncem, patronem a přimlouvat se za něho. Vysvětlovat to, co třeba Pavel ještě nedokázal správně pojmenovat, správně vysvětlit.
V tuto chvíli si máme uvědomit, jak je to těžké, když do nějakého společenství přichází někdo nový. Není to vůbec snadné. Všichni se na něho dívají a kladou si tu otázku: „Co tu chceš? A proč jsi přišel, proč jsi přišla?“ A to je to takové palčivější, když ten člověk neví úplně přesně, jak se má chovat, co má dělat.
S tímto neměl Pavel Šavel problémy. On byl nadšený. Zase jako pronásledoval předtím křesťany, tak teď byl nadšený a rozhodl se hlásat tu víru. Ale problém měli ti okolo a byl potřeba někdo, kdo to celé vysvětlí, kdo to uvede do souladu. A to byl Barnabáš. Tato epizoda se zdá jako okrajová, ale pro další život církve je to epizoda naprosto zásadní.
Lukáš nepopisuje, proč se Barnabáš ujal Pavla, ale říká, ujal se ho. Měl tedy Barnabáš odvahu, rozpoznal v Pavlovi člověka, který bude užitečný pro hlásání evangelia, a poznal, že by byla škoda, kdyby tento talent, jak se říká, zapadl.
Pavel pokračoval s tou svou horlivostí, přímočarostí a nadšením a vypadalo to, že se bude opakovat scénář ze Štěpána, protože už pomalu zase sbírali kameny. Začali Pavlovi usilovat o život. A proto ho tedy křesťané posílají pryč. Posílají ho domů, do jeho rodného města, do Tarsu, a de facto to má dva účely. Jednak zachránit Pavlovi život, ale dát mu také čas, aby, my bychom dnes řekli, věci nastudoval lépe, aby se nad tím víc modlil, aby to celé víc promyslel a rozvážil.
A zdálo by se, že Pavel bude možná kazatelem někde v Tarsu. Možná, že bude působit v Tarsu. Protože to vypadá, že na něho zapomněli. Ale kdo nezapomněl, je právě Barnabáš. Barnabáš znovu přichází, aby ho z toho Tarsu, obrazně řečeno, vyzvedl, dovedl znovu do centra dění, do Jeruzaléma, a potom tam začínají Pavlovy misijní cesty.
Barnabáš je tedy člověk, který když něco začne, tak to taky dokončí. Tady v této situaci je to o to důležitější, že pracuje s druhým člověkem. Samozřejmě když by on toho Pavla nevyzvednul v Tarsu, Bůh by si našel jinou cestu, ale možná by v Pavlovi byla taková pachuť: „Oni na mě zapomněli. Oni se mě zbavili. Poslali mě pryč.“ Barnabáš co začal, to taky dokončil. To je další krásná vlastnost. Nebral na lehkou váhu to, že se toho Pavla ujal, a věděl, že to nesmí skončit tady tím prvním okamžikem.
Bude dobré uvědomit si, že mezitím, kdy ho uvedl do Jeruzaléma mezi apoštoly, a tím, kdy ho vyzvedl v Tarsu, mezi tím je prodleva několik roků. To není za týden nebo za měsíc. Nezapomněl na něho. To je krásná vlastnost.
No, a Barnabáš je takovým hybatelem, který toho Pavla uvede, nasměruje ho a ze začátku je první. Ale pak se to úplně otočí. Když se dnes zeptáte někoho, kdo to byl Barnabáš, tak neřekne asi nic moc. Kdo to byl Pavel, no, tak to už spíš vědí lidé. Ale o Barnabášovi, který to začal, který rozpoznal veden Duchem svatým, jaké dary má Pavel, tak o tom dneska neví skoro nikdo nic.
Církev, aby odměnila oba tyto muže, jim dává titul apoštol, i když ani jeden z nich, ani Barnabáš, ani Pavel nepatřili mezi těch dvanáct nejbližších Ježíšových učedníků. Ani jeden z nich Ježíše neznal, ale dává jim církev tento titul, protože apoštol znamená poslaný. Oni oba dva přijali to poslání hlásat evangelium a oba dva to dělali naplno a byli dobrými spolupracovníky. Na tom Barnabášovi, když bych to měl shrnout, jsou ty krásné vlastnosti – odvaha, ochota ujmout se, to co začal dokončit, a když někoho vedl a zjistil, že ten někdo ho vlastně předstihuje, tak mu přenechal tady toto své první místo a postavil se za něho a dále ho podporoval.
Kéž je pro náš život příběh Barnabáše a Pavla také inspirací a povzbuzením.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, události, o kterých jsme slyšeli v prvním čtení ze Skutků apoštolů, tak se udály, řekli bychom, ještě v těsné blízkosti Seslání Ducha svatého. Šavel je vyslán do Damašku, aby tam zatýkal. Zatýkal ty, kteří se hlásí k Pánu Ježíši. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.05.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, to přirovnání, ten příměr, který jsme slyšeli: „Já jsem pravý vinný kmen,“ je víceméně poslední v celé řadě těch výpovědí, kdy Ježíš o sobě říká: „Já jsem.“ Minulou neděli jsme rozjímali nad tím, že Ježíš se tím vědomě přiřazuje k Bohu a chce, aby ti, kdo to uslyší, aby si vzpomněli na tu scénu, kdy se Bůh zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš se ptá na jeho jméno a on říká: „Já jsem, který jsem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
My se, bratři a sestry, vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. První čtení krásně ukazuje, že v církvi se setkávají dva prvky: Božské dílo a lidské vlastnosti. Ten úryvek nám ukazuje, že Duch svatý, který dává svou milost, ponechává člověku svobodu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Já bych se chtěl vrátit zase k dnešnímu druhému čtení, a to hnedka k té úvodní větě: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“
Hlavní myšlenkou celého toho Janova listu je to, že Bůh nás má rád a že mu na nás záleží. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.05.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, prozradím hned v úvodu, co bude hlavní myšlenkou mé dnešní promluvy. Je to věta: „Zůstanete-li ve mně, a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit oč chcete, a dostanete to.“ Ale půjdeme tady k tomu trošku oklikou. Každý, kdo někdy pracoval na vinici, na vinohradu, tak ví, že to je celoroční, tvrdá a namáhavá práce. Cílem té práce je to, aby ratolest, větvička, přinesla úrodu, aby na ní dozrál hrozen, který pak buď někdo sní nebo z něho třeba je víno. Začíná to na jaře tím, že se vinohrad stříhá. Více...