Rubrika
HomilieBůh nám dává to, co potřebujeme, ale taky něco navíc
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.05.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, to přirovnání, ten příměr, který jsme slyšeli: „Já jsem pravý vinný kmen,“ je víceméně poslední v celé řadě těch výpovědí, kdy Ježíš o sobě říká: „Já jsem.“ Minulou neděli jsme rozjímali nad tím, že Ježíš se tím vědomě přiřazuje k Bohu a chce, aby ti, kdo to uslyší, aby si vzpomněli na tu scénu, kdy se Bůh zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš se ptá na jeho jméno a on říká: „Já jsem, který jsem.“ A Ježíš postupně o sobě říká, já jsem chléb živý, já jsem cesta, pravda a život, já jsem dveře, já jsem dobrý pastýř, a teď jsme slyšeli, já jsem pravý vinný kmen. Zase každé to slovo tam má svůj význam, všechna ta slova tam patří.
Je zajímavé ještě si připomenout, kdy Ježíš toto řekl. Jsme ve večeřadle téměř na konci poslední večeře. Ježíš umyl apoštolům nohy, umyl nohy i Jidášovi. Potom následovalo proměňování, které Jan vynechává nebo se o něm nezmiňuje, protože ví, že to popsali ostatní tři evangelisté, a věnuje se víc dalším Ježíšovým výrokům. A tady tento výrok: „Já jsem vinný kmen,“ je vlastně poslední výrok, kdy Ježíš mluví o sobě. Potom bude mluvit k učedníkům s tím, že je posílá. Slíbí jim na té jejich misi Pomocníka, Ducha utěšitele, Přímluvce, a nakonec se Ježíš bude modlit – za své učedníky, i za ty budoucí, tedy i za nás. A potom odejdou do Getsemanské zahrady a následuje to, čemu se říká Pašije.
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“ Když začneme od toho Otce. Ježíš zase přirovnání svého Otce, našeho Boha, k někomu velmi starostlivému. Mnozí svědci jsou doslova fascinováni tady touto Boží péčí, starostlivostí o člověka. Jak je to s naší starostlivostí? No, my zpravidla se v první řadě staráme o sebe, aby bylo postaráno o mě. A potom se staráme o ty, které máme rádi, a eventuelně o ty, kteří nám to nějakým způsobem vrátí. Jestliže někdo nám nebude vděčný za naši péči, jestliže ji nebude přijímat, tak toho po nějaké době necháme a řekneme si: „Nechceš? No, tak já se tady nebudu namáhat. Proč bych?“ A ti svatí jsou doslova fascinováni tím, jak Bůh, přestože mnozí lidé to odmítají, že člověk říká: „Já si stačím sám, já to nepotřebuji,“ přestože Bůh neustále naráží na tu hradbu odmítnutí, tak to nevzdává. Nevzdává tuto svou péči a pokračuje v ní neustále.
„Já jsem pravý vinný kmen.“ Jak jsem zmínil na začátku mše svaté, přes kmen proudí míza. Kmen má každá rostlina, větší či menší, a spojuje ten základ, kořen, to co není vidět, s tím, co naopak vlastně třeba často všichni obdivují. Když je velký, velký strom, tak lidé obdivují jeho kmen, ale zpravidla obdivují korunu. A u rostlin, které jsou menší, tak je vidět ta koruna. Ten kmen je opravdu často ve stínu té koruny. Přesto kdyby ten kmen nebyl, tak by to nefungovalo. A Ježíš říká: „Já jsem přišel proto, aby to fungovalo. Abyste věděli, kde máte kořeny a abyste věděli, k čemu směřujete.“
Jestliže to nefunguje, tak se člověk dostává do dvou takových situací, do dvou krajností. Jedna z těch krajností je to, že člověk bude propadat depresím. Anebo ta druhá krajnost je to, že se člověk začne radikalizovat, právě proto, že neví, odkud vyšel a kam směřuje, a tak, jak se říká lidově, to s ním mlátí.
Ježíš právě v tom, že říká: „Já jsem pravý vinný kmen,“ upozorňuje na to, že mohou být i falešné kmeny, něco co bude slibovat to propojení a ono to nebude fungovat. Naše námaha má spočívat v tom právě, že budeme rozlišovat tady tyto pravé a falešné, že se nenecháme nějakým způsobem zlákat tím nějakým nepravým kmenem nebo nějakou nabídkou, která potom stejně nebude fungovat.
Ježíš dál mluví o tom, že očistil svoje učedníky slovem: „Už jste čistí slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.“ Boží slovo je pro nás velmi, velmi užitečné. Říká se takový lidový výraz, ale je skutečně velmi výstižný, že Boží slovo si nelze ochočit. Co se tím chce říct? Totiž, modlitbu může člověk odříkat. Může ji odhrkat, může ji odbít, může být ta modlitba povrchní. Člověk může odříkat spoustu slov, a přitom se s Bohem nesetká. Může přijímat takhle i svátosti. Může tam jít, protože tam jdou všichni, protože se to dělá. A můžu tam jít proto, abych vypadal hezky. Je to samozřejmě špatně, ale Boží slovo nemůžeme změnit, nemůžeme si ho ochočit.
Když se vrátíme o jedno souvětí zpět, tak Ježíš říká: „Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, Otec odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více.“ Je to typický příklad právě toho, kdy to slovo nás nějakým způsobem burcuje. Psychologicky, podle psychologických postupů, to Ježíš říká špatně, protože když třeba nějaký třeba učitel mluví s nějakým žákem, tak psychologové doporučují, aby ho nejdříve pochválil, aby mu řekl: „Tohle umíš, tohle ti jde dobře,“ a potom aby řekl: „Tohle zlepši, tady na tomhle zapracuj, tohle ještě nějakým způsobem vylepši,“ a podobně. Ale Ježíš hned řekne: „Ratolest, která nenese ovoce, odřezává.“ Je to slovo, které burcuje, je to slovo, které chce s člověkem zatřást.
Ježíš neříká, že Otec má radost z toho, že odřezává, že Otec je z toho šťastný. Naopak Otec je šťastný, když ratolesti nesou ovoce, jako každý hospodář. Ale Ježíš tímto slovem ukazuje na vážnost situace. Ježíš při té poslední večeři opravdu dal všechno a říká: „A ještě to bude pokračovat a od vás očekávám, že dáte taky ten svůj díl právě v tom, že zůstanete se mnou spojeni, že to je váš přínos tady k tomuto, usilovat o to, aby spojení fungovalo.“ Z Ježíšovy strany je otevřené. Jde o to, aby bylo otevřené i z naší strany.
Když se ještě nakonec vrátím k té symbolice vinné révy a hroznů, tak vinná réva, hrozen je symbolem Smlouvy. Když Izraelité se chystali obsadit zaslíbenou zemi, tak ti průzkumníci, kteří tam byli vysláni, přinesli zpátky hrozen. Říká se tam, že byl tak veliký, že ho dva nesli na tyči, aby se nepoškodil. A hrozen je pořád ve znaku Izraele, i dnes. Hrozen je znamením radosti. Všechny ty příměry, které jsme slyšeli předtím, třeba i to o tom dobrém pastýři, o chlebu, o cestě, o dveřích, o dobrém pastýři, všechny tyto příměry zdůrazňovaly, že Ježíš je ten, který nám přišel vrátit pocit bezpečí. Když člověk nemá co jíst, cítí se ohrožen. Když nezná cestu a bloudí, cítí se ohrožen. A tak to platí ve všech těch příkladech. Ale vinný kmen, vinná ratolest, hrozen, víno, to je něco úplně jiného. Víno, když tu nebude nebo když by tu nebylo na zemi, tak lidstvo nevymře, ale chybělo by něco.
Víno se používá při setkání s lidmi, při slavení a je symbolem radosti. Tímto příměrem Ježíš říká: „Já jsem vám přišel dát radost.“ Radost je něco navíc. To ostatní nebo to, co bylo předtím, to potřebujeme, ale radost je něco nad to. A to je to, co bychom si měli odnést z dnešního setkání s Ježíšem. Bůh nám dává všechno to, co potřebujeme, ale taky něco nad to, něco navíc, a od nás očekává odpověď ve stejném stylu. Nejenom že udělám to, co musím, to co je mou povinností, ale že také dám něco navíc. Co to bude? To už je na každém z nás, jak odpovíme, ale odpovězme velkodušně.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, události, o kterých jsme slyšeli v prvním čtení ze Skutků apoštolů, tak se udály, řekli bychom, ještě v těsné blízkosti Seslání Ducha svatého. Šavel je vyslán do Damašku, aby tam zatýkal. Zatýkal ty, kteří se hlásí k Pánu Ježíši. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.04.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli o jedné epizodě, která by se mohla označit jako okrajová, pokud by v té epizodě nebyl takovým aktérem Šavel, nebo pozdější Pavel.
Svatý Lukáš líčí v první části Skutků apoštolů život komunity v Jeruzalémě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
My se, bratři a sestry, vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. První čtení krásně ukazuje, že v církvi se setkávají dva prvky: Božské dílo a lidské vlastnosti. Ten úryvek nám ukazuje, že Duch svatý, který dává svou milost, ponechává člověku svobodu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Já bych se chtěl vrátit zase k dnešnímu druhému čtení, a to hnedka k té úvodní větě: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“
Hlavní myšlenkou celého toho Janova listu je to, že Bůh nás má rád a že mu na nás záleží. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.05.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, prozradím hned v úvodu, co bude hlavní myšlenkou mé dnešní promluvy. Je to věta: „Zůstanete-li ve mně, a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit oč chcete, a dostanete to.“ Ale půjdeme tady k tomu trošku oklikou. Každý, kdo někdy pracoval na vinici, na vinohradu, tak ví, že to je celoroční, tvrdá a namáhavá práce. Cílem té práce je to, aby ratolest, větvička, přinesla úrodu, aby na ní dozrál hrozen, který pak buď někdo sní nebo z něho třeba je víno. Začíná to na jaře tím, že se vinohrad stříhá. Více...