Rubrika
HomilieŠavel jako konvertita
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
My se, bratři a sestry, vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. První čtení krásně ukazuje, že v církvi se setkávají dva prvky: Božské dílo a lidské vlastnosti. Ten úryvek nám ukazuje, že Duch svatý, který dává svou milost, ponechává člověku svobodu. Duch svatý není ten, který by z nás dělal nějaké, jak bych to řekl, stejné prefabrikáty, že bychom všichni byli stejní. Duch svatý není ten, který by člověka nějakým způsobem násilně měnil. Duch svatý je ten, který ukazuje cestu, ale člověku zůstává svoboda.
Začínalo to tím, že Šavel přišel do Jeruzaléma. Proč přišel do Jeruzaléma? Protože věděl, že tam je církev, tam jsou očití svědkové Kristovy smrti a Kristova zmrtvýchvstání. Dnes se setkáváme s lidmi, kteří říkají: „V Boha věřím, církev nepotřebuji. Stačím si sám.“ To je možná nějaká víra, ale rozhodně to není víra křesťanská. Křesťanskou víru je třeba prožívat společně, pohromadě. Ježíš si začal kolem sebe vytvářet okruh učedníků, vybíral si žáky, zval k sobě lidi, a toto zanechal apoštolům a ti to předali dalším a takhle se to dostalo až k nám.
Víru je potřeba prožívat společně v církvi, a proto Pavel nechce zůstat sám, chce se zapojit do církve. Takže on nepřichází k apoštolům jenom jako k osobám, ale jako k těm, kteří vytvářejí církev.
K jeho asi velkému překvapení, rozhodně z toho Šavel není nijak nadšený, oni ho mezi sebe nechtějí, bojí se. Vidíme, že tato liská vlastnost bohužel provází lidstvo pořád, provází i církev, různé strachy o něco. To má různou podobu, ale vždycky je potřeba se tomuto bránit a vždycky je potřeba se ptát, jestli je ten strach oprávněný.
Šavel je to, čemu se říká konvertita. Konvertita je člověk, který změní radikálně svoje smýšlení, z nevěřícího se stává věřící. A jak to bývá? Často konvertité jsou přijímáni s nedůvěrou. Takové ty úšklebky: „No jo, ten nám tu chyběl. Co ten nám tu bude povídat? Vždyť sem chodí mezi nás teprve dva roky, ten to tu bude organizovat!“ Já vím, o čem mluvím. Tentokrát to není jenom nějaká narážka do větru, ale to je narážka na konkrétní situaci, která tady proběhla loni na podzim. Málokdy je konvertita přijímán a je mu řečeno: „Vítáme tě mezi námi. Ať se tu cítíš dobře. Na tebe jsme tu čekali.“
Každý konvertita, a to je zajímavé, je nadšený, plný elánu a to svoje poznání si nechce nechat pro sebe, ale chce ho šířit dál. A tady dochází často k dalšímu střetu, protože ti, kteří už někde jsou, tak jsou „zabydlení“: „A proč to budeme měnit?“ Teď už nemluvím o naší farnosti, ale jsou farnosti, kde se třicet let zpívá jedno ordinarium: „A proč to měnit? Vždyť jsme na to zvyklí. Proč s něčím hýbat?“ To je nebezpečí zabydlenosti, že se přestane člověk ptát: „A je to rozumné, že jsem takhle zabydlený? Nebrání mi to v rozhledu? Nezužuje se můj pohled?“
Konvertité mají samozřejmě i svoje chyby. Často jsou zbrklí, i můžeme říci, trošku lehkovážní nebo nerozvážní, ale přes tyto všechny jejich mínusy, nedostatky, oni jsou takovou štikou v rybníce a vnášejí pohyb do stojatých vod každého společenství, a každé společenství by mělo být vděčné za to, že se objevují noví lidé s novými nápady, s novým jiným pohledem, s novým prožíváním a chápáním víry a evangelia.
Pro Šavla to bylo nemilé překvapení, že oni ho nechtěli mezi sebe, že se báli. Je potřeba, abychom i my překonávali neustále tento strach. První, kdo překonal tyto obavy, nebyl nikdo z apoštolů, z těch Dvanácti, ale byl to Barnabáš, člověk, který pocházel z Kypru, a měl v té první církvi celkem vysoké postavení, potom byl i jáhnem, a fungoval jako přímý pomocník apoštolů, těch Dvanácti. Měl rozhled, protože jezdil po světě, a on dokázal vyslechnout Šavla a dokázal přemýšlet o tom, co mu Šavel povídá, a potom řekl dál: „A co když je to pravda? Co když on viděl Pána? A co když se opravdu změnil? Neměli bychom si ho poslechnout?“ A tato Barnabášova slova měla ten výsledek, že Šavla přijali mezi sebe.
Ten úryvek pokračuje. Pokračuje tím, jak Šavel byl nadšený, rozhodný a začal se přít s helénisty. My známe tuhle skupinu lidí. Byli to zase židé, kteří nežili v Palestině, ale kteří tam přicházeli na různé svátky, na různé oslavy, a to je ta skupina, která ukamenovala Štěpána. Šavel byl tenkrát u toho a schvaloval to, jak říkají Skutky, ale v tuto chvíli se Šavel dostává, můžeme říci, do pozice Štěpána, a snaží se s nimi mluvit, snaží se je získat pro Krista, pro evangelium. Ani jemu se to nedaří a musí utéct.
Ale v tomto úryvku jsou schválně postaveny proti sobě ty dvě skupiny: první církev, apoštolové a helénisté. Apoštolové mají Barnabáše, člověka, který říká: „Přemýšlejte, uvažujte, modlete se, ptejte se: ‚Co se dělo s tím Šavlem?‘“ A oni pod vedením Ducha svatého řeknou: „Ano, on se změnil. To, co se stalo, je pravda. To je jiný člověk.“ Helénisté by taky mohli říct: „Ano, Šavle, máš pravdu.“ Minimálně by mohli ustoupit od tohoto svého záměru zase dalšího člověka likvidovat. Mohli by se ptát a mohli by si říct: „Jednoho jsme zabili a teď je tady druhý, který zase za tím stojí. Není to pravda, to co říká?“ Nic takového, opět to tvrdé rozhodnutí: „Zbavíme se ho!“
Proč jsou tak tvrdí? Po lidsku k tomu mají své důvody. Jak jsem říkal, to byli lidé, kteří žili v cizině a vraceli se do Jeruzaléma, do Palestiny a chápali to tak, že se vrací ke kořenům své víry, náboženství, národa. Člověk, který žije někde ve světě, který často se musí „hodně ohánět“, aby obstál, takový člověk má rád nějakou jistotu a pro ně tou jistotou byl Jeruzalém, Chrám, náboženství. Štěpán, Šavel, to byli lidé, kteří na tuto jistotu „šahali“ a „bořili ji“ a pro ně to bylo nepřijatelné. Oni se báli! Oni se báli, že o něco přijdou. Opět strach! Opět strach, který je žene k tomu, že „toho člověka se musíme zbavit, on nám něco bere“. Vůbec je nenapadlo, že by mohli získat.
A tak křesťanská obec vypraví Šavla na cestu. Na jednu stranu to vypadá hezky: mají o něho strach, a tak ho chtějí poslat někde, kde bude klidněji. Ale posílají ho hodně daleko: domů, do Tarsu. Vypadá to logicky, ale Tarsus je v dnešním Turecku, čili hodně daleko. V té době tam nebyli žádní křesťané. Úryvek končil slovy: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku.“ V Turecku nikdo nebyl, Šavel tam byl sám.
Jinými slovy, oni Šavlovi zachránili život, ale oni ho poslali hodně daleko. My tomu říkáme, že byl dán k dispozici. Je to takové trošku: „My se o tebe postaráme, ale raději běž dál.“ Mohli ho poslat někde mnohem blíž. Ne, daleko. To byla pro Šavla opět další trpká zkušenost, ale Šavel na to nikdy nezanevřel. Nikdy neříkal: „Zbavili se mě, poslali mě pryč.“ Šavel toto období, které strávil v Tarsu, a bylo to období poměrně dlouhé, využil k tomu, aby studoval, aby se modlil, aby přemýšlel. A Šavel, když se potom objeví znovu, a objevil se v Antiochii s Barnabášem, který pro něho přijel do Tarsu a znovu ho vyzvedl a znovu ho vtáhl do působení, do života církve, tak když se objevují v Antiochii, tak jsou to lidé, kteří jsou tak připraveni, ale to je asi špatné slovo, kteří jsou spíš tak nadšeni a tak plní Ducha svatého, že vyučí tak velké množství lidí, že v Antiochii se začne ponejprv učedníkům Páně říkat křesťané.
Bratři a sestry, co si z toho odnést? Ten úryvek je ze života – ze života první církve, ale ze života i našeho. I my máme různé obavy, různé strachy, i my se setkáváme jeden s druhým, každý z nás má jiné vlastnosti, každý z nás to třeba vidí jinak, ale když budeme chtít, tak nás všechny může vést Duch svatý. Nabízí nám svou pomoc, a jestliže my tuto pomoc přijmeme, tak potom všechny ty situace dopadnou dobře. Nikdo nepřijde o život, nikdo nebude odstrčen a i to, co vypadá v tuto chvíli jako ústup ze slávy, tak je další šance pro toho člověka, aby on nabral síly, aby zase mohl pracovat pro evangelium, třeba někde jinde a nějak jinak, ale mysleme na to, co udělal Barnabáš pro Pavla a jak Pavel se postavil i k těm situacím, které pro něho nebyly příznivé.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, události, o kterých jsme slyšeli v prvním čtení ze Skutků apoštolů, tak se udály, řekli bychom, ještě v těsné blízkosti Seslání Ducha svatého. Šavel je vyslán do Damašku, aby tam zatýkal. Zatýkal ty, kteří se hlásí k Pánu Ježíši. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.04.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli o jedné epizodě, která by se mohla označit jako okrajová, pokud by v té epizodě nebyl takovým aktérem Šavel, nebo pozdější Pavel.
Svatý Lukáš líčí v první části Skutků apoštolů život komunity v Jeruzalémě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.05.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, to přirovnání, ten příměr, který jsme slyšeli: „Já jsem pravý vinný kmen,“ je víceméně poslední v celé řadě těch výpovědí, kdy Ježíš o sobě říká: „Já jsem.“ Minulou neděli jsme rozjímali nad tím, že Ježíš se tím vědomě přiřazuje k Bohu a chce, aby ti, kdo to uslyší, aby si vzpomněli na tu scénu, kdy se Bůh zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš se ptá na jeho jméno a on říká: „Já jsem, který jsem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Já bych se chtěl vrátit zase k dnešnímu druhému čtení, a to hnedka k té úvodní větě: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“
Hlavní myšlenkou celého toho Janova listu je to, že Bůh nás má rád a že mu na nás záleží. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.05.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, prozradím hned v úvodu, co bude hlavní myšlenkou mé dnešní promluvy. Je to věta: „Zůstanete-li ve mně, a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit oč chcete, a dostanete to.“ Ale půjdeme tady k tomu trošku oklikou. Každý, kdo někdy pracoval na vinici, na vinohradu, tak ví, že to je celoroční, tvrdá a namáhavá práce. Cílem té práce je to, aby ratolest, větvička, přinesla úrodu, aby na ní dozrál hrozen, který pak buď někdo sní nebo z něho třeba je víno. Začíná to na jaře tím, že se vinohrad stříhá. Více...