Rubrika
HomilieTo, co je krásné, často bývá ukryté
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.06.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 12,10-11; 13,1; ž. Žl 63; 2. čt. Gal 3,26-29; evang. Lk 9,18-24;
První svaté přijímání dětí
Já půjdu dnes sem, za váma, nebo nějak střídavě mluvit k lidem v kostele i k vám. O čem byly ty texty? Vlastně ty texty povídaly o tom, že si člověk musí vybrat. Že to vždycky bude tak, že bude mít jenom něco. Taky vy jste si museli vybrat, jestli třeba budete se dívat na televizu, nebo jestli půjdete do kostela, nebo jestli třeba budete, já nevím, hrát na počítači, nebo jestli půjdete na přípravu.
Děcka se snažily, to je spíš pro vás, dospělé. Letos to bylo takové hodně bojové, byly hodně nemocní, chytaly se jich nemoce, za které nemohly, neštovice a podobně, to znám z vlastní zkušenosti, a tak jsme různě doplňovali, dobíhali a takhle. Po té stránce se doučili, ale prostě jak někdo chybí a takhle, tak to má ten následek, že třeba nevznikne tak dobrá parta. Já jsem to tam trošku viděl, ale jak říkám, všichni jsme dělali, co jsme mohli a na co jsme stačili.
A dneska je teda tady ten velký den. Že jo, a co za to? Dostanete kousek chleba. Je to vlastně chleba, ve kterým ještě nejsou navíc ani kvasnice. My máme spoustu chleba. Jeden anglický novinář asi před dvaceti lety dělal takový experiment. Koupil bochník chleba a postavil se s ním na křižovatku na roh ulic a ptal se lidí, Angličan začal v Anglii, ptal se lidí, co by mu za to dali. No, tak tam se mu vysmáli. Potom šel do Ameriky a postavil se v New Yorku a tam ho dokonce zatkla policie, co to tam tropí. Pak šel do Afriky, myslím, že do Nigérie, a tam už to bylo jiné. On nechtěl peníze, on se ptal, jestli by byli ochotni za ten chleba pracovat. A tak říkali, že za ten bochník chleba tak tři hodiny. A když přišel do Indie, tak se tam okamžitě seběhlo víc než sto lidí, a každý z nich říkal: „Celý den. Celý den jsem ochoten pracovat tady za ten kousek chleba.“
Chleba je něco, co vlastně máme, bereme do ruky každý den, chleba, rohlík, jo? Teď to bereme jako dohromady. A Ježíš to udělal schválně tak, aby nám řekl: „Já chci být s vámi každý den. Chci být s vámi pořád.“ A my za ním přicházíme sem, do kostela. Někomu se to zdá dlouhé a říká: „Co tady mám pořád dělat?“ Mimo toho, že se tu modlíme a zpíváme, tak jsou tady taky chvilky ticha.
Do jednoho kláštera za jedním mnichem přijel jeho známý a říká mu: „Ty už seš tady víc než rok. A k čemu to je, že seš tady potichu, bez televize, bez tabletu, bez mobilu, jak tady vydržíš?“ Dokonce v tom klášteře neměli vodovod a ten mnich ho vzal a řekl mu: „Pojď se mnou ke studni.“ Šli ke studni a ten mnich hodil do vody, říká se tomu džber, čím se nabírá ta voda, a říká tomu kamarádovi: „Podívej se dolů. Co vidíš?“ On říká: „Nic. Vlní se to.“ Vytáhl to, chvíli počkali a říká mu: „Podívej se teď.“ Hladina už byla klidná a ten kamarád říká: „No, vidím sebe a vidím se nějak jinak!“ A ten mnich mu říká: „To je ono. To, že já jsem tady v klidu, to mi pomáhá, abych viděl sebe, trošku nějak jinak, hlouběji.“ To označuje ta studna.
A to platí, bratři a sestry, i pro nás, že máme jednou za týden nějak vlastně se uklidnit, přijít sem, do toho klidu, do toho stereotypu, kde to probíhá vlastně stejně, což nám má pomoci v tom, abychom mohli lépe usebrat naše myšlenky, a vidět svůj život nějak jinak. A my to máme tady tyhle děti a všechny ostatní vlastně učit.
A potom bych chtěl říct ještě jeden příběh. Kdysi už jsem ho tady říkal u prvního svatého přijímání, ale věřím tomu, že nebude na škodu si ho připomenout.
Bylo jedno jezero a na dně jezera ležela škeble. Víte, jak vypadá škeble? Jakou má barvu? Hnědočernou, jo? Že byla schovaná mezi kameny, skoro ju nebylo vidět. Škeble ležela a velmi ji bavilo pozorovat, co se děje kolem, a tak se dívala. Bylo tam toho spousty. Obdivovala barvu těch kamenů, obdivovala barvu trávy a nejvíc se jí líbily ryby, které byly pestrobarevné a rejdily kolem. A jednoho dne připlavala ryba a byla to ryba, která chtěla, aby ji všichni obdivovali. Předváděla se, dělala různé zatáčky a mušle jenom vzdychala a říkala: „Ty toho tolik umíš!“
Ryba viděla, že má obdivovatelku, tak říkala: „Ty seš tady? Taková hnědá, černá, skoro jsem tě neviděla. Co tu děláš?“ „Dívám se.“ A teď mluvila o těch kamenech, o těch kytkách, o těch dalších rybách, a pak říkala mušle: „A nejradši mám měsíc. Když svítí nad jezerem, prosvítí jeho světlo celou tu vodní hladinu až sem dolů, na dno a je to takové uklidňující, je to krásné.“ Ryba říká: „Vždyť se nic neděje, to je špatný,“ a začla se předvádět. No, a jak se předváděla, tak si nevšimla, že se z druhé strany přiblížila velká ryba, otevřela hubu a že tady tu malou rybku spolkne. Naše mušle, škeble naráz vykřikla a říká: „Pozor!“ Malá rybka se honem schovala do skalní štěrbiny, srdce jí bušilo z toho, ale za chvílu se otřepala a zase začla jezdit, zase se začla předvádět. Ale škeble už nic neříkala, a tak ryba odjela.
Občas se tam takhle vracela, posteskla si o tom, že to je nuda být na jednom místě, dívat se pořád jedním směrem a že ona to má daleko lepší. Je potřeba se hýbat, je potřeba, aby to žilo. No, a takhle jednou to taky zopakoval v noci znovu k té škebli, ale tu stejnou noc vyrazil na jezero rybář a spustil sítě. Celou noc do těch sítí chytal, ráno sítě vytáhl a začal třídit, co v nich bylo. A byla v ní i naše ryba, byla v ní i naše škeble. A rybář vybíral rybu k rybě, jednu k druhé, a takhle na hromadu ryb nebo do košíku s rybami se dostala i naše ryba. Ukázalo se, že není vůbec ničím zvláštní, že je stejná jako všechny ostatní ryby. Ale když přišel k té škebli, tak si rybář říká: „Tam by mohlo být něco krásného.“ Opatrně škebli rozevřel a už viděl, že vnitřní strany nejsou hnědočerné nebo šedivé, ale že jsou krásně stříbrné a uvnitř že je krásná perla. A náš rybář z toho měl velikou radost a uvědomil si a říká: „To, co je krásné, často bývá ukryté, nebývá to vidět na první pohled.“ A to náš rybář ještě nevěděl o tom, že naše škeble se ráda dívala na všechno pěkné a krásné, a to pěkné a krásné se v ní stalo tím pokladem.
Takže vám přeju, abyste dnes, kdy jste tady v těch pěkných šatech, tak abyste potom na ten den rádi vzpomínali, ale i dál v životě, abyste podporovali, dělali, rádi se dívali, ale byli i účastni všeho krásného, všeho pěkného, a potom to všechno aby se ve vás předělalo, přetavilo v takový krásný poklad. A věřím, že my všichni, jak tady jsme, vám v tom budeme pomáhat.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.06.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 12,10-11; 13,1; ž. Žl 63; 2. čt. Gal 3,26-29; evang. Lk 9,18-24;
Bratři a sestry, svatý Lukáš líčí událost toho vyznání trošku jinak, než to líčí třeba svatý Matouš. Svatý Matouš říká, že to bylo kousek od města, které se jmenuje Césarea Filipova, tedy vyloženě na severu Zaslíbené země. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.06.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 12,10-11; 13,1; ž. Žl 63; 2. čt. Gal 3,26-29; evang. Lk 9,18-24;
(První svaté přijímání)
 |
O škebličce | 5:55 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 1.19 MB] |
Budu vám vyprávět takový příběh. Není to pohádka, ale je to příběh. Nevystupují v něm lidé, ale vystupují v něm zvířátka a rostliny. Ale přesto je ten příběh moc poučný. Děcka, víte, co to je mušle (nebo někdy se říká škeble)? Je to takový placatý, hnědý, není to moc vidět, je to nenápadný a leží to na dně moře nebo jezera. Více...