O škebličce

(První svaté přijímání)

	O škebličce	5:55
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 1.19 MB]

Budu vám vyprávět takový příběh. Není to pohádka, ale je to příběh. Nevystupují v něm lidé, ale vystupují v něm zvířátka a rostliny. Ale přesto je ten příběh moc poučný. Děcka, víte, co to je mušle (nebo někdy se říká škeble)? Je to takový placatý, hnědý, není to moc vidět, je to nenápadný a leží to na dně moře nebo jezera. Tak si představte, že na dně jednoho velkého jezera ležela taková škeblička. Byla docela malá, hnědá, nenápadná. Strašně ráda se dívala a obdivovala. Dívala se na rostliny, které rostly na dně toho jezera, dívala se na kameny, obdivovala krásu ryb a úplně ze všeho nejraději měla, když na nebi svítil měsíc a jeho světlo se odráželo na hladině toho jezera. To se jí líbilo úplně ze všeho nejvíc. Škeble tam nebyla sama v tom jezeře. Byly tam taky ryby. A jednou takhle k ní připlavala jedna ryba a škeble říká: „Jé, ty seš krásná, tobě se tak krásně lesknou šupiny!“ Ryba byla krásná, ale byla taky hodně vychloubačná. Nosánek měla nahoru, ten svůj rybí. A říká: „No, podívej, co umím.“ A začala se předvádět, chvíli plavala doleva, chvíli doprava, pak udělala osmičku, pak trošku na bok. A pak říká ta ryba té škebli: „A co umíš ty?“ Škleble říká: „Nic. Já tady tak ležím a dívám se.“ „Hm.“ Ale protože ryba byla ráda, že ji někdo obdivuje, tak se předváděla. A předváděla se tak moc, že si vůbec nevšimla, že připlavala jiná, velká ryba, která měla ostré zuby, a ta hledala něco k snědku. Až v poslední chvíli škeblička zakřičela: „Pozor! Pozor za tebou!“ A naše vychloubačná ryba tak tak stihla v poslední chvíli se schovat ve štěrbině mezi dvěma kameny. Srdíčko jí klepalo, jak se třásla, ale pak se otřepala, a když zase vyplavala ven, tak řekla: „To nic nebylo, já jsem rychlá, já to zvládnu.“ No, a tak se pořád vychloubala. Ale protože naše škeble nic už na to neříkala, tak ta ryba odplavala. Ale dlouho to nevydržela. Za dva, za tři dny připlavala znovu, zase ukazovala, jak umí plavat, co všechno umí, jak se jí lesknou šupiny, a pak říká škebličce: „Ty, a co vlastně děláš celý dny?“ Škeblička říká: „Já se dívám, podívej, jak je to tady krásné, ty rostliny, jak se ve vodě vlní, jak jsou krásně zelené. Nebo ty kameny jak hrají všemi barvami. A nejhezčí je měsíc. Víš, když se tak dívám, tak všechny ty věci začnou promlouvat.“ A ryba: „Ta je divná. Promlouvat, kamení, rostliny? Ty přece neumí mluvit! To je nějaký... Ty se vůbec nehýbeš?“ Škeblička říká: „Ne, já tady tak ležím.“ Ryba říká: „To musíš trochu života do toho. Trochu se šmrncnout doleva, trochu doprava. To je nuda, pořád takhle ležet.“ Ale škeblička na to nic. Škeblička byla spokojená tím, že se mohla dívat, že mohla obdivovat.

Jednoho dne, takhle brzy zrána, vyjel na jezero rybář. Pustil sítě do jezera, a až ty sítě byly plné, tak je vytáhl. Přirazil s lodičkou na břeh a začal vybírat a třídit úlovek. Ryby dával na jednu hromadu a to všechno ostatní na druhou. Na hromadě ryb byla také naše ryba, ta vychloubačná, protože se ukázalo, že je úplně stejná jako všechny ostatní ryby. Ale když se dostal náš rybář ke škebličce, tak se na ni podíval, a říká: „No, možná v tobě bude něco krásného.“ Otevřel škebli a užasnul. Navenek je škeble hnědá, ale vevnitř byl bílá, skoro až stříbrná. A vprostřed byla perla. Malá, stříbrná kulička veliké ceny. Byla krásná, celá bílá, kulatá. Proč byla tak krásná? No, protože ta škleblička do sebe nassála všechno to krásné, protože obdivovala, protože byla pozorná, protože nezáviděla, protože měla ráda. A tak se z krásy té perly potom dokázal těšit rybář a další lidé. Tím ten příběh končí.

Co nám ten příběh chce říct? Že to, co je krásné, často nebývá vidět na první pohled a my se nesmíme nechat tím odradit. My musíme hledat tu krásu. Děcka, to, co je nejdůležitější dneska, nejsou ty šaty, svíčky. Nejdůležitější je ten kousek hostie, ve které je Pán Ježíš. To, na co jsme se připravovali. My vidíme chleba, ale věříme, že je tam Pán Ježíš.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

To, co je krásné, často bývá ukryté

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.06.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 12,10-11; 13,1; ž. Žl 63; 2. čt. Gal 3,26-29; evang. Lk 9,18-24;

	To, co je krásné, často bývá ukryté	9:17
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.26 MB]

První svaté přijímání dětí

Já půjdu dnes sem, za váma, nebo nějak střídavě mluvit k lidem v kostele i k vám. O čem byly ty texty? Vlastně ty texty povídaly o tom, že si člověk musí vybrat.    Více...

---

Za koho mě pokládáš ty?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.06.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 12,10-11; 13,1; ž. Žl 63; 2. čt. Gal 3,26-29; evang. Lk 9,18-24;

	Za koho mě pokládáš ty?	8:25
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.73 MB]

Bratři a sestry, svatý Lukáš líčí událost toho vyznání trošku jinak, než to líčí třeba svatý Matouš. Svatý Matouš říká, že to bylo kousek od města, které se jmenuje Césarea Filipova, tedy vyloženě na severu Zaslíbené země.    Více...