Rubrika
HomilieMiluj, a dělej, co chceš
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.06.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení Gal 2,16.19-21; evangelium Lk 7,36-8,3;
Bratři a sestry, dnešní texty, všechny tři, nebo i čtyři, když budeme počítat žalm, se velmi krásně hodí k roku milosrdenství, který prožíváme, protože na jedné straně milosrdenství je na začátku toho procesu, a na konci toho procesu je právě přijetí toho milosrdenství, tedy smíření, obnova vztahu mezi člověkem a člověkem, ale především mezi člověkem a Bohem.
Když se budeme držet dnešního evangelia, které je velmi výmluvné. Evangelium má zase několik rovin. Jednak je to rovina toho příběhu, toho co se tam stalo, a do této roviny příběhu Ježíš ještě zasazuje podobenství. Podobenství je příběh, který si Ježíš vymyslel, ale příběh, který by se klidně stát mohl, a v určitých obměnách se ty příběhy odehrávají, a Ježíš na tom jednoduchém příběhu chce vysvětlit často velmi třeba i velmi složité, ale hlavně zásadní věci.
Asi na úvod bude dobré připomenout a říci, že tato žena, která nemá jméno, že to není Máří Magdaléna. Bylo určité období, hlavně ve středověku, kdy oni chtěli znát jména všech těch postav, a tak ztotožnili Marii Magdalénu s hříšnicí v domě Šimonově. Ten úryvek se nazývá takto a ta žena nemá jméno. Jsou to dvě naprosto rozdílné postavy. Marie Magdaléna, než se jí ujal Ježíš, měla taky určité problémy, ale úplně jiného rázu.
Tato žena, o které je tady řeč, nemá jméno. Je to schválně. A zase naopak schválně je jmenován ten člověk, ten hostitel. Je jmenován jako Šimon. Šimon znamená totiž „naslouchající“. A toto bychom si měli asi uvědomit, abychom byli dobrými naslouchajícími toho, co nám Ježíš chce říct. Šimon patří ke straně farizejů, kteří neměli s Ježíšem vždycky dobré vztahy, často s ním vedli různé polemiky, často se stavěli proti jeho názorům, ale oni budovali na tom, že jsou něco víc. Farizeus znamená oddělen. Vlastně si říkali: „My tu laťku zvedneme výš, my nebudeme jako ti obyčejní. My jsme něco víc, a tady tím, že si od nich budeme udržovat ten odstup, tak se k té spáse blíž dostaneme.“ A to hlavní, o co tam šlo, byly zásluhy – před lidmi, před Bohem. Nebo řeklo by se, před Bohem, a ještě před lidmi.
Ten farizeus Šimon si zakládal na tom, že nikomu nic nedluží: „Pánu Bohu nic nedlužím, a už vůbec nic nedlužím lidem. Naopak jsem to já, kdo dává.“ On chce mít další zásluhu. Zásluha se dělá před lidmi. Když takový člověk, který sbírá ty zásluhy, má udělat něco, co nebude vidět, co nikdo neocení, tak to neudělá, nebo minimálně se mu do toho nebude chtít. Protože proč to mám dělat, když mně za to nikdo nezatleská, když si toho nikdo nevšimne a nebude se o tom mluvit nebo psát v novinách? Ale Šimon si říká: „Tím, že pozvu Ježíše, minimálně získám zásluhu, protože i když je to třeba náš jakýsi protivník, oponent, tak já pozvu jeho, samozřejmě ty učedníky, na večeři. To znamená, budu mít tuto zásluhu. Budu moci říct: „Podívejte, já s ním sice nesouhlasím, ale já jsem jim dal aspoň najíst.“
Z toho důvodu taky vlastně zůstávaly otevřené dveře při těchto příležitostech, aby ten hostitel dal najevo, jednak „já na to mám, podívejte, jak já jsem dobrý“, aby mohli přijít ti, co šli náhodou kolem, ale aby mohli přijít i ti, kteří přišli cíleně, všichni dostali něco k jídlu, takže prostě se to vyplatilo. Zásluha veliká. A můžeme říct, že do této chvíle Šimon poslouchá sebe. Poslouchá svoje ego, poslouchá, řekli bychom, svoji sebelásku, jak se prezentovat. Ale Ježíš přijímá to pozvání, aby z něho udělal naslouchajícího, aby on naslouchal Ježíšovu evangeliu. Do toho okamžiku, do té idylky, kdy to běží podle toho scénáře, který Šimon naplánoval, vstupuje ta žena, která to naruší.
V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak vlastně prorok Nátan usvědčuje Davida z vraždy. Jak ho usvědčuje dál vlastně z toho, že tedy odstranil, řekli bychom, soka v lásce, aby si mohl vzít za manželku Batšebu, ženu Chetity Uriáše. Tady se mluví o ženě, která byla nevěstkou v tom městě, všichni to věděli, takže to vypadá, že řeč bude o hříších proti pátému, proti šestému přikázání a takhle. Ne. Celý ten příběh je zaměřen na první přikázání, věř v jednoho Boha. Izraelité říkají, miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou silou, celým rozumem. Prostě naplno, všemi svými schopnostmi. Musíme si uvědomit, že tato žena, která přichází k Ježíšovi, nikdo ji nezval, ona tam víceméně teda se vnutí, ona je první, kdo udělá něco pro Ježíše, aniž by o to Ježíš žádal. Všichni ostatní přicházejí, aby od Ježíše dostali. Ta žena už ví, že dostala, ona už ví, že jí bylo odpuštěno. A tím, co tam dělá, ona projevuje radost z toho, že jí bylo odpuštěno.
Když má člověk radost, tak se to projevuje různě. Někdo se usměje, někdo si začne zpívat, někdo, jak se říká, se směje na celé kolo, a někdo pláče. To všechno jsou projevy radosti. A tato žena se raduje. Raduje se celým svým tělem, celou svou silou tak, jak to umí. Když bychom to probírali jedno za druhým, tak zjistíme, že Lukáš do toho vyprávění zapojil všechny smysly. Je tam hmat, je tam samozřejmě zrak, ale je tam taky čich, protože ten olej krásně voní, je tam prostě všechno. Lukáš říká: „Ona zapojila celou svoji osobnost do tohoto vyjádření díků.“
Je to pláč, který je pláčem radosti, pláčem úlevy. Známe ještě i jiný pláč, třeba Petra, kdy na Zelený čtvrtek v noci nebo spíš už v pátek ráno kohout podruhé zakokrhá a Petr si vzpomene na Ježíšova slova o tom, že ho zapře, a propukne v pláč. Proč pláče Petr? No, protože je zoufalý. On byl první, vždycky za ně mluvil, vždycky se trošku přeceňoval, a teď spadl. Spadl dolů. Neví jak hluboko, ale je to hodně hluboko. Je to hodně dolů. Říká se tomu, že on ztratil svůj status, ztratil svou tvář, prostě zpronevěřil se tomu, co říkal, a teď neví, jestli to půjde zpravit. A tak je to pláč zoufalství. Ta žena našla sama sebe, a proto je to pláč radosti.
V čem se našla a co ta žena pochopila? Všechna náboženství se snaží udělat člověka lepšího a říká se: „Člověče, musíš zpytovat své svědomí, litovat svých hříchů, a pak získáš odpuštění. A když ti bude odpuštěno, tak měj rád toho, kdo ti odpouští.“ A tak to vypadá, že na začátku je to naše zpytování svědomí a že je potřeba Boha přemluvit k tomu odpuštění. Ale tento příběh i toto podobenství, Ježíš to právě vysvětlil v tom podobenství, říká: „Na začátku je něco jiného. Na začátku je láska Otce, v tom podobenství toho pána, toho, který půjčil.“ Otec nám všem půjčil a my mu nikdy nebudeme schopni to vrátit a on to ví. Na začátku jsou jeho dary včetně toho odpuštění. Od nás se očekává, že my o to odpuštění požádáme. Ne v tom smyslu, že bude potřeba Otce přemlouvat, ale že my uznáme a řekneme: „Otče, já potřebuji tvoje odpuštění. Já si to uvědomuji, že to potřebuji,“ a on to okamžitě dává.
Takže ta žena zažila a uvědomila si velikost toho daru, který je na začátku, požádala o něj, získala ho, a proto se z toho takto raduje. Je to jistě zvláštní, je tady paradox, že ten, kdo spadnul hodně hluboko, má možnost zažít zase velkorysost Boží.
To by někdo mohl říct: „No, je pak jedno, co děláme, a on nám to Bůh stejně odpustí.“ Odpověď na tuto otázku řeší křesťané od pradávna a krásně to vyřešil svatý Augustýn, který říká: „Miluj, a dělej, co chceš.“ Protože když člověk miluje, tak se dívá na druhého, pracuje pro druhého. Kdežto když nemiluje, tak miluje nebo je zaměřený na sebe. Šimon na začátku toho příběhu byl zaměřený na sebe. Jestli někoho měl rád, tak měl rád sebe – svoji pozici, svoje postavení, a to si budoval. On byl plný sebelásky. On nepozval Ježíše kvůli tomu, že by měl rád Ježíše nebo že by věděl, že Ježíšovi učedníci potřebují najíst. Udělal to proto, „abych já získal zásluhy“. Takže takhle to je. Jestliže tedy budeme poslouchat to, co říká Augustýn, jestliže budeme usilovat o to, abychom měli rádi ty druhé, tak nám potom naše svědomí napoví, co udělat mohu a co už je, jak se říká, za hranou.
Bratři a sestry, Ježíš přichází do toho domu, protože není lhostejný k tomu, že Šimon ho nezná, že Šimon na začátku naslouchá sám sobě. Ježíš přichází a chce nabídnout Šimonovi, aby Šimon naslouchal Ježíšovi.
Každý z nás má v tom příběhu místo. Buď jsme tím Šimonem, který ještě nenaslouchá, nebo jsme tím Šimonem, který začíná naslouchat, anebo jsme tou ženou, která se raduje, že zažila odpouštění, že našla svou identitu a že může začít znovu. Každý z nás do toho příběhu patří a děkujme Bohu za to, že můžeme mu naslouchat, že každý z nás může být naslouchajícím a že každý z nás může zažívat tu radost z toho, že Pán nám odpouští a je k nám milosrdný.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.06.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení Gal 2,16.19-21; evangelium Lk 7,36-8,3;
První svaté přijímání dětí.
Já půjdu blíž sem za vámi. Vlastně dneska jste středem pozornosti. Zasloužíte si to, protože jste připravovaly dlouho. Dobře jste se připravovaly, plnily jste všechny ty úkoly, všechno to, co jste dostávaly zadané a věřím tomu, že kolikrát se nad tím zapotili i vaši rodiče. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.06.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení Gal 2,16.19-21; evangelium Lk 7,36-8,3;
Bratři a sestry, dnešní texty nám předložily, troufám si říct, velmi obtížné téma. Jsou to spíš dvě témata – hřích a odpuštění. Ty dnešní texty nás chtějí upozornit na skutečnost, kterou všichni známe – každý člověk je hříšný, každý člověk někdy něco zkazí, ovšem ne každý člověk je ochoten si to přiznat. Více...